Taková normální cesta ze školy domů

Jeden by řekl, že chůze v sychravém říjnu člověku nemůže zvednout náladu, ale opak je pravdou. Minulý čtvrtek mi jel vlak ze školy až za hodinu, tak jsem se rozhodla jít pěšky. Obvykle využívám MHD, ale tentokrát jsem se chtěla toulat ulicemi a obhlídnout místní sportovní obchůdky.

Šla jsem po ulici cestou ze školy směrem na nádraží asi tak v 17:15. Najednou z nějakého obchodu přede mnou vyšla taková podivná trojice lidí, která měla plné ruce. Trojice se skládala z párečku, který nesl mezi sebou v takové té přenosné sedačce malé dítě. No a zřejmě jejich trošku hoperskej kamarád nesl dětský kolo rozdělený na 3 kusy v papírové krabici (toho že bylo na tři kusy jsme si všimla až po této příhodě).

Samozřejmě všichni šli vedle sebe, aby si mohli povídat, takže zde nebyla možnost je předejít (v tu chvíli mi to bylo celkem jedno, měla jsem totiž stále spoustu času do odjezdu mého vlaku).

Asi tak po 20 metrech ten týpek s krabicí sejmul tím kolem poutací tabuli do nějaké restaurace, na které bylo napsáno: Kvalitní víno.

Člověk by očekával nějakou reakci ve stylu: „Do prdele, kdo to sem dal!” nebo „Zasraná tabule, akorát to tu překáží!” To co nastalo mě opravdu odrovnalo...

Všichni tři se po obrovské ráně najednou zastavili a začali se smát ze svých plných plic. Vypadalo to jako by se na chvíli zastavil celý ten uspěchaný svět kolem. Samozřejmě jsem se neudržela a taky jsme se začala smát, po poznámce: „Sakra, já jsem čekal, kdy tím už něco trefím... ” Následně zvedl tu tabuli a pokračovali v hovoru a v chůzi se zlepšenou náladou dál.

Co dodat, někdy je prostě lepší jít pěšky a zasmát se tomu co Vám život přinese, než jet narvanou tramvají, kterou jezdí plno vystresovanejch lidí, kteří nic nestíhají.