Já živel - Peddy 33

Přeju si zase svádět boj s větrem v hale, cítit tu vášeň v hrudi, když za mantinelem lapám po kyslíku jak kapr na suchu. Chci cítit to zapálení, že jiná možnost není že je to to jediné, co je v tu chvíli  důležitější než život sám. Být nad věcí, když se skóre obrací. Jen prostě být, nemyslet a nechat se strhnout hrou k přirozené improvizaci. Každý den nad tím přemýšlím, že kdyby se mi to nestalo, tak pořád svádím boj s větrem v hale. Každý den si to přeju vrátit. Ale kdyby se šlo opravdu vrátit do toho zlomového okamžiku,  tak by to nejspíš později dopadlo stejně. Protože to nebyla moje vina. - Slyšíš? Není to tvoje vina, přestože neseš následky. - A pravdou taky je,  že by se vymazalo i pár těch „dobrejch” věcí,  které díky tomu člověk získal.

Jsem snad polobůh? Na co si to tady hraju? Vždyť to sbírání barevných stuh, je děsivé prokletí mého smyslu. Prej polobůh.. Pche jak naivní má osoba, kterou okolí nazývá žena .

Vidět tě znovu stačilo by mi vidět tě znovu. Jen jednou, možná dvakrát. Nebo tolikrát, kolikrát by ti to přišlo akorát. A já se pak přestanu zvát tam, kde mě nechtějí, a pak potají se vypařím za tebou. Za mojí jedinou chtěnou kletbou, ze které se nebudu chtít probudit  bez tvého polibku.

Konečně volná ta věčně zábraná lavička odvahy a ta její ocelová lana objala veškerou zbylou pýchu hříchů, jenž už nemají moc nad mými činy.  Nepokoušej se zakročit. Tenhle falešný pocit viny, za moji svobodu už nevyměním. Máš jinačí funkce  než dávat nesmyslné sankce na moje zkušenosti. A proto ti odpouštím ve vší přítomnosti. Díky ego pojďme se spolu sžít jako "my" uvědomělý  si svých rolí.

Bílý papír protíná to teskné ticho propiska se povaluje stranou a moje mysl váhá nad tím, co už je vlastně za hranou... Zaprášené řádky jsou ještě na svobodě nesvázané mocnými písmeny jenž vždy lobují pro změny. Stolek očekává další zářez do letokruhů, že dnešní svět nám nikdy nepůjde k duhu. Papír nedočkavě doufá, že bude pokřtěn a konečně získá modrou krev pro sebe.  Díky ní dokáže ožít aspoň na pár okamžiků  v naší mysli mezi skládkami střípků derealizací našich já. A tak zavírám sešit  a s klidným výdechem  překvapivě nepřidávám ani řádek. Dneska to bylo divný. Bylo to totiž fajn, a tak si ten den jen skromně vychutnám. 

Projdeš-li bránou nesmělosti, poznáš nejen mé bolesti ale i hloubku mých šrámů. A tam někde prý uvěřím, že nejsi další dýkou do mých zad, ale možná klíčem k blízkosti. Srovnej mé záda se zemí, ať jsou démoni v hlíně pohřbeni. Neměj slitování, když budeš párat ty kořeny planých slibů. Vyplej veškeré pochyby a zasej obyčejný pažit víry, který vidí,  že svět není černobílý. Upřímná rozmluva bývá jako ty, většinou zadaná...

Že možná jsem člověk mnoha talentů, ale nevidím to. Že možná nejsem tak sám, ale neslyším to. Že možná nejsem ztracený, ale necítím to.  Že bych mohl být lepší, kdybych snad chtěl, ale nechci se vzdát téhle iluze.

Snad mi odpustíš mou naivitu že občas sním  o našem společném bytu v dodávce  a o dalších západech slunce na lávce přes řeku. Občas se prostě děsím tvého vděku, neboť mi hraješ do karet,  což mi dává tu falešnou naději,  že bys přeci jen odhodila můj baret  a přiblížila se k mým citům. Kdy už to vzdám? Kdy konečně vykročím k opětovaným zítřkům?

Ptáš se proč ? Upřímně? Netuším.  Přesně tuhle otázku si kladu každý den. Snad je ten nový den odpovědí , jenž z nás dělá lidi.

Můžu snít do té doby než se spálím, neboť věřím, že jsi prostor mezi peřím. Že jsi zrcadlo uprostřed tmy. Zkrátka jsi Schrodingerova kočka že jsi a nejsi za určitých podmínek ... že žiješ a zároveň nežiješ, protože jsem tě ještě nepotkala...

