Já živel - Peddy 33

Pro ty dvě lžičky, vždycky platonicky zavrhnu kostky cukru. Zrnkem za zrnkem sypu do kávy jen úlevu  a podstatu pro tátu.

Všude kolem šťastné fotky, spoustu úsměvů hraných pro reklamu. Samé dokonalé věci, že si vystačíme bez svépomoci. Tvář lidstva se ironicky usmívá, ale  duše  je v jednom ohni. Všichni jsme ztraceni v radosti z neštěstí. Hypnóza nebo iluze? 

Jakoby nelze nemít strach,  když víš, že stejně jednou skončíš na márách. Ale teď je na to ještě brzy, bát se dopředu je zbytečné, stejně ti to nepomůže. Staň se činem,  ať tě pak nemrzí, žes mohl žít, místo toho čekání na smrt.

Každým rozhodnutím měníme naše vždycky. Především pokaždé, když nejsme mechanický stroje pro naše jistoty.

Je záhadné  jak pravda  demotivuje.  Jak skutečnost  poznání  strach nahání. Demotivuje protože ničí tvoji hru ale tvůj pravý svět tu stále je. Proto pokud boj za pravdu ti bere mnoho sil, pak je to s jistotou lež. Pravda je tak mocná, že je vždy sama sebou a nikdy nezmizí za to lži bez pozornosti ano.

Předpoklady  se nedělí  na mínusy a klady. Spíše zahrnují  veškeré možné náklady  pro všechny potenciální zrady.

Houslovým klíčem amputuji vědomosti  jako samurajským mečem. Jednu po druhé  tiše  a  diskrétně  jak nájemný assassin,  co nakonec  zmizí jako dým. Musí to být dokonale jemná práce pyrotechnika,  když zneškodňuje  ta falešná  analgetika.

Jako podobně náhodně  jsem schránkou duše,  netuším,  jestli je mě slyšet tak jednoduše,  jako můj zpěv ve sprše.

Melu se jak nudle v bandě, když říkají, že prý nerozumím srandě. Že nemůžu  nikdy chápat věci,  který se probírají  po  dvou DE- CI. ... (další prosím)

Tisíce hvězd měl jsem na dosah ruky,  nemůžu dál poslouchat ty okolní zvuky,  že už se nikdy nevrátíme zpět,  No tak hej, kdo nám vyřkl  tuhle zlou předpověď. Nejdu už tmou jen občas bloudím šerem.  Ve stopách nás dvou  sbírám vzpomínky perem.  Milióny písmen,  co tvoří naše slova,  změnili se v tichou prosbu: ZKUSME TO ZNOVA Tak slýchám další moudra,  jak prý se mám cítit,  že bolest není dobrá  a měl bych ji vymýtit.  Nejsem hrdinou,  a proto věřím vesmíru.  S nadějí  skrývám všechna kouzla do papíru. Tisíce hvězd měl jsem na dosah ruky,  nemůžu dál poslouchat ty okolní zvuky,  že už se nikdy nevrátíme zpět,  No tak hej,   kdo nám vyřkl  tuhle zlou předpověď.

Svítá a další noc už je ta tam. Polštáře v tichoprázdnu cítí vědomí mého těla, neboť neusnu i kdybych chtěla. Svítá a další bolest zad mě vítá. A tak vstávám zbitá postelí, s nadějí, že to obojí přes den snad přebolí.

Ostrým paprskem  pářeš mé přesvědčení,  že jsme  převlečeni  v bolesti  z radosti i v těle bez kostí,  když se nám poštěstí.

Jako většina lidí, tak i já mám kolem sebe lidi, zvířata, věci, a další objekty, na které si lze sáhnout. Čeho si ale od mala všímám mnohem víc je taková nehmatatelná kategorie, kam ale zároveň patří ty věcné předměty. Problémem je, že to nejde nějak přesně popsat, je to ten pocit, když nevnímám čas, když dělám určitou činnost. Nebo ten pohled na člověka, když hltám každé jeho slovo a nemůžu od něho odtrhnout pohled, ale po skončení nejsem schopná říct jeho barvu vlasů nebo jaké měl na sobě oblečení, ovšem obsah mám v malíčku.  Řekněme, že je to nějaká energie, která v tom okamžiku vzniká a vytváří skoro magnetické pole, kterému nejde odolat. Návnadou, co upoutá moji plnou pozornost, je třeba jen slovní spojení nebo, stačí když uvidím ve správný čas nějakou věc, kterou používám každý den klidně tisíckrát, ale z jiného úhlu. Rázem se z toho stane takovej spouštěč, kdy se jednotlivé události začnou skládat jako puzzle.  Já tomu říkám "Aha efekt", protože když se

V plášti utkaným z nejšílenějších snů se procházím po ulici a slýchám, jak kolemjdoucí líčí svá utrpení. Jak je svírá pavučina zákonů a povinností. Ocelová bílá kráska, co je přešívá na maňáska bez srdce  a pochopení. 

Bez rozloučení záhy  držím v ruce tvoji práci,  a  ač to nepřiznáš,  já vím,  že  rozdělili  nás  kravaťáci.

JEDNA  RÁNA  oukej, to budou zase skvělá rána DRUHÁ  RÁNA  jednu už mám za sebou, tohle už je brána LEVÝ  HÁK  to myslíš vážně? nějak si to odflák  PRAVÝ  HÁK  dobře, tohle bude trochu propadák ZVEDÁK NA  BRADU  ufff, teď už ztrácím, jsem pozadu FINÁLNÍ  KNOKAUT  fíha,  a hele hvězdná obloha