Slohovka pro Ježíška

 prosinec 2017 

sloh na téma: Dopis Ježíškovi 

Spousta lidí si píše Ježíškovi o hromadu pitomejch věcí, aby se mohli chlubit ve škole spolužákům. Neříkám, že jsem si nenapsala o mnoho zbytečných věcí, když jsem byla malá, ale rozhodně to nebyla tuna oblečení a nejdražší a nejmodernější technologické věcičky.

Nevím přesně proč, ale možná by se to dalo vysvětlit tím, že co je pro mě jednoduché, tak to mě často nudí. A co si budeme říkat, právě nové technologie mají za úkol pomáhat a zjednodušovat všední život lidí. Takže když už jsem dostala nějakou takovou věcičku, tak jsem ji rozebrala, abych pochopila, jak to celé funguje. Jenže já prostě nemám v oblibě věci, co pracují jen podle návodu a nemůžu u nich zapojit moji fantazii. Každopádně vraťme se zpátky k hlavní podstatě této slohové práce. Co jsem si přála letos v mých 21 letech od Ježíška?

Už si nevzpomenu, kdy jsem zjistila, že dárky nosí rodiče, ale asi mi to řekl někdo z kamarádů ve škole jako každému druhému. Letos jsem ale zjistila, že jsem psala do dopisu Ježíškovi vždy jen hmotné věci, které jsem si ani ve skutečnosti opravdu nepřála. Každý rok mi totiž rodiče říkali, že přece musím mít nějaký přání, ať napíšu aspoň stejnej počet věcí jako ségra, prej ať si má Ježíšek z čeho vybrat... Takže jsem po většinu času přemýšlela nad tím, jak splnit počet a ne o tom, co vážně chci.

Podle mě dárky nosí rodiče z toho důvodu, protože si jako malí přejeme to, co mají ostatní a rodiče chtějí jen, abychom byli šťastní. Pravda v tu chvíli jsme byli šťastní my i rodiče, ale pak se to kouzlo vytratí, díky nějakému kamarádovi „dobrákovi“, který doma prolezl skříně a našel dárky jinde než pod vánočním stromkem. A právě touto informací se dozvídáme pravdu o celých Vánocích a nám se poprvé v životě „zhroutí svět“. Ale nikdo mi nemůže vymluvit, že Ježíšek neplní opravdová přání, která se nedají koupit. Proto jsem tento rok vzala papír a tužku a napsala podle mě tenhle pravý dopis Ježíškovi.

Milý Ježíšku,

vím, že jsem ti psala jako dítě o pitomosti, které vypadaly tehdy v mém věku asi důležitě, ale ani jedna věc nebyla mé opravdové přání.

Věřím, že ty jediný dokážeš odpustit malému dítěti, které prý už dospělo v mojí současnou dospěláckou podobu a splníš mi jediné a poslední přání. Dnes už dobře vím, že nedostanu vše, na co si ukážu, ale pokud mi nebudeš moci splnit tuhle prosbu, prosím ukaž mi alespoň směr, který vede k jeho splnění.

Chtěla bych povyrůst do výšky v úměrnosti k mé velikosti chodidla. Vážně to není žádná hitparáda měřit jen „metr + Jágr” (168 cm) a mít nohy jako ploutve (velikost 44-45). A nebo alespoň potkat někoho, kdo by moji „velikost“ osobnosti viděl i přes můj malý vzrůst, aby to malé děcko uvnitř mě už nebylo samo.

Předem moc děkuju, a tímto ti posílám můj poslední dopis. 

Měj se krásně a přeju ti pevné nervy s těmi roztomilými hříšníky.

S láskou Héďa

Velká přání nemají datum "splnitelnosti", a proto budu čekat tak dlouho, dokud se můj malý velký sen nestane skutečností. Já prostě vím, že to vyjde, protože náhody prostě neexistujou. Možná to vypadá, že jsem neskutečně naivní, ale když člověk v něco věří, má stále, pro co žít. A přesně v těch chvílích, kdy v něco věříme, jsme šťastní, protože ta cesta je cílem.