Výprava do Rumunska o hodinu vpřed 12. část - taxi a stres na hranicích, cesta domů
Termín: 22.8. - 2.9. 2021
cesta: Dealu Stefanitei --> Magura Ilvei
- cca 89,3 km, 9 dní terén (1 den silnice), krosny (cca 28kg)
účast: Majda, Barča, Klárka, Já
Pěší trasa v pohoří Rodna (Munții Rodnei): Výprava do Rumunska o hodinu vpřed - trasa (bude brzy)
1. 9. 2021 - odpoledne
Po zorientování se na nádraží v Kluži jsme si u mezinárodní pokladny chtěli koupit lístky na vlak do města Baj, odkud jsme chtěli pokračovat už mezinárodním vlakem přes Maďarsko až do Vídně. Paní v pokladně nicméně s vážnou tváří řekla, že nám ty lístky až do Vídně prostě neprodá. Nejdřív jsme nechápali proč, ale pak se snažila vysvětlit, že spoj do stanice Blaj bude mít určitě zpoždění a 7 minut na přestup do vlaku na Vídeň nám tím pádem stačit nebude. Takže i přestože bychom to risknuli, tak nám je odmítla prodat a vystavila nám aspoň lístky do stanice Blaj. Věc se měla totiž tak, že jsme měli už koupené navazující lístky z Vídně do Prahy na další den, proto jsme se ocitli trochu v patové situaci.
Když jsme poodstoupili od pokladny s lístky do stanice Blaj, započali jsme vášnivou debatu. Otázka byla, jestli zkusit nějakou alternativu k vlaku nebo hledat přespání v Blaji, neboť další vlak do Vídně jel až další den, a tak by nám jízdenky z Vídně do Prahy propadly.
Jelikož jsme měli cca hodinu do odjezdu vlaku do Blaje, rozhodli jsme se, zkusit najít nějakou jinou možnost dopravy mezi Kluží a stanicí Blaj. Majda zkoušela najít nějaký meziměstský autobusy, ale nejbližší zastávka byla třeba přes půl města, nebo bychom museli 3 krát přestupovat, což bylo k ničemu, když cca za 3 hodiny nám měl odjíždět vlak z Blaje do Vídně. Klárku napadlo zkusit taxi služby, a tak vytáhla mobil a začala googlit, jestli tam jezdí bolt, uber atd. Nutno říct že nějaká online taxi služba se našla, ovšem když už tam něco jezdilo, tak to vycházelo na šílenou cenu.
Vylezli jsme proto před budovu nádražní stanice. Hned před ní se nacházel štafl (místa pro taxi) a nějaké autobusy tam taky stavěli, ale všechny byly městské. Naší poslední šancí bylo zkusit nějaké taxi, co tam stálo připravené. Po pár odmítnutích buďto kvůli jazykové bariéře a nebo odůvodnění, že jezdí jenom po městě, se na nás přeci jen usmálo štěstí. Oslovil nás sám jeden z taxikářů, kam potřebujeme hodit.
Po asi 5 minutové konzultaci taxikáře s Majdou s pomocí mapy, kam to vlastně potřebujeme dopravit, řekl, že sice jezdí jenom po městě, ale že nás tam vezme, ale že to bude trvat cca 2 hodiny. Lepší variantu jsme nenašli, a tak po domluvě o orientační ceně (360 RON dohromady) a po ujištění, že nebude mít žádné problémy, jsme se rozhodli do toho jít. Nutno zmínit, že nám zkušeně oznámil, že pojedeme podle jeho odhadu asi 2 hodiny, a že nemá dálniční známku, a proto pojedeme podél ní s tím, že se budeme asi muset zmáčkout kvůli velikosti našich batohů. Cesta nám byla jedno, hlavní byl čas dojezdu, takže Barča ještě pohotově vyběhla vrátit lístky na vlak do Balje, což se jí i přes neochotu pokladní nakonec povedlo. Pan taxikář zaplnil kufr s našimi věcmi do posledního místa a Majdy krosnu s kytalelem jsme si položili vzadu na nohy. Před úplným výjezdem z města ještě zastavil na benzínce, kde nám nabídl, jestli nechceme jít na záchod, že pojedeme fakt dlouho.
