Co znamená sedět a mít sluchátka v předcpané MHD? Neslušnost?

Není divu že většina lidí, ať už dojíždí nebo žijí ve městě, jako je Plzeň, Praha, Ostrava a další, cestuje se sluchátky. Chceme se odpoutat od reality. Nikde totiž není člověk sám a všude je ve společnosti lidí, ať už je to v tramvaji, metru, vlaku, v obchodě, v práci, v restauraci, na ulici nebo třeba i na toaletách. Jednoduše řečeno město je jedna velká koncentrace lidí. Toto uskupení lidí, tvoří vizi dokonalosti, ale pravdou je, že má i spoustu nedostatků, ale to teď rozebírat nechci.

Sluchátka, někdo je vidí jako kabel, někdo jako relax, nadhled, kouzlo neviditelnosti nebo třeba závislost. Všechno ale záleží na úhlu pohledu. Pro mě znamenají štěstí. Jsou totiž zprostředkovatelem hudby a ta jako jediná mi pomáhá pochopit sama sebe a vykouzlí mi úsměv na mé často zamyšlené tváři. Můj úsměv je ale také občas dost rychle zmražen, protože spousta lidí si myslí, že se sluchátky člověk neslyší. My, kteří používáte sluchátka, chápeme, že někdy je tomu právě naopak a dozvídáme se věci, které by nám druhý nikdy neřekl do očí. 

Jednou odpoledne, když jsem jela tramvají ze školy, jsem byla vážně dost unavená. Můj mozek byl jak v zavařovací sklenici, protože jsem ten den absolvovala asi 8 hodin přednášek. Ale co hrálo asi větší roli, byla fyzická únava, protože den před tím jsem měla zápas, kde jsem si podvrkla kotník a v noci mě budili bolestí křeče v lýtkách.

Nastoupila jsem jako obvykle na konečné zastávce a logicky si sedla na sedačku. Jednak se mnou nastoupilo asi 5 lidí a hlavně protože 30 minut stát u tyče, která je tak vysoko, že se mi odkrví vždycky ruka, bych ten ten vážně už nevydržela. Co mě udržovalo při smyslech v tu chvíli byly právě kouzelné sluchátka. Takže jsem měla „zacpané uši tima špuntama”, jak říkají moji rodiče a určitě mnoho dalších.

Po pár zastávkách se daný vagón začal velice rychle plnit. Nicméně jsem seděla, protože přistupovali především mladí lidé. Ovšem v té neustálé cirkulaci lidí ve voze se ke mě přimotala asi tak 35- ti letá žena s nějakým chlápkem. Bavili se o tom (teda spíš hlavně ona dramaticky líčila) jak jí dneska nic nejde, a že jsou všichni strašně neohleduplní. Ano vážně to nešlo přeslechnout, protože obvykle když si člověk stěžuje tak chce, aby to každý slyšel. Všichni to známe taková „ta” typická konverzace: „Za mých mladých let,.... To je hrozný ta dnešní mládež... Dneska už bez sluchátek nikoho nevidíš...”.

Po chvíli mi došlo, když se dostala k tématu, že všude člověk musí stát a ani v té tramvaji si člověk nesedne, tak asi naráží na mě. V tu chvíli mi proběhlo hlavou, že bych ji mohla pustit sednout, ale pak mi došla taková docela hluboká věc. Že dobrý skutek je dobrý, když se uskuteční ze svobodné vůle a né, že je potřeba druhého přinutit, aby mu prostě uhnul.... po chvíli jsem jí prostě „vypnula”    a soustředila se na to, abych nepřejela moji zastávku.

Stačilo se prostě zeptat jestli ji nepustím sednout a nemusela plýtvat svoji energii na takové divadlo. Nejspíš bych ji asi nechala sednout místo mě, protože jsem za 2 zastávky měla vystupovat. Ale stejně nechápu, kde vzala tolik energie, když pořád opakovala, jak dneska už nemůže, a že je úplně vyflusnutá.

Když jsem odcházela ke dveřím pro výstup, zaslechla jsem už jen ironické „Konečně židle”. Při výstupu ze dveří mi hlavou proběhlo jen: „Taky vám přeju krásný zbytek dne”.

Co je slušnost a neslušnost vždy vyplývá ze situace a úhlu pohledu. Nejde přeci říct tahle věc je špatná, a proto je to neslušné. Věci jsou pouze věci nejsou dobré ani špatné, vždy jde o to, jak je použijeme. Co dodat možná jen to, že nikoho nemůžeme soudit, protože nikdy nevíme, co všechno za den prožil. Možná by si někdy stačilo uvědomit, že jsme všichni na jedné lodi a nikdo nemá život jednoduchý, přestože to může někdy tak vypadat.