Já živel - Peddy 33

Svět se změnil, ne že by se neměnil každým dnem, ale všímáme si toho, až když všechno běžné zmizí, až když jsme si cizejší než cizí. Když 2 m jsou jasná míra osobní zóny na veřejnosti i doma, když nám na okno zaťukala Korona. Když se u lavičky pouze lidi zastaví a zas jdou dál. Ani si nesednou a nesundají roušku, aby si natáhli ponožku nebo zavázali tkaničku. Když indiáni na Vánočních trzích nehrají, protože riziková aktivita je vystupovat živě. Když při zastavení na ulici schytáš tvrdé pohledy, protože nikdo už neví, co se může a co ne, a tak je vše podezřelé. Ve vzduchu je cítit strach, strach z neviditelné zodpovědnosti za něco, co nelze ovládat. Strach, který svazuje rozumu ruce, a nutí kárat i při pomlce. Jestli byl svět rychlý, tak teď je rozhodně uspěchanější, protože v zónách pro pěší se potulují maratónští chodci s distanční poruchou.

Věřit či nevěřit,  to je oč na celém světě běží.  Protože než - li  se naše mysl probudí  věříme intuitivně  a žijeme pro ně.  Pro koho jiného než rodiče,  co z toho je pravda,  neřešíme ani nepřemýšlíme,  jen běžíme rychlostí svět(l)a.  Jenže ať už věříme nebo ne,  tak stále běžíme a věříme.  Neboť nevěřit znamená,  věřit, že to není pravda.  A není lepší jen nějak podvědomě vědět? Rozum je tak nelogický nástroj... 

Ó Česneku, Česneku, proč jsi jen česnek! Zapři své jméno. Jen tvé jméno je mým nepřítelem. Ale stejně přivádíš mé chuťové pohárky do extáze svým tělem. Ať už jsi česnek, Kapulet či Montek.

Paradoxní situace na nás čekají v každodenní rutině i při výjimečných cestách mimo komfortní bublinu. Když mluvím o paradoxních situacích, mám na mysli takové situace, kdy snad ani neexistuje možnost, že by se tohle mohlo stát.  Loni jsem jela normálně k zubaři do Plzně, a když pominu fakt, že pro mě je jeden z těch největších hrdinství, tam vůbec dojet, tak vše proběhlo celkem hladce. Cestou zpátky jsem šla klasicky pěšky z centra na nádraží, jednak proto že jsem měla čas do odjezdu vlaku, a taky proto že miluji chůzi a moc nedávám cestu přecpanou tramvají, to už je ale zase jiná kapitola. Po příjemně loudavé procházce s dobrou hudbou ve sluchátkách jsem dorazila na nádraží. Při příchodu na tabuli ještě nesvítilo nástupiště, a tak jsem jako vždy čekala v hale, až se objeví číslo nástupiště u mého spoje. Užívala jsem si tedy komunikaci s přáteli na sociálních sítích se sluchátky na uších, alias jak jinak zabít čas, když se vám nabízí free wifi připojení. Po chvíli jsem zvedla hlavu k t

Sestřih těch nejlepších záběrů z Únorového vandříku 2020 alias poslední výprava před pandemií... Tak se mrkněte a zavzpomínejte, jak bylo fajn být bez roušek 😢 Podrobněji popsanou celou výpravu naleznete v zápiscích Únorový vandřík

Jednou být středem  dění a  nemyslet   na  to, kdo se zas žení. Kdo dosáhl úspěchu a dal si   své jméno   na střechu. Být jednou ve   svém světě,  kde lidé neprahnou po internetě.  Kde   jsi jen  ty sám sebou,  a né  osobou  unáhlenou, kde nejsi mužem ani ženou.  Uprostřed usebrání bez cizích požehnání, Být u sebe  Uprostřed času ,  bez tebe  identito  pekla jen má  duše  se svlékla.

