Já živel - Peddy 33

Ono je docela možný, že už nechci nikoho potkat, a že jsem jen vzpomínkou na své já, které čas od času zavolá. Ono je taky možný, že už nedokážu čekat, a že jsem jen zrnkem v poušti, jenž své místo neopouští. Nezvedám se, ale ani nepadám, jen levituji nad soucitem a touhou a stále pluji temnou mlhou. Jenže ono je taky dost možný, že jsem tam, kde mám být a možná by už stálo za to  zahodit ten jalový štít.

Já uprostřed ničeho Jen mé temné Já a esence nežití. Zatímco mezitím veškeré dobré konce nejsou ani v čítance.  Já Sebestředně zostuzený  Jakoukoliv touhou ale stále přivázaný Těmi povrchními vztahy Protože city okolí jsou přednější  Já  a moje nekomunikované potřeby Já totiž z nějakého důvodu o těhle věcech nikdy nemluvím  Jen Já v bouři priorit druhých neboť jsem věčným dlužníkem  Já spokojený s absolutním minimem neboť i to je mnoho za moji přítěž v období temnot... Za moji neužitečnost  a zahozený potenciál

Ještě ne. Teď?  Pak? Už je pozdě. Tak kdy? To musíš vědět... A co takhle komunikovat, a nedělat tu stejnou chybu znova? Chyba,  opakuj dokud neporozumíš, přestože ji nevidíš. I komunikace je občas slepá. Chyby jsou dobré, dnes poprvé to znělo jako pravda. Pravda aktéra,  která pocházela z přítomné zkušenosti. Můžu dělat spoustu chyb znovu  a mít pocit, že v tom plavu, ale načasování to je to, co život mění po setmění.

Píšu-li pro ostatní, pak ztrácím své území. S pocitem  že se asi už nezměním. Že ztrácím sebe  a vypadám bledě. Přála bych si říct bledě modře, ale kdo se trochou vyzná ve vědě tuší, že když bílá udeří, tak v zápětí černá vchází do dveří. A přestože to není černobílý dochází mi síly. Takže to ředím psaním z nitra. A tak vím, že zítra budu zdát se opět chytrá, ale jen na část dne , když psaní v myšlenky upadne a fakta nechá v prostoru  nedotknutelnosti.  V trezor u názorů.

Vidím Tě. Co?  Vidím Tě. Ale... Pst. Nemluv.  Můžu tě obejmout? Tak jo. Um...jak to? -pousmání-  Slyšíš to ticho? Jo, slyším. Tak nemluv  a vychutnávej...

Sladce voní, stejně jako poslední psaní historie, když člověk žije. Sladce voní, když už nezvoní. Neboť když začne zvonit, nezbývá než se poklonit  a s klidem odejít.

Termín:  22.8. - 2.9. 2021 cesta: Dealu Stefanitei --> Magura Ilvei  - cca 89,3 km, 9 dní terén (1 den silnice), krosny (cca 28kg) účast:  Majda, Barča,  Klárka,  Já Pěší trasa v pohoří Rodna (Munții Rodnei): Výprava do Rumunska o hodinu vpřed - trasa (bude brzy) Předchozí část:   Výprava do Rumunska o hodinu vpřed 5. část - vrcholová hymna a otužování 27. 8. 2021 Ráno po snídani ve stanech jsme zjistili, že se nám zásoby powerbanek ztenčily, a tak jsme strategicky půlku mobilů vypnuli i přes den, abychom ušetřili nějaký to procento. Před ochodem z místa, kde jsme stanovali, si ještě Majda s Klárkou stihli zacvičit Pozdrav Slunci. možná ten Pozdrav slunci přeci jen trochu zabral...  Nový den nás na vrcholku nad jezerem přivítal fajnovými výhledy a i přes velice dobrou viditelnost se nějak záhadně stalo, že jsme netrefili odbočku, a tak jsme si pro zábavu dali nějaké to stoupání navíc, neboť jsme se museli vracet kus cesty zpátky. ten rozcestník byl prostě zavádějící 😂 Ve slunném do

Snídám a ruší mě myšlenka na Tebe... Vtírá se i do těch představ, o kterých nemám ani  odvahu   snít ... Polykám první sousto snu, když zjišťuji, že mi stydne ten hořký čaj... Hltám  každý další doušek toho, co by kdyby... Toho,  co mě dřív ani nenapadlo . A že by má osoba  byla něčeho takového vůbec schopná... A tak snídám s Tebou, i když tu  vlastně  ne jsi . A děsí mě, že tahle  má představa  bude jen má, a nebude i Tvá... Že nebude zkrátka Naše.

Píšu sobě, že ale vůbec nežiji ve špatné době, ani ve špatné zemi a že na chodbě ve své zlobě neublížím tobě  natož sobě. Vlastně to, co píšu, pak už vím.  Vím, že je to reálný a žádná z těch psychických min nevytvoří srdce ze dvou polovin. Takže píšu si  strasti ve své vlasti.