Já živel - Peddy 33

Toužíme po lásce, ale nedovolíme si, se zamilovat. Nevěříme narážce ale lži dokážeme vymalovat. Bráníme se urážce, ale máme tendence, je podporovat.

Znáš ty chvíle, kdy je načase odložit brýle. Další ranní paprsek tě vábí, abys neutíkal od té pravdy. Tešíš se pouze na noční spánek, kdy se nebudeš muset přetvařovat navenek. Znovu jsi ve stádiu snění, kdy máš pocit štěstí navždy. Nějak přežít část dne se světlem, a projít tím každodenním peklem.

Nejdřív jsi každý den v louži, kde tě naučí to, jak se neutopit. Máš pocit, že je všechno fajn, ve školce se totiž nehraje na design. Pak přijde pohádkový rybníček, kde začínáš vnímat svět jaký je, píšeš, čteš dokonce i počítáš jablíčka a hrušky, a na základce začínáš rozeznávat výhrůžky. Následuje vypuštění do jezera, kde rvačky slouží k získání respektu. Přichází kritika ve třídě, vlastně ze všech stran, a gymlp nebo střední určuje, jak velký budeš pán. Možná se dostaneš i do moře, kde se všichni snaží držet v proudu. Seminárky, skripta, zkoušky, závěrečná práce a na vejšce se začíná tvá duše úplně ztrácet. Nakonec jsi pohlcen oceánem, kde hledáš úkryt před nehody tankerů. Práce, daně, byt či dům a najít někoho k sobě, to je um. V životě jsi zkoušen každou minutou, tak se neboj, stát se pravým filutou.

Slyšíš to ze všech stran, že svět je pro manažery a bankéře a že každý druhý byl už ožebrán. Věříš těm informacím ? Nebo jsi to prožil na vlastní kůži a stal jsi se již propadajícím? Stále jen myslíš podle programu na to, jak se má někdo líp, a proč se neotáčíš taky dolů zlato. Protože tě bez varování omámila závist. Zůstalo jen minulostí malování a pocit žízně v oceánu.

Někdy jsi sobec, že nedáš ani svůj dech a že tvé tělo je málo. Zastav se a podívej, co tě to stálo. Radost, štěstí a lásku  vyměnils za pohodlí. Možná proto  se tvé ego ujalo vlády a tvá duše teď umírá hlady.

Někdy mám období, kdy doběhnu vlak, který už dávno ujel. A někdy zas nestíhám ani ten, co ještě nejel. Jsem vlastníkem dokonalého sebetrestacího režimu. Nejnovější verze se dokonce už ani nedotýká rozumu. Mám já to ale šťastnou hodinku, když ho hacknu na vteřinku.

Nemít touhu nemít sen, to se stává vždycky jen když nestíhám žít a snažím se život obejít. Něco tu nehraje něco je rozbité. Můj stroj se zasekl a tělo leží jen na bytě. Systémy jsou pro stroje a ne pro lidi. Člověk potřebuje zvolnit nebo přidat, jenže efektivitu práce strojům závidí. Fantazie vyhrává a co víc, čerpá dokonce i z učebnic. I jen vysprchovat se, je dnes maximum aspoň že mě nepohltí whisky a pak rum.

Jsem nahoře emočně, stejně na svůj život pohlížím bezmocně. Jsem dole bezpečně, což mě denně zabíjí, ač si připadám statečně. Protože jsem emočně nestabilní. Nestabilně dokonalá a průměrně ideální.

