Já živel - Peddy 33

Já: Jsem Čech?  Kámoš: Narodil ses v ČR tak co řešíš?  Já: No můj pra pra pra děda pochází z Polska  Kámoš: A co jako, v té době tu byl ještě jinej stát. Já: A mého dědy pra pra děda bojoval v Rusku ještě za císaře...  Kámoš: Tak to neokecáš,  proto máš ty hrdinský kecy a žádnej pud sebezáchovy  Já: A taky máme příbuzný v Kanadě.  Kámoš: A ty jsou přímý?  Já: Jo, přímo emigrovali z Československa Kámoš: A co takhle třeba Afrika?  Já: Co sní?  Kámoš: Tam nikoho nemáš?  Já: No vypadám snad na to?  Kámoš: Né, vypadáš spíš na to že máš příbuzný někde v Mongolsku  šikmý oči a barva kůže jak kdybys byl Simpson Já: Takže?  Kámoš: Takže co?  Já: No jsem Čech?  Kámoš: Kamaráde, ty jsi Čech jak poleno,  jakože já se Schneider  jmenuju.

Paradoxní situace na nás čekají v každodenní rutině i při výjimečných cestách mimo komfortní bublinu. Když mluvím o paradoxních situacích, mám na mysli takové situace, kdy snad ani neexistuje možnost, že by se tohle mohlo stát.  Loni jsem jela normálně k zubaři do Plzně, a když pominu fakt, že pro mě je jeden z těch největších hrdinství, tam vůbec dojet, tak vše proběhlo celkem hladce. Cestou zpátky jsem šla klasicky pěšky z centra na nádraží, jednak proto že jsem měla čas do odjezdu vlaku, a taky proto že miluji chůzi a moc nedávám cestu přecpanou tramvají, to už je ale zase jiná kapitola. Po příjemně loudavé procházce s dobrou hudbou ve sluchátkách jsem dorazila na nádraží. Při příchodu na tabuli ještě nesvítilo nástupiště, a tak jsem jako vždy čekala v hale, až se objeví číslo nástupiště u mého spoje. Užívala jsem si tedy komunikaci s přáteli na sociálních sítích se sluchátky na uších, alias jak jinak zabít čas, když se vám nabízí free wifi připojení. Po chvíli jsem zvedla hlavu...

Je zvláštní, že se chováme ke starším lidem buď s úctou, nebo s opovržením. Jen pár jedinců je bere jako stejně cenné bytosti jako jsou oni sami. A pak jsou tu samozřejmě děti, ti totiž vnímají všechny jako rovnocenné bytosti jako jsou oni, ať už je to dospělý, babička či kočka nebo morče. Je to bohužel skutečné, snažíme se jim často domluvit ve snaze je ochránit, ale přitom je odrazujeme od jejich životní cesty, či snu. Málokdo totiž dokáže připustit, že i třeba důchodce může snít. Ta schválně kdo z nás mladých bláznů by si dokázal představit, že naše babička by si prostě jednoho dne koupila třeba kytaru a snažila by se na ni naučit hrát sama místo toho, aby ji dala vnoučeti k narozeninám (samozřejmě se nebavím o případu, kdy si to dítě tu kytaru přálo a babička mu ji prostě koupila). Zní to šíleně? Šílené spíš je si plnit své sny prostřednictvím někoho jiného a to, že od určitého věku tak nějak společnost předpokládá, že staří lidé prostě takové věci nedělají. Když už se n...

 prosinec 2017  sloh na téma: Dopis Ježíškovi  Spousta lidí si píše Ježíškovi o hromadu pitomejch věcí, aby se mohli chlubit ve škole spolužákům. Neříkám, že jsem si nenapsala o mnoho zbytečných věcí, když jsem byla malá, ale rozhodně to nebyla tuna oblečení a nejdražší a nejmodernější technologické věcičky. Nevím přesně proč, ale možná by se to dalo vysvětlit tím, že co je pro mě jednoduché, tak to mě často nudí. A co si budeme říkat, právě nové technologie mají za úkol pomáhat a zjednodušovat všední život lidí. Takže když už jsem dostala nějakou takovou věcičku, tak jsem ji rozebrala, abych pochopila, jak to celé funguje. Jenže já prostě nemám v oblibě věci, co pracují jen podle návodu a nemůžu u nich zapojit moji fantazii. Každopádně vraťme se zpátky k hlavní podstatě této slohové práce. Co jsem si přála letos v mých 21 letech od Ježíška? Už si nevzpomenu, kdy jsem zjistila, že dárky nosí rodiče, ale asi mi to řekl někdo z kamarádů ve šk...

