Já živel - Peddy 33

Všichni mají plnou hubu keců, jak máme chránit přírodu. Přitom sami bráníme obrodu, prý že si lesy samy poradí. Všude suché stromy, zřídka kde domy, ale zkáza sem míří, protože kůrovec se blíží.

Když už tě všechno bolí, svádíš boj s nevoli, jediné co tě může posunout, je mozek totálně vypnout. Už jen to, že jsi došel až sem a znova začínat přece nechceš. Držíš mezi zuby od trička lem, vydržet oproti začátku jde lehce.

Nic neoceníš více, jako čistou vodu, když týráš plíce. Dech se ti zrychluje, a srdce se rozbušì, ale mozek hapruje. Prý že to bolí, a jeho příkazem je konec, ale vůle ti to dovolí.

Když už je člověk tak zoufalý, že nemá čím se uklidnit, nedokáže hlavu vylidnit, pak se jeho život zahalí do trezoru z oceli. Nepustí k sobě realitu, aby nebyl znova trýzněn, a zklamán z cizí přízně. Vidí jen důvěru rozlitu a nechce patřit ke světu.

Hledáme pochopení, často místo toho, nacházíme utrpení. Protože si vylijeme srdce, tam kde pomsta teče. Nikdo nechce být osamocen, a proto často bývá člověk radši falešně polichocen, místo kruté pravdy, máme ze lži kšandy. Litování, křivda, vztek, utápět se ve smutku, kdo by to byl řek, že budeme nakolenou klečet a přemáhat sebe a ne křeče.

Každá jizva má svou minulost a každá bolest je zkušeností, právě díky tomu mám nohy pevně na zemi. „Směje se jizvám, kdo nikdy rány nepocítil.” William Shakespeare

Dokud se navzájem nezničíme nepřestaneme bojovat, nemá to smysl přát si mír, musí se proto něco udělat. Nestát na hranici země a přihlížet bojům a v duchu si říkat hlavně že to není u nás. Musíme dojít k zjištění, že není žádné jištění, že není žádný průlom, jen své srdce nalom pro tu chvíli, kdy zjistíš že jsme všichni stejní. Neexistuje idiot, génius či psychopat. Každý z nás je člověk, rovná se jedna rasa a je jedno jestli jíš maso nebo ti chutná řasa.

Na pohled tvrďák jako ořech kokosu. Protože další krok, další bolest nesnesu. Pro okolí kliďas, prostě vyrovnaná osoba. Uvnitř extrémní cholerik, jak rozbitá hříšná nádoba. Pro přátele první poslední, abych nevnímala nespokojenost. Pro cizí neochotný a neomalený blb, už jen aktivovat neviditelnost.

Kdo vlastně určuje co je normální? Kdo může soudit všechny? Jsou to jen kecy morální. Všichni jsou tuctoví jak kachny. Prostě normy normálnosti jsou jen většinový názor. Jen každý druhý má stejný názor, to určuje hranice. Ale co když je to ovlivněno dobou, stylem, okolnostmi a ti co jsou exoti, těm jen přetekla nervů sklenice. Proč být stejný jako každý druhý, když každý je jedinečný. Nikdo není stejný jak zebry pruhy, v klidu dělej co chceš a zjistíš že se raduješ.

Kdy už lidé pochopí že je to za trest, že si za to můžeme sami. Ničíme planetu a je nám to jedno, na konci zbyde tiché mami?! Špatně hospodaříme s přírodou, žijeme jen pro kusy papíru, ale nevidíme že nikam nevedou. Peníze, věc která je nad míru. Protože dýcháme kyslík, ničíme ho. Protože pijeme vodu, znečišťujeme ji. Protože se milujeme, nenávidíme se . Prostě proto, to je to motto!

Jsou činy kterých budu litovat pořád, jsou to ty věci které mi vážně mrzí. Slova omluv jsou jen pouhou frází, protože jsem jen potrhlý neřád. Omluvit se je jedna část, ale odčinit to je věc druhá. Mám pocit, že to byla past, že moje duše před tím zdrhá. I kdybych se omluvila tisíckrát, nic to nezmění. Má duše je plná velkých ztrát, chci žít, ne jmění. Tak už sakra věřte mi, chci žít a mít nohy pevně na zemi. Protože nesoudím, protože nepiju a nekouřím. Jenže se už nesměju, chci jít ven a nesedět v uzavřeným studiu.

Když nebudu mít co jíst a přestože neumím twist. Pro další ranní úsvit udělám vše, ikdyby přes cestu tekla Malše. Až nestihnu svůj vlastní věk tak nenapíšu další slib. Aby můj přítel nevyměk, tak věnuju mu ještě objetí.

Jsi měsíc co svítí, slunce co nepálí, jsi luční kvítí. Jsi konec a já blbec, co nevzal s sebou pití. Mám pocit že kvetu, když tě vidím a nevzplanu pro odvetu. Mám v hlavě na mě, přes narážky na moji tetu. Vidím, vidím, vidím jen tvé nebe a cítím cítím cítím v tobě sebe.