Myslím pořád jen na koleno, na koleno, na koleno, na koleno, jé, jé, jé

Ve chvíli, kdy jsem psala první část o mém zranění kolena Moje bojovnost mě občas srazí až na koleno, jsem ale ještě netušila, jak se může paradoxně tahle situace dále vyvinout.

Po týdnu od zranění jsem s kolenem v ortéze navštívila spádového ortopeda. Ten mi vytáhl z kolena stříkačku a půl tekutiny s krví. Za další týden jsem měla jít na kontrolu a prý, že když to bude stejné, tak mě pošle na operaci.

O týden později jsem přišla (přesněji doskákala) k ordinaci, kde bylo napsáno, že pan doktor zkolaboval, a že minimálně měsíc nebude ordinovat... Takže jsem po 3 týdnech "léčby" nevěděla v podstatě nic. Druhý den mě mamka odvezla k jinému specialistovi, který mi z kolene opět vytáhl přebytečnou tekutinu, a kde jsem se dočkala i rozsudku. „Je 50% šance, že vám ten přetržený zkřížený vaz sroste, zatímco vám bude srůstat ten natržený postranní vaz. Což by bylo úplně ideální, zároveň je to i šetrnější pro tělo než operace.”

Po dalším měsíci ledování a válení se v posteli, mi doktor ortézu sundal a předepsal rehabilitace. Mezitím už mi samozřejmě začala škola a moji zlatí rodičové mě vozili ze školy a do školy každý den autem. Jedna cesta je dlouhá 38 nudných kilometrů. Když k tomu přibyly ještě rehabilitace 2x týdně (+ samozřejmě cvičit musí člověk i doma sám) byla jsem fakt dost vyřízená.

Nicméně mamka plánovala oslavu svých kulatých narozenin, a tak mě pověřila důležitým úkolem, a to vymyslet vtipnou pozvánku. To bych nebyla já, abych ji nezveršovala a nevymyslela další vtipnou věc. Pozvánku jsem navrhla ve stylu úředního dopisu s modrým pruhem a s pomocí kamarádů a převlečené ségry za doručovatelku, jsme předávání a reakce při přečtení natočili na skrytou kameru. No asi si dokážete představit, že jsem se tím nestala rozhodně oblíbenější. :D  Všechny materiály jsem následně sestříhala do finálního videa a obohatila je vtipnými komentáři a písničkami. Na oslavě se promítalo toto sestříhané video, a přestože zde byli dotyční zesměšněni, tak smích, konečný potlesk a reakce byly kladné.

Po dvou týdnech rehabilitace (které ještě samozřejmě pokračovaly asi měsíc) jsem znovu začala jezdit do školy vlakem a MHD. Čekala jsem, že mi může někdo podrazit francouzské hole, ale že to bude senior, tak to by mě nenapadlo ani ve snu. Jako obvykle jsem přejížděla do jiné budovy na další přednášku, a když jsem chtěla nastoupit do tramvaje, tak se kolem mě prohnala „naspídovaná důchodkyně” jen aby náhodou nenastoupila jako druhá. Paradoxně prošla skoro celý vůz a nakonec si sedla vedle mě, protože jinde místo nebylo. Já se musela jen usmát, protože mi proběhla hlavou fráze "ta dnešní mládež". Naopak na univerzitě mi vždy nějaký "kolega či kolegyně" ochotně podrželi dveře. Názorná ukázka toho, že nezáleží na generaci, ale na člověku.

Po dokončení rehabilitace, jsem opět navštívila ortopeda, který mi opravdu řádně zkontroloval pevnost a správnou pozici kolena. Jelikož mi vše srostlo, jak mělo, povolil mi postupně začít sportovat. Plán byl následující, začít běhat, a pokud chci hrát florbal zase závodně, tak jedině se speciální ortézou za 8 tisíc. Ovšem reálná hodnota při zkoušce v obchodě se vyšplhala na 14 tisíc. Aneb já prostě musím mít vždy něco extra a moje osoba je se všemi pomůckami a specialitami už i bez ortézy nejdražší z celého pokolení (aneb kvůli předchozímu zranění musím mít kvalitní boty nejen na sport, takže cena bot pro mě neklesne pod 3 tisíce).

Po pečlivém zvažování, jsem se pro ortézu vážně rozhodla. Pojišťovna mi přispěla 3 tisíce a zbývající část nakonec velkoryse doplatila babička s dědou. Takže po velké podpoře ze strany rodiny, jsem si zvykala na to, že kamarádi mi začali ze srandy říkat robokop nebo takovou tu „povzbudivou” větu: „Běž, Forreste, běž!” Celkem rychle jsem si zvykla i na klasické otázky od okolí typu:„ Co jsi zase vyváděla? A to máš napořád? A úplně nejlepší věta, co vám zvedne náladu a rozhodně se tím člověk uzdraví jako zázrakem, je: 

„JÁ TI TO ŘÍKAL/A, SPORTEM K TRVALÉ INVALIDITĚ.” 

(mimochodem je fakt jedno, jestli to lidi myslí vážně nebo ne, protože OPAKOVANÝ VTIP PŘESTÁVÁ BÝT VTIPEM 😒)

Horší to bylo a částečně ještě je, s těmi pohledy cizích lidí, když třeba jen jedu v tramvaji nebo jdu pěšky po ulici s tím „železem” na noze, protože odlišnost vzbuzuje nejen pozornost, ale někdy i soucit, kterej vás doslova ubíjí. Neboť když jste „odlišní” a vy se usmějete na někoho cizího, ve druhém to vyvolá zpravidla, v tom lepším případě, lítostivý pohled.

O prázdninách jsem byla schopná už běhat, lehce s malým kontaktem zahrát si párkrát s kamarády fotbálek, sjíždět řeku na lodi a dokonce jsem i celkem v pohodě zvládla týdenní přechod hor s krosnou na zádech  Cesta do černé hory 1. část  samozřejmě s ortézou. Vše bylo na nejlepší cestě dostat se zpátky do formy a psychické pohody, ovšem po dlouhém namáhavém roce ve všech oblastech, se mi podlomilo koleno znovu a bohužel to nebylo z okouzlení nějakou slečnou. Takže než jsem se vůbec stihla podívat na trénink, opět jsem po roce v ruce držela francouzské hole namísto té florbalové. 

Když to shrnu, tak po optimisticky vydřené pohodě, jsem po roce byla v té samé situaci. Na druhou stranu nebýt toho zranění neměla bych při škole čas vymyslet a udělat video na mamky oslavu, na psaní veršů, na kytaru a na mých prvních zoufalých pokusů o to napsat vlastní song. Navíc z kamarádky, která za mě jela na vandr na Slovensko, se stala stálá členka naší party na vandry a za to rozhodně můžeme poděkovat mému koleni. Takže ano stále tvrdím, že věci jsou tak, jak mají být. Přesto patálie s kolenem zdaleka ještě neskončili ...