Ve chvíli, kdy jsem psala první část o mém zranění kolena Moje bojovnost mě občas srazí až na koleno , jsem ale ještě netušila, jak se může paradoxně tahle situace dále vyvinout. Po týdnu od zranění jsem s kolenem v ortéze navštívila spádového ortopeda. Ten mi vytáhl z kolena stříkačku a půl tekutiny s krví. Za další týden jsem měla jít na kontrolu a prý, že když to bude stejné, tak mě pošle na operaci. O týden později jsem přišla (přesněji doskákala) k ordinaci, kde bylo napsáno, že pan doktor zkolaboval, a že minimálně měsíc nebude ordinovat... Takže jsem po 3 týdnech "léčby" nevěděla v podstatě nic. Druhý den mě mamka odvezla k jinému specialistovi, který mi z kolene opět vytáhl přebytečnou tekutinu, a kde jsem se dočkala i rozsudku. „Je 50% šance, že vám ten přetržený zkřížený vaz sroste, zatímco vám bude srůstat ten natržený postranní vaz. Což by bylo úplně ideální, zároveň je to i šetrnější pro tělo než operace.” Po dalším měsíci ledování a válení se v posteli...

Jako většina lidí, tak i já mám kolem sebe lidi, zvířata, věci, a další objekty, na které si lze sáhnout. Čeho si ale od mala všímám mnohem víc je taková nehmatatelná kategorie, kam ale zároveň patří ty věcné předměty. Problémem je, že to nejde nějak přesně popsat, je to ten pocit, když nevnímám čas, když dělám určitou činnost. Nebo ten pohled na člověka, když hltám každé jeho slovo a nemůžu od něho odtrhnout pohled, ale po skončení nejsem schopná říct jeho barvu vlasů nebo jaké měl na sobě oblečení, ovšem obsah mám v malíčku.  Řekněme, že je to nějaká energie, která v tom okamžiku vzniká a vytváří skoro magnetické pole, kterému nejde odolat. Návnadou, co upoutá moji plnou pozornost, je třeba jen slovní spojení nebo, stačí když uvidím ve správný čas nějakou věc, kterou používám každý den klidně tisíckrát, ale z jiného úhlu. Rázem se z toho stane takovej spouštěč, kdy se jednotlivé události začnou skládat jako puzzle.  Já tomu říkám "Aha efekt", protože když se ...

Loni v létě jsem byla s pár známými na kolech na Šumavě. Spali jsme v jednom kempu ve stanech, ze kterého jsme každý den vyjížděli na jiný okruh po okolí. Zkrátka to vypadalo na klidný fajnový týden, ale ... První den po ujetých pár kilometrech jsme zastavili v nějaké hospůdce na oběd. Ovšem když jsme chtěli odjet, kamarádka měla úplně prázdné zadní kolo. Takže jsme vytáhli lepení a po 15 minutách zápasení, samozřejmě já byla celá černá od řetězu, jsme znovu pumpičkou nafukovali duši. Ovšem tento pokus byl zbytečný, protože díru jsme sice zalepili, ale do 2 minut byla zase prázdná, protože už byla stará a zpuchřelá. Tak jsme se rozhodli vyměnit celou duši, ale problém byl, že všechny náhradní duše měli větší průměr ventílku než byl otvor v plášti. Naštěstí někdo z naší skupiny ten den zůstal v kempu, takže pro kamarádku přijeli autem a odvezli ji i s kolem. Zbylá část skupiny včetně mě, dokončila naplánovaný okruh a dojela na kolech do kempu. V tu dobu jsem hrála asi půl roku ...