Loni v létě jsem byla s pár známými na kolech na Šumavě. Spali jsme v jednom kempu ve stanech, ze kterého jsme každý den vyjížděli na jiný okruh po okolí. Zkrátka to vypadalo na klidný fajnový týden, ale ... První den po ujetých pár kilometrech jsme zastavili v nějaké hospůdce na oběd. Ovšem když jsme chtěli odjet, kamarádka měla úplně prázdné zadní kolo. Takže jsme vytáhli lepení a po 15 minutách zápasení, samozřejmě já byla celá černá od řetězu, jsme znovu pumpičkou nafukovali duši. Ovšem tento pokus byl zbytečný, protože díru jsme sice zalepili, ale do 2 minut byla zase prázdná, protože už byla stará a zpuchřelá. Tak jsme se rozhodli vyměnit celou duši, ale problém byl, že všechny náhradní duše měli větší průměr ventílku než byl otvor v plášti. Naštěstí někdo z naší skupiny ten den zůstal v kempu, takže pro kamarádku přijeli autem a odvezli ji i s kolem. Zbylá část skupiny včetně mě, dokončila naplánovaný okruh a dojela na kolech do kempu. V tu dobu jsem hrála asi půl roku

Přeji vám všem, krásný každý den. Přeji vám mnoho lepších zítřků, protože nic lepšího než naději neznám. Zahoďte ty hodiny nářků, protože to je vše, co na vás poznám. Nevidím vaši podstatu, možná je to moje chyba, a nebo si hraju na ztrátu. Deset let a já si říkám, proč už mě někteří nevidí? Vždyť ze dne na den nepatříme mezi pralidi. Sbohem pokud odcházíš a přeji příjemnou cestu. Ze dne na den beze slov, doufám jen, že lepší nacházíš.

Jestli to nikam nedotáhnu, tak jen kvůli sobě. Jestli to někam dotáhnu, tak jen kvůli sobě. Nechej mě dělat to, co by tebe porazilo. Protože ty děláš věci, které by zas zabily mě. Je to tak v pořádku, že jsme takoví jací jsme. Tak mě nech vzlétnout.

termín: 31.3. - 1.4. 2018 cesta: Kařez - Břasy účast: Ája, Linda, Kačka, Majda, Kája, Já Ráno jsme vyrazili vlakem v 7:29 z Nepomuka. Přes potíže s náhubky pro naše hafíky (kvůli cestě vlakem), pak taky jeden zapomenutý spacák doma a Kájův sprint s krosnou na nádraží, jsme stihli nastoupit a odjeli vlakem do Plzně. Z Plzně jsme jeli asi dalších 30 minut vlakem do Kařezu, kde jsme vystoupili a začali šlapat po svých. Do Zbirohu jsme dorazili lehce před 11 hodinou, a tak jsme čekali na otevření místní pizzerie, aby jsme nabrali síly na odpolední cestu do Radče. Po chutném obědě jsme opět nahodili krosny na záda a vydali se na kopec k místnímu zámku, kde se pořádaly Velikonoční trhy. Takže po né zrovna příjemném kličkování mezi auty a lidmi jsme se konečně dostali do lesa. Kačka se sama prohlásila za vedoucího výpravy, Majda byla naše GPS, Kája byl dokonalej paparazzi se zrcadlovkou a na mě s kytarou na zádech zbyla úloha "muzikanta". Celý vandr jsme byli nu

Potkávám je denně na každém rohu, roztřesou se mi ruce, když slyším: Mohu? Ehmmm. ... jistě a nesměle se usměji tak, že vypadám natvrdleji. V práci, ve škole, ve vlaku, nikde se jim nevyhnu. Odolávám svému přetlaku, asi mě to rozptýlí do vzduchu a já pak snad ztratím tuhle poruchu. Není nic lepšího než slyšet, že mě někdo bere tak, jak se cítím.  Ano, jsou to opět slečny, které to tak prý vidí. Zajímavé je že tak,  až se člověk skoro stydí.

Vzdávám se každé ráno opouštím své sny, jen proto že noci střídají dny. Vzdávám to každý den nakonec ale stejně vstanu, jen proto že na sebe zapomenu. Vzdala jsem to už tolikrát, že nevím co je opakem, jen proto že bojuji se zázrakem.