Kolenem mi prochází blesky  Prochází mojí duší a celým tělem,  Nepomáhají ani žádné arabesky  Nohu z plynu už mám delší dobu  a snažím se řídit dál bez návodu. Podívej, vždyť běžíš,  už teď jsi vítěz,  tak se nesnaž být Ježíš.  Neobětuj sebe za své chyby,  ale pro splnitelné sliby. To že to bude jiné,  neznamená,  že to nebude dobré. 

Už se zas brzo stmívá, tak řekni, co ještě zbývá? Vůně cukroví i jedlička v podkroví, Vánoční pohádky a úklid na plné obrátky, sníh za límcem nebo stopy ve sněhu. Nezapomeň taky na mrznoucí oblohu. Víš, že ještě někdo chybí?  No přece ten komu dáváš své sliby. Náš známý, svatý Mikuláš.

Děkuji vám všem v davu, co nedělají věci pro odměnu,  každému srdci v plameni  nechť se v lásku promění. Děkuji   Tobě, ty tam v poslední řadě  s jiskrou v oku.  Vyměnili jsme si místa, jsme propojeni bez náznaku zbrojení.

Zahodím to za hlavu  jen tak,  protože  už dál bojovat nebudu. Proč nebudeš?  Proč to vzdáváš? Protože některé věci  z tebe seškrábnou tvé já  jako pomazánkové máslo. A nejde o pokoření ega,  ale o vyhoření  veškeré víry  a potěšení. Zkrátka nemůžu lézt k nebi  bez lešení. Protože křídla mají jen andělé  a tím, já nejsem.  Tak snad někdy jindy,  měj se  ... 

Jelikož nám Korona překazila Poslední šplouchnutí (sedánek konaný vždy první sobotu v listopadu), kde promítáme fotky a hodnotíme sezónu, museli jsme to letos zvládnout online aspoň takhle. Takže shrnutí vodácké výpravy za rok 2020 (splouvání Divoké Orlice) zpracované ve videu. Tak na to mrkněte, jestli jsme se tam neutopili. 😉

Sundej mi kůži sundej mi všechny mé strachy,  deaktivuj veškeré poplachy. Dostaň se tam, do středu pozornosti.  Dostaň se až na místa  o kterých si jiní mysleli,  Že u mě neexistují.  Že jsem neemociální,  že jsem krutě cizí v každé situaci precizní. Neříkám, že tě pozvu dále,  ale  nebudu ti bránit vstoupit do mého pravého světa. Jiní si myslí, že je to čekáním na Godota, ale přeci jen existuje,  přestože jsou kolem tůje. Najdi jen tu cestu dovnitř,  každý systém má chybu,  stejně tak moje ochranné zdi. Jen se prosím neopozdi. 

Kdybychom  se nebáli  vše  ztratit Řekli  bychom to, co máme na rtech Nelhali bychom o našich bratrech Nelhali bychom ani sami sobě Ano,  právě  my Schovávající  city  ve své zlobě Kdybychom se nebáli zranit druhé Řekli bychom to, co nám žere osobnost Nelhali  by chom, že za to může neznalost Nelhali  bychom ani  o lásce  k člověku Popravdě ono není o co stát být  na ložený  celý život  v česneku

Stmívá se, já vím, jen nezhasínej tu poslední svíci. Z temnoty jiskru nestvoříš, tak prosím, nezhasínej. Aspoň do té doby, než ti stihnu říci, že... I kdyby spadly všechny hvězdy přesto si uchovám v srdci tvé oči navždy. A až Země vyschne do poslední kapky nebudu litovat toho, že jsme nehledali zkratky. A jestli zítra skončí náš celý svět tak počítej, že dnes tě ještě pozvu na oběd.

Někdy jsem tak zoufalá, až si přeji být sobecká, jelikož bych chtěla být radši arogantní. Neboť vědomí bez sebe cítím, ale sebevědomí bez lidí se ztrácí. Taje tak rychle bez boje jako sněhuláci na jaře.