Za těch 5 let na základce pak 8 let na gymplu a momentálně nějakej ten semestr na vysoký, mám pocit, že jsme strašně zabedněná a nepřející společnost. Nevím, ve skutečnosti tomu tak nemusí být, ale jde spíš o pohled jedince. Ve škole po nás chtěli jen jednu správnou odpověď, protože tak fungujou testy teda mimo matiky a možná fyziky. I když u těchto předmětů se často učíme jen postup a je nám jedno, proč tomu tak je, protože prostě není čas, pochopit to do hloubky. To by se člověk musel vážně zabývat učením každý celý den i přes víkendy a volna. To že se učíme někdy až moc a často zbytečných informací je jasné asi každému, ale jde o to, že pokud neřekneme správnou odpověď jsme považováni za hlupáka. Posměch, stud, znemožnění před ostatními a nakonec to nejhorší další důvod pro projevení se našeho zlého ega. Možná to vypadá, že tady dělám z mouchy velblouda, ale právě na těchto velkých maličkostech záleží, protože se nabalují a nabalují, a my se potom dostaneme do bludného kruhu, z...

Někdy si říkám, že je to ale sakra divný, bát se věcí jako je ohňostroj nebo palička na maso . Ano možná většinu lidí nabíjí jít na nějakej fesťák, co je pěkně nahlas, mě to ale strašně vysiluje, a pak jsem den až dva úplně nepoužitelná. Pravdou ale je, že ten rámus bolí tak, jakoby mi někdo zatloukal hřebíky do hlavy... Proč se mi skoro zastaví srdce z toho, když se někdo dusí? Možná proto, že mu nemůžu nějak víc pomoct. Snažím se každý den pochopit každou mojí sebevětší či menší podivnost, problémem ale je, že když jednu věc pochopím, objeví se další. Proč nedokážu doopravdy vyjádřit jak se cítím? Nejspíš proto, že většina lidí to cítí jinak...takže i když popíšu to, jak se cítím, druhý si to stejně představí jinak něž já. Proč mám pro ostatní daleko víc pochopení než pro sebe?  Hm, to je asi nejtěžší oříšek. Možná že jeden z hlavních faktorů bude snaha společnosti věci škatulkovat a nějak je zařazovat, jenže já nechci mít miliardu škatulek a při př...

Miluju ty rozhovory, kdy popisuju svoji situaci druhému a vlastně je mi jedno, co si o mě bude myslet, protože jsem obvykle ve slepé uličce. V místě ze kterého se nemůžu pohnout dopředu, dozadu ani ustoupit do strany. V takové podobné situaci jsem se nacházela v nedávné době. Je jedno, o co se přesně jednalo, ale zásadní byla reakce druhé strany, která zněla takto: „Vždyť to miluješ .... A chceš v tom pokračovat nebo ne?! Tak nechápu, kde je pak problém.” Jiný člověk mi zase řekl: „Ty nemáš vůbec jednoduchej život ... není to málo, ale né zas tak moc, když je to pro tvé zdraví ...tak ať ti to vyjde a hlavně se opatruj.” Načež já jsem odpověděla, že můj život je vždycky složitej ... Chyba, to co jsem odpověděla, totiž nebyla pravda, ale jen mé přesvědčení. A když je člověk o něčem přesvědčený, tak to ani jinak vidět nemůže. Tímto přístupem si totiž lze uzavřít všechny další možné varianty. Další rozhovor byl s člověkem, kterého jsem neviděla asi 2 roky: „Jak ta...

Před pár dny mě chytnul předvánoční úklid, problém nastal ve chvíli, kdy jsem nebyla schopná vyhodit věci, protože jsem jednoduše nevěděla, jak je dobře zlikvidovat. A tak jsem se rozčilovala nad mým úklidem, který spočíval pouze v přemisťování věcí... Kdyby se na věci psali informace ve stylu, co se s nimi dělat smí a kam se mají vyhodit, když jsou nefunkční, tak by to možná lidi dělali. Ale to by asi bylo moc jednoduchý, protože podstatnější je PŘECE to, kam je vyhazovat nemáme... Aneb antiperspirant, powerbanka, náplně do tiskárny, sluchátka, barvy, laky,... nepatří do popelnice. Když máte zkušenost s pořádným tříděním odpadu, tak logicky víte, kam to odnést, ale obyčejný konzument na trhu tohle neví. Upřímně ani já nevím, kam spoustu věcí dát (a to prej jsem třídící pošuk), aniž bych je musela doma skladovat, než bude v obci svoz nebezpečného odpadu. Další možností je sběrný dvůr. Sorry jako, ale já vážně nejezdím každý týden do nejbližšího sběrného dvoru, protože jako obyčejný ...

