Já živel - Peddy 33

Nezapomeň na to, co tě to stálo, co se ti zdálo, když tě to pohltilo  do morku kostí, když jsi bušil do zdi pěsí. Nezapomeň na tu prázdnotu, která může každou chvíli vzplanout, která se s realitou může takhle prolnout. Je to jak radiátor plující v benzínu ten rozpačitej pohled, když si nezívnu. Je to rozbuška vedoucí k záchranné brzdě. Když za ní zatáhneš, tak už je pozdě. Nezapomeň, s čím máš tu čest.

Choď pěšky. Někdy je to fakt těžký, ale oceníš pak jízdu autem  a veškeré přebytečné informace, se začnou ztrácet. A každý další krok bude matem  pro tvůj hněv, který nahradí vřelý zpěv.

Jsi tak vycvičený, že cenzuruješ i přemýšlení. To je panečku majstrštyk. Veškeré pokusy o zpověď  Veškeré pokusy o pravdu jsou ty tam. Veškerá snaha o sebekontrolu selhala, neboť funguje až moc dobře. Ty lotře! Povol to sevření mysli. Dovol se mýlit i když schytáš facku  nebo tu dýku pod žebro. Pouštění žilou ulevuje. A být v křeči unavuje. Vždyť je to v součtu jedno, jestli trpíš svým hlasem nebo na cizím plácku, nebo ne?

Jsi jako ranní vánek, pročísneš mi vlasy  a způsobíš husí kůži.   A když tě zkusím chytit, zmizíš... Taková jsi ty, lásko. Přepadáváš lidi na nekrytých místech a bereš poslední lístek jistoty na cestě k souznění.

Pusto prázdno, mlha se plíží od řeky  a já si říkám, jestli tvé přízraky, nejsou ve skutečnosti mé. A jestli ty vůbec existuješ  a je pravda, že mě chceš?  nebo trháš ten řetěz  bez meškání v davu dlaní, které kradou všechny barvy duhy? Nechci tě... Nechci tě vlastnit, ale dovolím ti mě ranit. Blízkost je sebemrskačství  na rozdíl od dětství, kdy jsme věřili, že to nejlepší byly dlouhé večery. A tak při dlouhých společných večerech  doufám,  že mě probereš slovy: Vidím tě. Skutečně? Vnímám tvoji přítomnost. No tak nebojuj, aspoň jednu noc. Vydechni a odpočiň si pod mrakem.  

Co zůstane  až se nesetkáme? Dáme všem láskám vale? Když položíme realitu rovnu nule, pak zničíme všechny časy předminulé. Hrome, to je ze mě vzduchoprázdno? Nebo jde zas jen o přechodnou formu  na kterou si stanovíme další normu? Hrome uhoď do mě, jestli vítězí jen ti světlí. Nad čím přemýšlím? Nad tím,  proč je stín k lidem spravedlivý. A proč jsou světlá místa jen prázdné síně výstav...

Nehledě na duši ztrácíme to naše zátiší i při milujícím životě, neboť to znamená, neustále čelit prázdnotě.

Nevím... Nevidím totiž dál než za poslední val. Ta cháska lidí, co tam prý vidí, je jen soumrak předpovědí. Nevím ... Věřím, že s cizím peřím přichází i cizí režim. A jestli ne, pak je mé srdce nestranné.

Naše iluze nechtějí zmizet A tak se ptám, jak vlastně vypadám, a jestli ten šrám, co mám je jen jazykolam či boží dar. Naše iluze nechtějí zmizet a tak se ptám.. Zda se zaprodám nebo snad ten zmar se promění v katamarán světla a já poznám ve tmě svého bratra . Naše iluze pak mohou splynout a nechají nás v klidu zhynout v bublině hojnosti s vědomím, že svět se už nepomstí.

Nejlepší zážitky jsou chvilkový Jsou jemný a ostrý jak  Jalapeños na špičce jazyka.  Jsou vločkami z Mrazíka, co nemůžou naříkat. Jsou zábleskem okamžiku, když stiskneš u nových dveří kliku. Jsou neuchopitelný jako v atmosféře plyny. Jsou esencí všeho . Ale kdyby byly jen o vlásek delší, přemístily by se tam, kde ty nejsi. Neboť by nebyly nejlepší, ale pouze zdejší veteší.

Je to lepší než sis představil? Počkej, ty sis nic nepředstavil? Což ale znamená, že je to lepší. Nenech se zmást okolím, že večer v koutě nebulí. Jsou stejný, jsou zlomený a hrdý zároveň. Jsou ztracený a zpocený, když je nikdo nechce ocenit. Jsou stejný, přestože jsou naprosto rozdílný. Jsou silný, ale uvnitř jsou zrazenými dětmi, obzvlášť když se setmí. Jsme zkrátka zřejmě jiný stejně a i ta představa ve mně.

Většina věcí odplula. Přesně v těch letech,  kdy člověk ještě  stál po těch střetech. Dokonce i po těch kamarádských dýkách v zádech ještě držel balanc. Ale po tom dešti střepů  z rozdrceného štěstí ho střelba bolesti do vlastních řad poslala k zemi. Sesunul se jako balíček karet a vítr ho rozfoukal do všech stran, aby jeho každá karta byla bez ostatních  ničím a k ničemu.

Tak dlouho chodíš pro vodu  až ji z jednoho důvodu, rozliješ při chůzi ze schodů. Házíš-li na stěnu hrách věř, že ten prach už nemá strach. A ten vlk je přítelem,  protože když nakrmíš i kozu,  vlk zůstane hlídat  a koza uteče za lepším.

Ač si myslíme,  že to máme pod kontrolou, tak pravda je, že naší vinou ztrácíme blízkost pro lidskost. Protože uvnitř nás sídlí obě strany mince a pravdou je, že ty jednice objímáme láskou i temnotu současně. Tak to zkrátka je.

Stalo se to v sobotu. Pro všechny ostatní to byl den odpočinku, ale mě napadlo zvedat opakovaně činku. No nevím, ještě teď se divím, že i o volných dnech jen nesedím. Svět se nezměnil,  jenom jsem přestala hledat to, co na mě nikde nečeká. A to je příjemná únava.

Pátrání, vyhlašuji pátrání pane Mikuláši. Neboť bez sněhu vám to moc nesluší. Jste trochu od bláta a trochu od listí. A čerti blednou závistí  nad tím teplem jenž je srovnatelné s peklem. Až ten sníh přijde, vzpomenu si na váš povzdech. A budu vědět,  že příště se sněhem  už jistě přijdete v zádech.

Vánocům předchází vše, i ty chvíle, kdy to vře. I ty chvíle, který nechceme sdílet. I ta pomerančová kůra zapečená v topení. I to teplé počasí, co už se prý nezmění. Vánocům předchází celých 365 dní o kterých to celé je, jenom nám přijde, že se jedná o zbytečnou mezihru.

Podzim už se ukládá ke spánku, aby doplnil tu zbylou sebranku. Až počasí otočí stránku, vypravěčem se stane zima.

Můžeš zažít peklo  můžeš zažít totální diskomfort dokonce i nekonečnou bolest Štěstí totiž není a nikdy nebylo. Jsou to jen vzpomínky s vědomím,  že to dobře dopadne,  protože se to už stalo. Takže v přítomnosti se ti zpětně může zdát, že i to peklo bylo jaksi uspokojující.

Není nic, co ... Co? Není nic. Jo aha, není no. To není žádná záhada, že naše  zahrada je pravda. Intimita je realita dnešního světa. A ta kazeta, co se zeptá, jestli  je to pravda , po čase nahraje hru  pro dva .