Cesta do Černé Hory 4. část - dny v horách

Termín:  19.8. - 27.8. 2018
cesta: Bijelo Polje --> Kolašin, den v Baru a den v Bělehradu
         -  přes National park Biogradska Gora (výstup na Crna Glava 2319 m n. m.)
         - cca 70 km, 5 dní terén, krosny (cca 28kg)
účast: Barča, Já, Klárka, Majda, Vítek

Pěší trasa v pohoří Sirente - Velino: Italský vandr - trasa
(do Avezzana jsme museli jet stopem, proto to podle mapy vyšlo pouze na 55 km)

Celkový souhrn: Cesta do Černé Hory - video
Předchozí část: Cesta do Černé Hory 3. část - dny v horách

22.8.2018

Ráno nás ze stanu dostaly až sluneční paprsky a po snídani jsme si ještě zazpívali pár písniček, abychom dočerpali optimismus, protože nás čekal výstup horu Crna Glava (2319 m n. m ). No dobře, já jsem guitalele neodložila po pár písničkách a pokračovala jsem v muzicírování po celou dobu balení, proto se nakonec samozřejmě čekalo na mě, než se spakuju.

doplňujeme optimismus zpěvem

Když jsme obešli jezero opět se odněkud vynořil zpívající bača. Chtěli jsme si udělat společnou fotku, a tak jsme ho nebo spíš ji požádali, aby nás vyfotila. Ukázalo se totiž, že to není bača, ale nějaká místní dívka, která má opravdu zvučný hlas.

důkaz, že jsme jeli všichni spolu

Po vyfocení chtěla vyfotit ještě ona, tak Majda ji taky vyfotila. Problém byl ale v tom, že se to té dívce zalíbilo a začala tam pózovat, takže Majda musela pokračovat s focením ještě dalších 10 minut. Po chvíli Majdě došla trpělivost, schovala foťák a prostě vyrazila směr naší cesty. 

1. póza

2. póza

3. póza a pak následovalo mnoho dalších...

Nejdříve jsme museli sejít do údolí k potoku, a pak znovu vystoupat protější zalesněné kopce. Klesání nám šlo dobře, ale problém nastal se stoupáním, protože jsme netrefili správnou odbočku. Takže jsme vystoupali ostrej kopec, abychom následně zjistili, že červená trasa tudy nevede. Sešli jsme proto níž a kousek pokračovali po vrstevnici.

Následně jsme narazili na jakousi cestu, o které jsme předpokládali, že je to ta naše červená trasa. Jenže červenou značku jsme nepotkali další 2 km. Od červené trasy nás dělil kolmý kopec před námi. A jelikož vracet se pro nás nebyla možnost, tak jsme se rozhodli tento stoupák pokořit. Vyrazili jsme směle, ale po pár metrech jsme pokračovali vzhůru po čtyřech. Jo, jako vážně jsme vypadali jako šneci s domečkem na zádech.

konec klesání a jdeme znovu stoupat

vpravo v bok a vzhůru po čtyřech, zkratka jak se sluší a patří

Já jsem se vyškrábala nahoru jako první, a když jsem viděla kamarády pod sebou, začala jsem zpívat písničku „Když nemůžeš tak přidej víc”od Mirai. Samozřejmě největší úspěch měla část: „Nezvládáš dojít k cíli, odpočíváš každou chvíli. Občas rád si, cestu zkrátíš ...”

Po tomto hrdinském výstupu a celkem po dvouhodinovém bloudění v lese Majda vyrazila napřed a nakonec našla červenou značku, ta trasa samozřejmě vedla v klidu po vrstevnici kolem celého kopce, který jsme přelézali. :D

Červená trasa nás následně vyvedla ven z lesa na pastvu, kde se do nás zase začalo opírat Slunce. Klárce se začala motat hlava, protože ji bolel od včera žaludek, samozřejmě málo spánku a zátěž v horku ji taky moc nepřidaly. Takže dostala přesnídávku, nějakej iontovej nápoj s minerály, co Majda vzala na zkoušku a můj klobouk na hlavu. Po zdravotní pauze jsme vyrazili po pastvě nahoru. Potkali jsme borůvky na každém kroku, pár sběračů a několik pravejch bio krav.

přátelské pravé bio krávy ;)

Plánovali jsme oběd u jezera, jenže před jezerem nás čekal ještě pěknej kamennej výstup. No byl opravdu výživnej, takže když jsem už na vrcholu spatřila jezero, normálně jsem se s krosnou rozeběhla, odhodila ortézu, převlíkla se do plavek a asi za 3 minuty jsme už byla ve vodě. Prej to bylo strašně vtipný podle ostatních, ale mně v tu chvíli běžely hlavou myšlenky jak psovi, který vidí vodu.

stoupáníčko k jezeru

Když ji miluješ, není co řešit...