Byla polovina prázdnin já měla vše splněné (bílení, štípání dřeva, brigáda, škola), a tak jsem vyrabovala skleník nakrájela zeleninu a se sbalenou krosnou jsem šťastná přisedla na vlak do Jindřichova Hradce, ve kterém seděly už mé spoluhráčky z florbalového týmu. Cesta trvala asi 3 hodiny, ale nálada byla skvělá a my si vystačily s jedním balíčkem Prší. Po ubytování jsme se přesunuly do šaten v hale, kde jsme se připravily na první zápas. Na hřišti bylo vše dokonalé, zahřátí, rozcvička, příchod na střídačku, pokřik a úvodní písknutí rozhodčího. Po 5 ti minutách hry jsem se konečně dostávala do svého tradičního herního transu, když přišla osudová rána... Vybojovaný balónek u mantinelu, moje dravost a tah na bránu stoupal, zaváhání. Těžiště na jedné noze a zezadu na mě přistálo dalších třeba 70 kg. Protihráčka mě doslova přeběhla, což jsem zjistila až ze záznamu. Jediné, co si pamatuju, je zpomalený záběr a pohled na koleno jak z filmu, brutálně hlasité křupnutí a prolomení kolena...

Není divu že většina lidí, ať už dojíždí nebo žijí ve městě, jako je Plzeň, Praha, Ostrava a další, cestuje se sluchátky. Chceme se odpoutat od reality. Nikde totiž není člověk sám a všude je ve společnosti lidí, ať už je to v tramvaji, metru, vlaku, v obchodě, v práci, v restauraci, na ulici nebo třeba i na toaletách. Jednoduše řečeno město je jedna velká koncentrace lidí. Toto uskupení lidí, tvoří vizi dokonalosti, ale pravdou je, že má i spoustu nedostatků, ale to teď rozebírat nechci. Sluchátka, někdo je vidí jako kabel, někdo jako relax, nadhled, kouzlo neviditelnosti nebo třeba závislost. Všechno ale záleží na úhlu pohledu. Pro mě znamenají štěstí. Jsou totiž zprostředkovatelem hudby a ta jako jediná mi pomáhá pochopit sama sebe a vykouzlí mi úsměv na mé často zamyšlené tváři. Můj úsměv je ale také občas dost rychle zmražen, protože spousta lidí si myslí, že se sluchátky člověk neslyší. My, kteří používáte sluchátka, chápeme, že někdy je tomu právě naopak a dozvídáme se věc...

Říká se, že v nouzi člověk pozná přítele. Kdy ale opravdu poznáme sami sebe? Já mám pocit, že si začneme všímat konečně sami sebe, když vypadneme z toho každodenního koloběhu. Je to divné, ale někdy si stačí jít lehnout dřív než před 12 tou hodinou...:D  Jednoho dne, když už jsem měla na konci jednoho semestru všechny zkoušky za sebou (úspěšně či neúspěšně), jsem si řekla, že by bylo fajn začít chodit spát zase "normálně". Když už se nemusím po nocích učit, tak bych mohla v noci třeba taky spát. Dala jsem si sprchu, zalezla do postele a pustila si jeden díl seriálu. Kupodivu jsem v 10 zavřela noťas a rozhodla jsem se, že usnu.

Letos v lednu konečně nastala pořádná zima a mrazy. Proto jsem se s kamarádkou rozhodla, že zavzpomínáme na staré časy na bruslích, kdy jsme na rybníce byly od rána do večera. Dohodly jsme se, že mě vyzvedne v pátek až půjde ze školy a půjdeme si zahrát hokej. Možná to zní divně holky a hokej, ale je to tak. Každý se baví jak chce a my prostě máme rády hokej. :) Sraz byl u mě doma v 16:00, samozřejmě jsem se oblékla, obula a brusle nechala nahoře v pokoji, takže jsem se musela znova zout a vrátit se. Potom jsem ještě hledala hokejku v kotelně. Tohle mi zabralo, ale tak max 10 minut, ovšem následující zdržení bylo delší, protože...

