Já živel - Peddy 33

To z čeho se mi tají dech  To z čeho nemůžu spát  To na co se bojí m ptát  To co mi působí úzkosti   Přesně to mi posílá neustálé žádosti  A to je právě to   CO MŮJ DUCH NEVYSLECH.

Napíšu -li pravdu ,   dotknu se esence  a rozcuchám nitro.  Dotknu-li se pravdy, uslyším hříšné sebe vraždy na rozcestí tolerance.  Rozcuchám-li pravdu,  základy z karet kladu  pro mé každé dobré jitro .

Skrytá  jistota za stínem tajemna ukrývá  zodpovědnost  světa. Tichounce objímá přisáté bolestné vzpomínky. Prohoď mě zrcadlem Křičí  nedotčené bláznovy  strachy . Do konce zbývá potopa světa. Jenže ty miluješ  barvu vln a  zrádnost  meandrů v crescendu. Při hoří vá, je to sama voda, ten pravý  zásah na komoru .

Každodenním zbrojením jen hrajeme mistrovská díla v nekonečných reprízách. Dochází Dochází nám to Probuzení Spánková paralýza Hou pomalu, jestli se chceš zbavit toho rozmaru. Jedním  úsměv em odvoláš  první linii a zjistíš, že vše pomíjí. A to je osvobozující. Tak začněme třeba břidlicí a nezkrotnými biřici.

Já: Jsem Čech?  Kámoš: Narodil ses v ČR tak co řešíš?  Já: No můj pra pra pra děda pochází z Polska  Kámoš: A co jako, v té době tu byl ještě jinej stát. Já: A mého dědy pra pra děda bojoval v Rusku ještě za císaře...  Kámoš: Tak to neokecáš,  proto máš ty hrdinský kecy a žádnej pud sebezáchovy  Já: A taky máme příbuzný v Kanadě.  Kámoš: A ty jsou přímý?  Já: Jo, přímo emigrovali z Československa Kámoš: A co takhle třeba Afrika?  Já: Co sní?  Kámoš: Tam nikoho nemáš?  Já: No vypadám snad na to?  Kámoš: Né, vypadáš spíš na to že máš příbuzný někde v Mongolsku  šikmý oči a barva kůže jak kdybys byl Simpson Já: Takže?  Kámoš: Takže co?  Já: No jsem Čech?  Kámoš: Kamaráde, ty jsi Čech jak poleno,  jakože já se Schneider  jmenuju.

Neměnné hodnoty jsou jako poroty bez ochoty vyjít vstříc. Dostat poslední ránu před cílem,  který byl vlastně jen falešným snem po tom všem. A jestli lze vážně dosáhnout změny jen tím, že se nikdy nevzdáme, že vítězí ti, co neustále prohrávají, ale nevzdají se,  pak by bylo celkem žádoucí se toho  vítězství dožít. 

Proč   mám vše ,  co nechci slyšet na očích? Proč mám vše, co nevidím v uších zaryté? Proč můj mozek tvrdí, že si to už očíh, když sotva tápe v rozdílu tlapek. Proč můj mozek tvrdí, že jsou zakryté a přesto slyší i to ťapkání myší. Proč je mozek ředitelem těla? Kdo vlastně řek, že  jsem ohořelá ? To ta  vnitřní síla , sněhobílá víla, promluvila .

Setrvej chvíli v poslední míli, v botě po robotě, v pravdě po petardě. Setrvej v bezelstné mlze  jako poslední věřící s úsměvem na líci.