Po obědě Klárka usnula, což bylo dobře, aby načerpala nějakou energii a zbytek party šel do vody teda kromě mě, já si užívala pohledu na ovce a kozy, které se přišly napít k jezeru v doprovodu s bačou.

Hej, normálně tu máme polední pauzu jen já a moje stádo!

Oběd se nám trochu protáhl, a tak jsme po hodině a půl vyrazili vstříc nejvyššímu bodu naší trasy v Černé hoře. Pěšinka stoupala stále výše a asi v polovině výstupu jsme měli možnost se občerstvit vodou z pramene a doplnit zásoby.

Postupem času jsme už kolem sebe míjeli jen borovice kleče a na finálním výstupu už jenom skalnaté výběžky a sem tam nějakou trávu. Ještě pod samotným vrcholem jsme si odložili krosny a pokračovali bez nich. Jednak jsme se stejnou cestou museli vrátit a navíc člověk byl na některých místech fakt rád, že ji nemá, protože s krosnou by to bylo krajně nebezpečný.

po červené až na vrchol

Na vrcholu jsme se vyfotili a kochali se nekončícím výhledem do kraje, protože počasí a hlavně viditelnost byla dokonalá. Na to že jsme byli ve výšce 2139 metrů nad mořem, toho nebylo vidět zrovna málo. :D Našli jsme zde zápisovou knížku, kam jsme samozřejmě taky přispěli a zjistili jsme, že asi 2 dny před námi tam byla výprava doktorů z Česka, což nás dost překvapilo. Klárka tam za nás za všechny napsala poeticky hluboký vzkaz, který ještě zdokonalila parádní rychlokresbou.

sorry, opět kvalita selfie.... 

náš samec si značí teritorium :D

někomu k rybaření stačí jen selfie tyčka :D

přímý přenos zápisu do vrcholové knížky

Když jsme nahodili krosny na záda a zkontrolovali hodinky, byl nejvyšší čas hledat si nějaký nocleh. Po hřebeni jsme obešli Crnou Glavu, na které jsme ještě před půl hodinou blbnuli. Utábořili jsme se z jedné strany pod ní a z druhé strany se nad námi tyčil vysílač. Jako každý večer proběhlo losování, kdo vyhraje lepší komfort ve stanu pro dva. Do druhého stanu se museli vejít tři lidi a tři krosny, což určitě všichni zúčastnění potvrdí, že jenom se tam dostat, byl docela hlavolam.

trošku zima, ale jinak nejlepší místo na spaní

Bylo krásné sledovat, jak postupně údolí pod námi zahaluje stín. Zároveň za zády, kde byla hrana hřebenu, nám zapadalo Slunce. Jelikož se následně rychle zešeřilo a okamžitě taky klesla teplota, tak jsme po večeři s radostí zalezli do teplých spacáků. Před spaním jsme ještě napsali nějakou tu zprávu domů, že jsme zatím živí a zdraví.

údolí zahaluje stín a chlad

Já s Majdou jsme se fakt bavily, protože já psala celou dobu její mamce a ona té mé. Bylo nám totiž jasný, že kdyby každá psala té své, tak by se moc vyptávaly a roaming v zahraničí, obzvlášť pak na Balkánu, není zrovna levnej. Navíc se vzájemně znají víc než dobře, takže jsme stejně čekaly, za jak dlouho náš vtípek odhalí. No, trvalo jim to celkem 3 dny, ale dohrály to s námi až do posledního dne, kdy jsme se měli vrátit.

Další den nás přivítal východem Slunce v přímém přenosu...Cesta do Černé Hory 5. část - dny v horách