Když řeknu, že cestu znám...:)

Každý rok chodíme v den Silvestra odpoledne s přáteli na procházku. Vždy jdeme navštívit zalesněný vrchol Štedrý, aby jsme ten uplynulý rok uzvařeli nějakým pohybem :) A samozřejmě druhý den chodíme „rozchodit Novoroční kocovinu” tam, kde jsme loňský rok uzavřeli. Takže začínáme nový rok stejně jako se s tím starým loučíme. Vždycky bereme s sebou i naše nejbližší, a tím myslím především naše psí přátele. :)

Letos jsme vyráželi ve 14:00 od hráze místního rybníka, kde byl sraz. Sešlo se nás ne moc ani ne málo, prostě tak akorát, na skvělou procházku. V polovině cesty jsme zastavili na vyhlídce, kde jsme se společně vyfotili. Focení probíhalo tak, že kdo seděl na lavičce, vzal si na sebe jednoho psa. Večer jsem zjistila, že to byl opravdu „výborný” nápad (pointa na konci). 

Na vrchol štědrý jsme došly po nově vybudované naučné stezce, o kterou se zasloužil místní spolek občanů. Na vrcholu se pak opékaly špekáčky, ale já se ségrou jsme vyrazili zpátky domů, aby jsme v 19 hodin odjeli za pár kamarády, společně oslavit Silvestra. Chtěli jsem totiž stihnout udělat ještě jednohubky a zeleninové chipsy. :)

Zpátky jsem šly samozřejmě jinou cestou, protože by to byla nuda (já přece znám i cestu z druhé strany). Jak se ale ukázalo později, problém nastal, když jsme netrefili správou odbočku k vesnici. Začínala nám být zima a pomalu už se stmívalo. V tu chvíli se to zdálo být jako pohádka o Jeníčkovi a Mařence, protože ségra se zmínila o tom, že má hlad. :D Na strom jsme ani jedna z nás nelezla, ale přišlo mi hodně stupidní zapínat třeba i GPS v mobilu. Takže jsme někde našly konec lesa a pokračovaly po zoraném, zamrzlém poli. Já jsem z toho měla strašnou srandu a ségra trochu chytala histerák, protože ikdyž jsme vylezly z lesa pořád jsme nevěděli kde jsme...

Potom co jsme přešli druhé pole, jsem už poznala domy z naší vesnice. Když jsme konečně sešly na cestu, ukázalo se, že jsme šly podél této cesty celou dobu, akorát tak cca 300 metrů vedle. :D
Dorazili jsme domů asi o hodinu déle než jsme plánovali, ale nakonec jsme i večerní párty stihly jen s 15-ti minutovým zpožděním (akademická čtvrthodinka).

Tu pointu s „výborným” nápadem bych asi definovala touto větou mluvící za vše:„To jsou blechy psí, ty na člověka nejdou…” Večer jsem totiž zjistila, že mám parádně poštípané břicho. Jelikož jsem na sobě měla postupně asi všechny psy, takže nešlo následně definovat pravého roznašeče těchto dárečků. Zajímavé však bylo, že jsem byla jediná poštípaná ze všech lidí, kteří na sobě měli psa.

Když řeknu, že cestu znám, dopadne to takhle...ne vážně, stane se to, když nad tím člověk začne pochybovat a nebo se prostě jen zakecá se ségrou a najednou neví kde je. :)