Prázdná místnost , jen já a ty,  dvě hořící komety na pokraji zkázy  s obavou,  ať neskončíme nazí.  ' Víš,   že z tebe blázním?' Spoutaní řetězy zranitelnosti vystrašení do morku kostí,  co se stane, když pohlédneme  hlouběji než hluboko. Až do sklepení naprostého dna,  strach z prázdna. Prázdná místnost,  jen já   a moje představa  o tobě. Prázdná místnost, jen ty  a tvá představa   o mně .  

Klidně si věřte, že  jsem čistý. Nad  určitými   místy, ale nelítají optimisti. Nad určitými  místy plují  kavky od náplavky,  víš tam, kde sis sundala  plavky . Pak přišla  zima  a teď  už  jsi jiná. Moje vinna. A ta každodenní dřina? Je ta tam ... symbolická jako  piktogram  

Až to vzdám, až to zkrátka zabalím, možná spatřím Řím a dokončím cestu  bez protestu za rovnost soužití v bytí. Smířím se s propagací bojů za svobodu,  s tím bojem pro mír.  Pak konečně vytuším,  že se nezměníme,  dokud nás ti malí nepřesvědčí. A tak beru do zaječích, protože starších je jako máku, ale na zdi je jen spousta hrachu. 

Jsme lovci fantazií každý den přehlížíme do očí bijící.  Kéž by si mě všimla,  mě, obyčejného šimla.  Nejsem ten teplokrevník  od naproti.  Jsem ten, co se bojí si tě jen vyfotit.  Ten, co nechápe tu lehkost bytí.  Ten, co by ti nabídl víc než krupobití. Jsem ale jen šiml, lovec fantazií. Vím, že  jsi stejná , držíš se hejna, a tak se tváříš  jako vrána , přestože máš nohy pevně na zemi. Víš, že propast nebude překonána, ač bez nadějného rána  se cítíš sama.  

To je pech, co? To je štěstí, že ? To je ale fakt nefér. To je dobrý vědět. To dokáže naštvat, viď? Každý tomu říká jinak.  To je prostě život.

termín: 15.2 - 16.2. 2020 cesta: Sedlecko - Libštejn - Plasy            cca 34 km účast: Linda, Ája, Lola, Aranka, děda Luďa, Kačka, Majda, Já video: Únorový vandřík - video Ráno 15.2. 2020 jsme vyrazily v 8:09 z Nepomuku vlakem do Plzně. Klasicky jsme měly domluvený sraz včas (7:40), ale vycházely jsme v 50 jako vždy. Tentokrát za to mohli psi, jelikož Ája s Lolou byly na nočním výletě. Takže 5 minut před odchodem na vlak Majda s Kačkou naštěstí konečně nachází psi a společně (Já, Linda, Majda Lola, Kačka Ája) letíme na nádraží. Cestou Majda ještě kupuje lístky pro psy, jelikož k jízdence zapomněla přidat "zavazadlo". Věc se má totiž tak, že pokud si koupíte lístek přes aplikaci Můj vlak a zapomenete na psa jakožto zavazadlo, tak si nemůžete samostatně koupit online jízdenku jen pro psa. Přestože na pokladně vám ho klidně samostatně prodají, to jen pro informaci... V Plzni na nádraží jsme měly sraz s dědou Luďou (Kačky a Majdy děda) a Arankou (další pes do party).

Uprostřed hádky,  zapomínám na pohádky,  že diskuse je v dnešní době běžná.  Hele ty s tím názorem běž na  pole, tyvole.  Já mám 50 tku na krku  já jsem někdo, ty spratku.  Jasně, chápu o co tu jde žádná diskriminace,  ale jen názorová dominance, že jde jen o snadné mince. 

