Každý řidič má jiný módní styl

Tato situace se přihodila mě a ségře, když jsme byly lyžovat jednoho krásného nedělního rána. Ovšem následně jsem touto historkou pobavila dost lidí, protože moje řešení bylo trochu nevšedního rázu...:D

Do našeho oblíbeného skiareálu jsme přijely přesně v 9:00 (což je mimochodem víkendová otevírací doba), aby jsme se vyhnuly sáhodlouhé frontě na vlek. Při příjezdu na parkoviště jsem musela stáhnout okénko u řidiče, aby mi zaměstnanec skiareálu sdělil, kam mám zaparkovat. Tento čin se ale po zaparkování ukázal jako velká chyba. Po krátkém zápasu s kličkou od okénka, mi ségra poradila, ať nechám nastratováno během toho než se přezujeme a oblečeme na sjezdovku. Přestože v autě bylo po 10 - ti minutách skoro solárko, tak se okno stále odmítalo vrátit do původní polohy. Takže jsem vzala plachtu, kterou obvykle dávám na sklo, aby nenamrzlo, a zavřela ji do dveří tak, aby až se vrátíme tam nebyla taková zima. Všechny věci jsem raději zamknula do kufru a vyrazily jsme na svah.

Po skvělém sportovním zážitku jsme se vracely k autu a já jsem doufala, že ho nikdo nevykradl. Ikdyž nevím, co by se na takovém "parádním autě" dalo ukrást. :) Když jsem si odložila bundu, kuklu, lyže a přezula si boty, doplnila jsem energii svačinou. Po doplnění energie mi opět začal pracovat mozek, a tak mě (docela logicky) napadlo, že když to okénko nejde zavřít, tak v tom autě bude asi cestou zpátky pěkná zima. Takže jsme se zase navlékla jako na svah (mimo bot) a psychicky připravená na mrazivou jízdu si sedla za volant. Ségra se vyzbrojila na cestu svařákem a já zapnula topení na maximum a rádio hodně nahlas, protože přes ty větráčky fakt moc nebylo slyšet. Při výjíždění z parkoviště jsem se ještě omylem opřela o klakson (nabalená v zimní bundě), takže jsem vyděsila asi dvě sedmileté děti, které se přezouvaly u vedlejšího auta. Takže s troubením, následnou omluvou a samozřejmě otevřeným okýnkem se mi nakonec povedlo vycouvat přes celé parkoviště, protože bylo tak nacpané, že se tam nedalo otočit.

Po třech ujetých kilometrech ségře došlo, že jeden svařák na to, aby jí nebyla zima nestačí. Takže jsem zastavila, aby si mohla vzít bundu a šálu. Po nasednutí zpátky do auta mi opravdu „potěšila” větou, že vypadám jako terorista v té kukle na lyže a nezapomněla podotknout, že jsem si měla vzít i přilbu. Já si jen říkala, ať nás hlavně nezastaví policajti, protože vysvětlování by bylo asi dost zajímavé...

Přes obce jsme ani moc nemrzly a když jsme stály na semaforech, tak naším přáním rozhodně nebylo to, aby tam skočila zelená. Radost jsme měly z červené a přály jsme si, aby tam vydržela co nejdéle, protože to byla jediná možnost, jak se trochu ohřát. Jaký paradox, že většinou jsme měly zelenou. :( Celou cestu jsme si zpívaly s rádiem, takže už jsem jen čekala, že pustí nějakou pecku jako je třeba Severní vítr nebo Ladovskou zimu od Nohavici, což by krásně podtrhlo naší situaci :D

Musel to být asi nezapomenutelný pohled na „zpívajícího teroristu" za volantem a  na zmrzlou ségru vedle mě. Každopádně bylo štěstí, že teploměr ukazoval "jen" -7°C a ne -15°C jako v předcházející čtyřech dnech. Kdyby bylo -15°C tak by mi určitě zamrzly dveře a já bych za to otevřené okénko byla ještě ráda. Ocenila bych ale jen to, že bych se přes něj dostala do auta, ale cestou by se ze mě určitě stala kostka ledu.