Lidé, věci a ty

Je zvláštní, že se chováme ke starším lidem buď s úctou, nebo s opovržením. Jen pár jedinců je bere jako stejně cenné bytosti jako jsou oni sami. A pak jsou tu samozřejmě děti, ti totiž vnímají všechny jako rovnocenné bytosti jako jsou oni, ať už je to dospělý, babička či kočka nebo morče.

Je to bohužel skutečné, snažíme se jim často domluvit ve snaze je ochránit, ale přitom je odrazujeme od jejich životní cesty, či snu. Málokdo totiž dokáže připustit, že i třeba důchodce může snít. Ta schválně kdo z nás mladých bláznů by si dokázal představit, že naše babička by si prostě jednoho dne koupila třeba kytaru a snažila by se na ni naučit hrát sama místo toho, aby ji dala vnoučeti k narozeninám (samozřejmě se nebavím o případu, kdy si to dítě tu kytaru přálo a babička mu ji prostě koupila).

Zní to šíleně? Šílené spíš je si plnit své sny prostřednictvím někoho jiného a to, že od určitého věku tak nějak společnost předpokládá, že staří lidé prostě takové věci nedělají. Když už se nějaký rebel náhodou najde, tak je to okolím bráno v první řadě tak, že se na starý kolena dočista zbláznil. A v  tom lepším případě, že je to něco míň, protože to pro ně nemá perspektivu užitku, či výdělku peněz. 

Jojo lidský svět je pouze byznys, protože se narodíme do systému, o kterém nám je tvrzeno, že funguje, a že štěstí je definované společenskými standardy, protože tak to říkala babička a té to říkala její babička,... 

Zkrátka  platí  babičky přímá úměra: 
lépe postavená práce ve společnosti --> lepší peníze --> lepší partner + větší rodina --> lepší život  = štěstí

Jenže ten lepší život z nás často vysává naši energii, místo aby nám ji vracel. Protože v případě kdy výdej převyšuje zisk, doslova nemáme sílu na to, být šťastní. Nevýhoda je v tom, že každého činí šťastným něco jiného, doslova někdo jiný, totiž on sám. Takže pokud neděláme něco, co nás naplňuje, tak se vlastně činíme sami nešťastnými, ať máme všechno nebo, ať nemáme nic. A to je přesně důkaz toho, že štěstí vychází z nás (zevnitř).

A tak si někdy říkám:


Proč nevidíme tu sílu uvnitř, ale často jen schránky, ve kterých ta dokonalost přebývá?
Vždyť zažívá, to samé jako ty, má stejné právo na úsměv i smutek. 

Když tak plavu v mém tichém oceánu,
zjišťuji, že s věcmi jednáme stejně.

Jsou předměty, které jsou starší než my a stále hrají symfonii užitku, jako kdyby byli nesmrtelní.
A jiné jsou zas jednorázově odsouzeni k sebedestrukci, protože mají novou licenci.

Jsme lepší byznysmeni než tvůrci.

Jsme ledově chladné duše v plamenech pekla, když si chceme všechno koupit,
ale ve skutečnosti jsme chudými materialisty.

Ty nejkrásnější a nejlepší věci často vůbec nepotřebujeme, neboť láska pak přechází v zoufalství.
Obchodujeme s odpady, jako by to byly poklady.
Čerpané zdroje vzbuzují nepokoje a pokusy o získání moci. 

Čím víc věcí, tím větší bordel.
Čím více ztratíme, tím pak máme větší pocit volnosti bez zlosti.

Možná to zní pošetile a nezletile, ale vzpomeň si na stavy bez trávy.

Za klid si musel bojovat, ale když jsi padnul, vstal jsi silnější a klidnější.

Přestože jsi se přizpůsoboval, stále s tebou někdo manipuloval.

Říkají, máš volnost, co chceš víc? 
Ale když jdeš něco dělat, nestydí se ti říct hned veškerá hrozící nebezpečí s důrazem na péči.

Buď trpělivý s druhými, ale především sám se sebou.
Protože když budeš sprintovat do cíle pomocí 3 promile, tak nepoznáš, 
co doopravdy potřebuješ, i když přitom levituješ.

Nahlédni do svého nitra, protože jinak nikdy neodložíš lotra, 
který se za tebe vydává, brání ti být v rovnováze a kopíruje jen pohodlné parafráze. 

„Jelikož tak to má být, a tak je to správné v systému, který světu vládne.”

Takže ať už je systém jakýkoli, ať babička říká cokoli, v první řadě věřme sami sobě a vždycky mějme na paměti, že zodpovědní za život před smrtí, budeme nakonec vždycky jen sami sobě.