Moje bojovnost mě občas srazí až na koleno

Byla polovina prázdnin já měla vše splněné (bílení, štípání dřeva, brigáda, škola), a tak jsem vyrabovala skleník nakrájela zeleninu a se sbalenou krosnou jsem šťastná přisedla na vlak do Jindřichova Hradce, ve kterém seděly už mé spoluhráčky z florbalového týmu. Cesta trvala asi 3 hodiny, ale nálada byla skvělá a my si vystačily s jedním balíčkem Prší.

Po ubytování jsme se přesunuly do šaten v hale, kde jsme se připravily na první zápas.
Na hřišti bylo vše dokonalé, zahřátí, rozcvička, příchod na střídačku, pokřik a úvodní písknutí rozhodčího. Po 5 ti minutách hry jsem se konečně dostávala do svého tradičního herního transu, když přišla osudová rána...

Vybojovaný balónek u mantinelu, moje dravost a tah na bránu stoupal, zaváhání. Těžiště na jedné noze a zezadu na mě přistálo dalších třeba 70 kg. Protihráčka mě doslova přeběhla, což jsem zjistila až ze záznamu. Jediné, co si pamatuju, je zpomalený záběr a pohled na koleno jak z filmu, brutálně hlasité křupnutí a prolomení kolena....  Nejdříve jsem nechápala, proč jsem se ocitla na zemi. Soupeřka se mi omlouvala, že mě nechtěla sundat, a tak mi došlo, že mi na zem pomohla očividně ona. Celkem překvapivě rychle jsem se zvedla, přestože jsem věděla, že tohle NENÍ ROZHODNĚ V POHODĚ (poz. přátelé o mě tvrdí, že u mě je všechno v pohodě, prej je to moje životní fráze) a dokulhala jsem na střídačku.

Po pár krocích už mimo hřiště, s myšlenkou, že to chci jít zkusit na hřiště, moje koleno zaujalo takovou pozici, že mi projela bolest celou nohou. V ten moment ze mě vypadla jen věta: „Ty vole, tak tohle vážně nedám!” Na řadu přišel kelen, stahovák a zdravotnice mi samozřejmě doporučila cestu na pohotovost.  Tam mi dali ortézu, berle a samozřejmě optimistický výhled na hodně dní dopředu.

Během té hodiny mi bylo jasné, že v pondělí (za 2 dny po skončení turnaje) rozhodně neodjedu na týdenní vandr na Slovensko, a že padne i vodácký zářijový víkend. Vzala jsem smířeně mobil a následoval nepříjemný telefonát domů, a potom kamarádce se kterou jsem právě vandr plánovala. Situace se naštěstí vyřešila, jak nejlépe mohla, jedna členka naší výpravy na Velkou Fatru přemluvila svoji kamarádku, která jela místo mě a já tak nemusela rušit rezervaci lehátka do vlaku.

Během těch 2 dní jsem byla schopná prochodit berle a trochu hodně si s nimi rozedřít kůži pod rukama. Kdo už berle měl, tak určitě ví, o čem mluvím...

Když jsem dorazila domů, byla jsem vděčná za má předchozí zranění ( 2x zlomená noha), protože mi po nich zůstaly francouzské hole. Následující prosezený týden jsem například rezervovala lístky na vlak na Slovensku a díky fotkám, které mi přátelé posílali, jsem měla pocit, jako kdybych aspoň částečně byla s nimi. Od televize jsem jim také jeden večer dělala sportovní online přes facebook, protože Plzeňáci drží při sobě i na dlouhou vzdálenost - Viktorka Plzeň ;).

Ach, koleno koleno, proč jen jsi ještě nefunkční koleno?! :D

Co dodat trochu jsem si připadal nejdříve jako invalida, pak jako cestovní kancelář a nakonec sportovní komentátor. Každopádně jsem měla alespoň nějaké rozptýlení, když už celý den člověk musí sedět nebo ležet s nohou nahoře. Někdo by řekl, že to je smůla, ale já si jsem celkem jistá, že všechno se děje z nějakého důvodu, a proto jsem právě tam, kde mám být.

Tehdy jsem ale neměla vůbec tušení, co všechno se může ještě stát, natož zažít po roce né zrovna příjemné deja vu  ... Myslím pořád jen na koleno, na koleno, na koleno, na koleno, jé, jé, jé