Každý jsme jen hlasem v davu platící za stravu společnosti a odstřižený od vděčnosti. Každý den nám berou kyslík z plic, když bez přemýšlení pokračujeme jako stroje do konce výprodeje vzdušných zásob. No tak nezlob, ty náš voliči různých podob.

Slyším mé jméno,  první myšlenka: zúčtování, to je můj konec.  Jsem jen velkou chybou v týdeníku.  Co ty, zažils někdy hrdost učedníku?  Ty učedníku lidskosti i na úkor vzdálenosti byl jsi někdy dostatečným? Přesneji tak akorát užitečným ? 

( Ne ) jsem padesátníkem,  nejsem z hliníku  ani nepočítám  další rok za rokem.  Jeden je už v důchodu   a jen se směje z cenovek,  zatímco ten druhý má důchodový věk,  ale stále na to nemá dost bankovek .  

Prý to  bylo  jiný říkají v  druhých  myslích dějiny. Prý to  bylo  energický dítě, co nezarmoutí tě. Prý jsi bylo  tancem  na hladině hudby Proč mě děsí, že je to všechno naruby? Ale moje  vzpomínky  na tohle  neexistují . Jsem k smrti zhrozen, kdo  utrhl   a  skryl  můj hrozen. Kdo  přepsal  moji paměť a rozmnožil tu  úzkostnou  havěť ? Jak jsem se stal tou šedou postavou   v davu ? Je to celé na hlavu chytat ryby na svahu.                                                                          ... tam kde nejsou    

Po úplně prvním vandru - Šumava , jsme vyrazili už jen ve 3 lidech ke krásám řeky Střely. Tentokrát již trochu poučeni jsme nebrali tolik věcí a Vítek nechal doma náhradní boty a i dokonce konzervy, které nahradil nějakou lehčí alternativou. Pravda ale je, přestože tenhle vandr byl o dost kratší než na Šumavě, že únavu z nachozených kilometrů v tomhle případě vystřídala trochu lenost. Aneb poho, pohoda, pohodička.  Nicméně nám bylo jasné, že na další vandry bude potřeba sehnat pár dalších lidí do party, protože ve 3 lidech je to takový nepraktický. S těmi pár zkušenostmi z předchozího roku jsme se i tentokrát potýkali s nějakými nedostatky, jak jsme to zvládli užít můžete vidět ve videu tak na něj mrkněte. ;)

V propadlišti dějin, leží jen umučené nevím. Protože kdyby nevěděli, možná bychom spolu žili v míru na jedné planetě a né jen v nějakém státě.

Řeklas :                                     Vezmu tě jen za ruku, mohu? Pohledem si mi sundala brnění Pak jsi dodala:                                     Tak jdem? A já jen se zatajeným dechem  zírala na tvá křídla.  Než jsem se stihla zeptat kam, řeklas:                                       Pojď projdem spolu mechem.  A v tu chvíli jsi vzlétla a vytáhla mě z podsvětí. Řeklas mi spoustu slov:  ... ale                                 jen některá srdce protnou ti                                      a některá tě zarmoutí. I přes to všechno tvá svatozář svítí dál. Mně jen blesklo hlavou:                                 Kdyby vše šlo vyřešit poslechem                                  tvých slov a spoustou jídla.

Loňský rok jsme zakončili stylově, před Vánoci jsme se sebrali a vyrazili na poslední vandr v roce. Jelikož všechno na cestě klaplo úplně skvěle, možná se z toho stane taková každoroční tradice.  Podrobněji popsanou celou výpravu naleznete v písemných zápiskách: Vánoční vandr To nejzajímavější je ve videu, tak se na něj podívejte. 

A možná žiju v jiném těle  a možná ani to,  není pravda  Hele  kdo ví, co je skutečné,  a proč nejsou city zbytečné ?  Víš,  stejně to jednou všechno skončí v rozbitém  společném  oblačně.

