Když vás někdo poprosí o pomoc, ale ve skutečnosti pomůže on vám.

Paradoxní situace na nás čekají v každodenní rutině i při výjimečných cestách mimo komfortní bublinu. Když mluvím o paradoxních situacích, mám na mysli takové situace, kdy snad ani neexistuje možnost, že by se tohle mohlo stát. 

Loni jsem jela normálně k zubaři do Plzně, a když pominu fakt, že pro mě je jeden z těch největších hrdinství, tam vůbec dojet, tak vše proběhlo celkem hladce. Cestou zpátky jsem šla klasicky pěšky z centra na nádraží, jednak proto že jsem měla čas do odjezdu vlaku, a taky proto že miluji chůzi a moc nedávám cestu přecpanou tramvají, to už je ale zase jiná kapitola.

Po příjemně loudavé procházce s dobrou hudbou ve sluchátkách jsem dorazila na nádraží. Při příchodu na tabuli ještě nesvítilo nástupiště, a tak jsem jako vždy čekala v hale, až se objeví číslo nástupiště u mého spoje. Užívala jsem si tedy komunikaci s přáteli na sociálních sítích se sluchátky na uších, alias jak jinak zabít čas, když se vám nabízí free wifi připojení.

Po chvíli jsem zvedla hlavu k tabuli a než jsem stihla najít svůj spoj, oslovil mě pán středního věku, zda nevím, kde je nástupiště číslo 10. Já trochu zaskočená těmito dvěma číslicemi, jsem sundala sluchátka a rozhlédla se po vestibulu, abych našla směr, kam by měly následovat jeho kroky. Věc se měla tak, že při rekonstrukci nádraží byla nástupiště asi třikrát přečíslována, nicméně cedule nad východy nebyly ještě aktualizovány. Takže hledat nástupiště číslo 10, když na jedné straně byla napsána nástupiště 1-3 a na druhé 4-6, byl docela oříšek. Po mé odpovědi, že se omlouvám, ale že vážně netuším, poděkoval a řekl, že zkusí pravou stranu a zmizel.

Připomnělo mi to Harryho potíže s nástupištěm.

Následně jsem se odpojila z wifi a konečně zvedla hlavu k tabuli, jestli už tam naskočilo mé nástupiště. Když jsem spatřila číslo 10 pod kolonkou nástupiště u mého vlaku, jala se mě mírná panika, jakože no ty vole, teď budeš vypadat jako debil. Nicméně to nezměnilo ten fakt, že jsem stále netušila, kde je nástupiště číslo 10. Po opětovném sledování čísel u východů, jsem usoudila, že naberu stejný směr jako ten chlápek, který mě žádal o radu, protože jsem si nevšimla, že by se vrátil. 

Směr byl správný. U eskalátorů jsem uviděla na ceduli svítit můj vlak, a tak jsem celkem v pohodě dorazila na nástupiště 10, kam akorát přijížděl vlak. Nastoupila jsem do něj a našla jsem poslední volnou čtyřku ve vagónu. Po sundání batohu a bundy jsem se usadila a všimla jsem si, že ten chlápek sedí naproti mně. Nevím, jestli mne poznal, ale já se jen usmála a v duchu jsem si říkala, že život dokáže být fakt neskutečně vtipnej. Později jsem se sama sobě musela i smát, protože on mě vlastně požádal o pomoc a přitom nevědomě pomohl spíš právě mně.

Jestli si myslíte, že tohle byla jen náhoda, pak mi řekněte, jestli se vás někdo už zeptal na cestu, když jste měli sluchátka na uších a mobil v ruce (a ano bylo to vidět, páč jak říká moje mamka: „Vypadáš v tom jak Otík z Vesničko má středisková”). Jednoznačně tím totiž dáváte okolí najevo, že nechcete být rušeni, či že vás momentálně realita nezajímá. Navíc šance, že se vás zeptá přesně na to nástupiště, o kterém následně zjistíte, že je i vaše, je asi tak malá jako výhra v loterii. A to, že jsem si ke všemu nevědomě sedla do stejného vagónu a oddělení přesně vedle něj, ani nezmiňuji.

Takže bych to asi celé shrnula slovy: „Náhoda?” „Nemyslím si, ale díky za to.” Neboť než bych si všimla, že číslo 10 je nástupiště a ne klasická doba zpoždění, tak by mi docela určitě ujel.