Tato situace se přihodila mě a ségře, když jsme byly lyžovat jednoho krásného nedělního rána. Ovšem následně jsem touto historkou pobavila dost lidí, protože moje řešení bylo trochu nevšedního rázu...:D Do našeho oblíbeného skiareálu jsme přijely přesně v 9:00 (což je mimochodem víkendová otevírací doba), aby jsme se vyhnuly sáhodlouhé frontě na vlek. Při příjezdu na parkoviště jsem musela stáhnout okénko u řidiče, aby mi zaměstnanec skiareálu sdělil, kam mám zaparkovat. Tento čin se ale po zaparkování ukázal jako velká chyba. Po krátkém zápasu s kličkou od okénka, mi ségra poradila, ať nechám nastratováno během toho než se přezujeme a oblečeme na sjezdovku. Přestože v autě bylo po 10 - ti minutách skoro solárko, tak se okno stále odmítalo vrátit do původní polohy. Takže jsem vzala plachtu, kterou obvykle dávám na sklo, aby nenamrzlo, a zavřela ji do dveří tak, aby až se vrátíme tam nebyla taková zima. Všechny věci jsem raději zamknula do kufru a vyrazily jsme na svah.

Každý rok chodíme v den Silvestra odpoledne s přáteli na procházku. Vždy jdeme navštívit zalesněný vrchol Štedrý, aby jsme ten uplynulý rok uzvařeli nějakým pohybem :) A samozřejmě druhý den chodíme „rozchodit Novoroční kocovinu” tam, kde jsme loňský rok uzavřeli. Takže začínáme nový rok stejně jako se s tím starým loučíme. Vždycky bereme s sebou i naše nejbližší, a tím myslím především naše psí přátele. :) Letos jsme vyráželi ve 14:00 od hráze místního rybníka, kde byl sraz. Sešlo se nás ne moc ani ne málo, prostě tak akorát, na skvělou procházku. V polovině cesty jsme zastavili na vyhlídce, kde jsme se společně vyfotili. Focení probíhalo tak, že kdo seděl na lavičce, vzal si na sebe jednoho psa. Večer jsem zjistila, že to byl opravdu „výborný” nápad (pointa na konci).   Na vrchol štědrý jsme došly po nově vybudované naučné stezce, o kterou se zasloužil místní spolek občanů. Na vrcholu se pak opékaly špekáčky, ale já se ségrou jsme vyrazili zpátky domů, aby jsme v 1...

Po emociálním vypětí a veškerém uvolněném adrenalinu po zkoušce se do 10 až 15 minut dostaví primární potřeby. Mám tím na mysli to, že ráno v den zkoušky si dám snídani, a pak už nemůžu před zkouškou nic jíst, takže se dostaví fakt obrovskej hlad.  Na zkoušku jsem šla jako poslední a ještě se mě tam zkoušející ptal na spoustu otázek, ano měla jsem pocit, že ty otázky neberou konce. Nakonec jsem vypadla asi po 45 minutách a samozřejmě menza už měla zavřeno. Tak jsem se s kamarádkou rozhodla jí do Crossu, kde máme aspoň slevu na studenta. Samozřejmě tam nebyl velký výběr, jelikož bylo asi 15:45 takže na výběr byly poslední dvě plněné tmavé housky nebo césar salát. Jelikož mi to ještě relativně myslelo tak jsem si koupila ten salát, protože když člověk půl dne nejí, a pak se to snaží dohnat, tak to nikdy nedopadne dobře. To jsem ale nevěděla, co v sobě schovává za překvapení jídlo jménem Cesar salát.

Jeden by řekl, že chůze v sychravém říjnu člověku nemůže zvednout náladu, ale opak je pravdou. Minulý čtvrtek mi jel vlak ze školy až za hodinu, tak jsem se rozhodla jít pěšky. Obvykle využívám MHD, ale tentokrát jsem se chtěla toulat ulicemi a obhlídnout místní sportovní obchůdky. Šla jsem po ulici cestou ze školy směrem na nádraží asi tak v 17:15. Najednou z nějakého obchodu přede mnou vyšla taková podivná trojice lidí, která měla plné ruce. Trojice se skládala z párečku, který nesl mezi sebou v takové té přenosné sedačce malé dítě. No a zřejmě jejich trošku hoperskej kamarád nesl dětský kolo rozdělený na 3 kusy v papírové krabici (toho že bylo na tři kusy jsme si všimla až po této příhodě). Samozřejmě všichni šli vedle sebe, aby si mohli povídat, takže zde nebyla možnost je předejít (v tu chvíli mi to bylo celkem jedno, měla jsem totiž stále spoustu času do odjezdu mého vlaku). Asi tak po 20 metrech ten týpek s krabicí sejmul tím kolem poutací tabuli do nějaké restaurace...