Já živel - Peddy 33

Nezapomeň na to, co tě to stálo, co se ti zdálo, když tě to pohltilo  do morku kostí, když jsi bušil do zdi pěsí. Nezapomeň na tu prázdnotu, která může každou chvíli vzplanout, která se s realitou může takhle prolnout. Je to jak radiátor plující v benzínu ten rozpačitej pohled, když si nezívnu. Je to rozbuška vedoucí k záchranné brzdě. Když za ní zatáhneš, tak už je pozdě. Nezapomeň, s čím máš tu čest.

Vše co potřebuješ je uvnitř ne kolem tebe Proto ti svět přijde jako poušť a láska fata morgánou, po které vždy zůstaneš na kolenou. Proto tvůj zdroj energie nemá kořeny a srdce máš umořený z dramat, po kterých přijde záchvat  Vzteku  Na útěku  K breku 

Jsi měsíční svit uprostřed mlhy,  jsi moje rozptýlení, když druhý mluví. Jsi moje pomsta všem, co tvrdili, že jsem k ničemu. Jsi moji kázní, vždycky, když zvážní jejich tváře, právě když se pokrok na čas zadře. Jsi tou nejlepší nedokončenou větou, vždy, když ukrajuji další den. Jsi jediná šance, jak pokořit sám sebe. Jsi jedinou cestou ven z toho vnitřního pekla. Ale ve chvílích, kdy tě nejvíc potřebuju,  se k tobě často nedokážu vracet...

Nikdo tě nesnáší! Ty jsi k něčemu dobrý! Uděláš ještě spoustu chyb, ale to není důvod, proč bys to měl přestat zkoušet... Jsi člověk! A cítit je lidský! Tak si neházej pod nohy klacky svými utkvělými představami, že jsme na všechno sami.

Nehledě na duši ztrácíme to naše zátiší i při milujícím životě, neboť to znamená, neustále čelit prázdnotě.

Až zapálím si pár cigaret a dodáš, že to už nelze vzít zpět, prohrajeme konec. Neboť věříš v to  jít dál a já nekouřím.

Nevím... Nevidím totiž dál než za poslední val. Ta cháska lidí, co tam prý vidí, je jen soumrak předpovědí. Nevím ... Věřím, že s cizím peřím přichází i cizí režim. A jestli ne, pak je mé srdce nestranné.

Naše iluze nechtějí zmizet A tak se ptám, jak vlastně vypadám, a jestli ten šrám, co mám je jen jazykolam či boží dar. Naše iluze nechtějí zmizet a tak se ptám.. Zda se zaprodám nebo snad ten zmar se promění v katamarán světla a já poznám ve tmě svého bratra . Naše iluze pak mohou splynout a nechají nás v klidu zhynout v bublině hojnosti s vědomím, že svět se už nepomstí.

Přestaň vysedávat tam,  kde tě konejší sebeklam. Usedni kolem stolu tam, kde ti nenabízí parabolu, ale přímou úměru.

Je to lepší než sis představil? Počkej, ty sis nic nepředstavil? Což ale znamená, že je to lepší. Nenech se zmást okolím, že večer v koutě nebulí. Jsou stejný, jsou zlomený a hrdý zároveň. Jsou ztracený a zpocený, když je nikdo nechce ocenit. Jsou stejný, přestože jsou naprosto rozdílný. Jsou silný, ale uvnitř jsou zrazenými dětmi, obzvlášť když se setmí. Jsme zkrátka zřejmě jiný stejně a i ta představa ve mně.

Sítě ta nezbytná součást světa.  Sítě, cizí sítě, ta všudypřítomná komunita, co vidí tě. Sítě Sociální sítě, chytí tě a pohltí tě. Sítě ta šílená virtuální planeta. Sítě, vlastní tě, ta sebraná informace, co předvídá tě.

Plynutí  Lazení Větření 

Většina věcí odplula. Přesně v těch letech,  kdy člověk ještě  stál po těch střetech. Dokonce i po těch kamarádských dýkách v zádech ještě držel balanc. Ale po tom dešti střepů  z rozdrceného štěstí ho střelba bolesti do vlastních řad poslala k zemi. Sesunul se jako balíček karet a vítr ho rozfoukal do všech stran, aby jeho každá karta byla bez ostatních  ničím a k ničemu.

Tak dlouho chodíš pro vodu  až ji z jednoho důvodu, rozliješ při chůzi ze schodů. Házíš-li na stěnu hrách věř, že ten prach už nemá strach. A ten vlk je přítelem,  protože když nakrmíš i kozu,  vlk zůstane hlídat  a koza uteče za lepším.

Káva je známá, co se tváří jako hořkosladká dáma. Přitom ale jenom ty víš,  že jedině s ní své sny proměníš v realitu. Bez ní jsi nikdo, jako každé druhé zrnko písku v poušti, co průměrnost neodpouští. Káva je s tebou provázána a bez ní zkrátka zmizí další těžká rána.

Ač si myslíme,  že to máme pod kontrolou, tak pravda je, že naší vinou ztrácíme blízkost pro lidskost. Protože uvnitř nás sídlí obě strany mince a pravdou je, že ty jednice objímáme láskou i temnotu současně. Tak to zkrátka je.

Nepiš, říkají. Nepiš, vždyť tím hřešíš. Nepiš, vždyť nejsi Ježíš, nejsi ani mistrem. Tak už prosím od té činnosti vystřel. Nepiš, říkají. Proboha už nepiš, to nevidíš, co tím činíš? Nepiš, říkají  avšak já potají sedím v pokoji. A píšu o tom, co říkají.

V té hloubce slov  utápíš moji příčetnost. Doslova lapám po dechu při každém dalším tvém nádechu před pohlazením následujících vět: Tenhle svět jakoby vedl bitvu s našimi myšlenkami. Říkám bitvu, protože ta pravá válka se odehrává v našich srdcích. A pak jsi zmizela, jako moje přání tě nikdy nepoznat... 

Můžeš zažít peklo  můžeš zažít totální diskomfort dokonce i nekonečnou bolest Štěstí totiž není a nikdy nebylo. Jsou to jen vzpomínky s vědomím,  že to dobře dopadne,  protože se to už stalo. Takže v přítomnosti se ti zpětně může zdát, že i to peklo bylo jaksi uspokojující.

Přeju si zase svádět boj s větrem v hale, cítit tu vášeň v hrudi, když za mantinelem lapám po kyslíku jak kapr na suchu. Chci cítit to zapálení, že jiná možnost není že je to to jediné, co je v tu chvíli  důležitější než život sám. Být nad věcí, když se skóre obrací. Jen prostě být, nemyslet a nechat se strhnout hrou k přirozené improvizaci. Každý den nad tím přemýšlím, že kdyby se mi to nestalo, tak pořád svádím boj s větrem v hale. Každý den si to přeju vrátit. Ale kdyby se šlo opravdu vrátit do toho zlomového okamžiku,  tak by to nejspíš později dopadlo stejně. Protože to nebyla moje vina. - Slyšíš? Není to tvoje vina, přestože neseš následky. - A pravdou taky je,  že by se vymazalo i pár těch „dobrejch” věcí,  které díky tomu člověk získal.