To z čeho se mi tají dech  To z čeho nemůžu spát  To na co se bojí m ptát  To co mi působí úzkosti   Přesně to mi posílá neustálé žádosti  A to je právě to   CO MŮJ DUCH NEVYSLECH.

Kolenem mi prochází blesky  Prochází mojí duší a celým tělem,  Nepomáhají ani žádné arabesky  Nohu z plynu už mám delší dobu  a snažím se řídit dál bez návodu. Podívej, vždyť běžíš,  už teď jsi vítěz,  tak se nesnaž být Ježíš.  Neobětuj sebe za své chyby,  ale pro splnitelné sliby. To že to bude jiné,  neznamená,  že to nebude dobré. 

Zahodím to za hlavu  jen tak,  protože  už dál bojovat nebudu. Proč nebudeš?  Proč to vzdáváš? Protože některé věci  z tebe seškrábnou tvé já  jako pomazánkové máslo. A nejde o pokoření ega,  ale o vyhoření  veškeré víry  a potěšení. Zkrátka nemůžu lézt k nebi  bez lešení. Protože křídla mají jen andělé  a tím, já nejsem.  Tak snad někdy jindy,  měj se  ... 

Stmívá se, já vím, jen nezhasínej tu poslední svíci. Z temnoty jiskru nestvoříš, tak prosím, nezhasínej. Aspoň do té doby, než ti stihnu říci, že... I kdyby spadly všechny hvězdy přesto si uchovám v srdci tvé oči navždy. A až Země vyschne do poslední kapky nebudu litovat toho, že jsme nehledali zkratky. A jestli zítra skončí náš celý svět tak počítej, že dnes tě ještě pozvu na oběd.

Někdy jsem tak zoufalá, až si přeji být sobecká, jelikož bych chtěla být radši arogantní. Neboť vědomí bez sebe cítím, ale sebevědomí bez lidí se ztrácí. Taje tak rychle bez boje jako sněhuláci na jaře.

Prý to  bylo  jiný říkají v  druhých  myslích dějiny. Prý to  bylo  energický dítě, co nezarmoutí tě. Prý jsi bylo  tancem  na hladině hudby Proč mě děsí, že je to všechno naruby? Ale moje  vzpomínky  na tohle  neexistují . Jsem k smrti zhrozen, kdo  utrhl   a  skryl  můj hrozen. Kdo  přepsal  moji paměť a rozmnožil tu  úzkostnou  havěť ? Jak jsem se stal tou šedou postavou   v davu ? Je to celé na hlavu chytat ryby na svahu.                                                                          ... tam kde nejsou    

Řeklas :                                     Vezmu tě jen za ruku, mohu? Pohledem si mi sundala brnění Pak jsi dodala:                                     Tak jdem? A já jen se zatajeným dechem  zírala na tvá křídla.  Než jsem se stihla zeptat kam, řeklas:                                       Pojď projdem spolu mechem.  A v tu chvíli jsi vzlétla a vytáhla mě z podsvětí. Řeklas mi spoustu slov:  ... ale      ...

A kdybych našla odvahu  zlomit tu slabost na prahu bolesti,  vykročila bych levou nohou,  neboť ta pravá,  už je v penzi.  Možná jen v invalidní,  ale o to moudřejší by byla ta levá ve svých krocích .

Tak   jako já , nedokážu  být bezcitná, sbíráš moje informace a sleduješ, jestli žiju tiskace nebo psace. Od přítomné konverzace dělí nás bariéra světa. Kdo z nás odváží se  udělat první krok , kterým se můžeme začít ztrácet? Protože  tak jako já netušíš, jestli mě  tvůj život  za jímá . A tak se tajně stalkujeme a za pár prohozených slov ze  srdce  děkujeme. 

Neříkej promiň, když přicházíš s myšlenkou: Tak už mě konečně obviň! Neříkej slova jen pro úlevu. No aspoň si mě vyslechneš snad ne?! Podruhé už na tuhle udici nezaberu. Slyším jen těžký dusot koní. Víš, já taky občas potřebuju pomoct. Urovnám to, rutina každodenní. Už ani neslyším ty nekonečné hádky. Tak pro změnu jsem ji vyhodila. Jen proto že ti někdo vstoupil do zahrádky? A já?  Jen znovu uklízím  po bouřce.