Nejde o nás a nikdy nešlo.  Tak koho z vás už tohle přešlo? Vždy šlo o naší vesmírnou hodnotu. O to že jsme jeden z těch klenotů,  kteří nevěří v sebe, ale vesmíru,  že vyšší záměr je i v omylu.

Na vrcholku svobodných mraků usedá moje mysl se spokojeností v hlase. "Toť  vášeň  naše" Neříkej,  že chceš dolů bez hvězdného obalu, klesej pomalu, vždyť to co máš, nezískáš pískáním  ve výškách .

Život je fakt jinej, než se z venku zdá.         Myslíš? Život je fakt jinej, když jsme tu jen dva.         Vážně? Život je celkem věda, když nenarazíš na medvěda.         Tys nějakého potkal? A(ž) když se přestanem ptát, nebudeme vnímat ten řád a pocítíme v duši klid, avšak nikdy ne napořád.           ... už nic neříkej, tohle "normální" lidé  nechtějí slyšet 

Jsem jen obyčejný  lenoch, co se jednou přemoh a vykročil ze  stereotyp u, ale nemůže  zapomenout   na  tu svobodu, kdy jsme se dostali do bodu mezi   zem í  a   nebe m, k  vol bě  m e zi tvrdým chlebem a laskavostí, že člověk je  bohatší , když se občas postí.

V rukávech  bílé smrtky postávají nesplněné sliby stále   čekají  na to nezvěstné  kdyby . I tahle milá postava už toho má plný kecky. Ty sliby a hluboká přání ji táhnou k Zemi. Lidí je sice  dost , ale slibů je více a více hlavně těch volebních. Jaká to pošetilost . Poprosím o pivní necky. A kde pak hledat víru,   v nich ?

Je těžké být extrovert ve světě introvertů. Je lehké jet na výlet, je lehké znát tisíc žertů.  Je těžké  být znuděný,  ale je lehké to s každým sdílet. Je šíleně složité být extrovertem v introvertní společnosti.  To m učení v tichu knihovny  svazuje mé mluvící královny.

Je-li osvobozující uznání toho, že všichni lžou, pak jsem jen lodí narážející od jezu k jezu.  Neboť z porozumění se stává mýtus. Ovšem když kolem projde pravda jsem v extázi strachu i z jejího prachu.

Je těžké být introvert  ve světě extrovertů.  Je lehké nechat se unést,  je lehké propadnout internetu. Je lehké být pod tlakem,  ale je těžké ustát tu bolest. Je šíleně složité být introvertem   v této extrovertní společnosti. Je sakra těžký být sám sebou obzvlášt když jsme jen ve dvou .

termín: 22.12 - 23.12. 2019 cesta: Pačejov - Neurazy - Nekvasovy            cca 24 km účast: Emil, Linda, Ája, Lola, Klárka, Kačka, Majda, Já video: Vánoční vandr (video) Dne 22.2. 2019 jsem já s Lindou, Majda s Lolou a Kačka s Ájou vyrazili na nádraží na vlak v 8:53. Cestou jsem si ještě koupila nějaký jídlo v obchodě. Byla to velice vtipná situace aneb byla zlatá neděle a já jakožto jediný zákazník v celém obchodě s krosnou na zádech. Po rychlo-nákupu jsem holky došla na nádraží, kde se samozřejmě zamotala Linda s Lolou, přestože byly přivázaný každá k jiné tyči od zábradlí.  Když přijel vlak, Klárka musela skoro vystoupit, abychom zjistili, kde sedí, u nových vlaků regiopanter nejdou totiž otevřít okna. Zkrátka mávání za oknem vám nepomůže, když jedete v posledním vagónu. Sotva jsme podrbaly Emila a usadili jsme se, už jsme pomalu vystupovali, neboť jsme jeli do stanice Pačejov, kam trvá cesta nějakých cca 10 minut.  občas je to cestování s hafíky dost vtipný V Pačejově