taxi naplněno až po střechu, ale jedééém 🤠
Cesta utekla rychle i přes pár kolon při průjezdy městy. Při příjezdu do Blaje se nás ptal, kam přesně potřebujeme hodit, že nás tam vyklopí, přestože nevěděl, kde se nachází nádrží. Po kratším bloudění jsme dorazily na místo ještě dřív než před jím odhadovanou délkou cesty. Vyházeli jsme si bágly a chtěl po nás jen tu cenu, co říkal na začátku (360 RON). Takže jsme mu dali cenu plus dýško (400 RON), aby na nás netratil, neboť všechny aplikace, když jsme si to hledali nám ukazovali 390 RON za 3 osoby. Což i s dýškem bylo pro nás pořád srovnatelný (dokonce lehce míň) s cenou za lístek na vlak. Nehledě na to že to stihnul za hodinu a půl, takže jsme měli ještě další hodinu a půl do odjezdu vlaku do Vídně.
vypadá to, že se přeci jen dostaneme do Čech v čas
Když jsme byly na nádraží rozhodli jsme si koupit hned lístek na mezinárodní spoj, kterým jsme měli jet v noci přes hranice. Počítali jsme s tím, že místa do lůžkáče neseženeme, nicméně nás paní na kase překvapila tím, že nám může prodat lístky na celou trasu, ale místenky jen na hranice s Maďarskem. Což nám po 10 minutách vysvětlila ta druhá paní, která uměla částečně anglicky. Snažila se ještě někam volat, že se zeptá, že nechápe, proč jí to nejde, nicméně po asi 5 minutovém telefonátu, nám řekla, že zkrátka lístky jsou v pohodě, ale místenky má pravomoc prodat jenom na hranice. Rozhodli jsme se tedy koupit si, co šlo, jízdenky až do Vídně a místenky aspoň na hranice Maďarska. Po tom, co jsme měli lístky v ruce, jsme konečně vyrazili do centra najít nějakej obchod a restauraci.
Nejdříve jsme cestou potkali Lidl, kde jsme se zastavili pro nějaké jídlo a pití na cestu vlakem, a pak jsme zavítali do nějakého bistra. Podle Klárky průzkumu recenzí na googlu to musel být úplně nejlepší podnik z města, neboť nenašla ani jeden záporný názor. Po ubytování v 4 hvězdičkovém hotelu jsme však byli trochu skeptický, nicméně tentokrát jsme uživatelům googlu museli dát za pravdu. Měli širokej výběr, jen co byla pravda od těstovin přes salát polívky až po hamburgery, kterým jsme prostě nemohli odolat. Já, Majda a Klárka jsme si dali burger a Barča si dala nějaký těstoviny a ještě i hotový jídlo do vlaku na cestu. Vzali jsme si všechno zabalené s sebou, ale jen proto, abychom mohli sedět venku o pár set metrů dál na čerstvém vzduchu. Po velice chutném zážitku jsme se po půl hodině rozhodli vyrazit zpátky směr nádraží.
poslední večeře, jak má být 😉
Na nádraží jsme dorazili asi 30 minut před odjezdem, a tak jsme zevlili uvnitř budovy, kde bylo líp. Asi po 10 minutách vylezla paní s kasy a cosi se nás ptala. Sdělili jsme jí místo, kam jedem a ona po nás chtěla vidět lístky. Načež si je vzala a dala nám jiné s gestikulací tamty ne (zkřížené ruce) a ty co nám dala říkala „Good” s palcem nahoru. Samozřejmě nás to částečně znervóznilo, ale doufali jsme, že tentokrát už máme ty správný.
Po složitostech s lístky jsme si počkali ještě dalších 20 minut hlášeného zpoždění na náš spoj. To byla přesně informace, kterou jsme chtěli slyšet, ha ha 🙈. Nicméně jsme si asi po půl hodině čekání dočkali a nastoupili jsme do vlaku. Před usazením na svá místa, jsme ještě vyhodili nějaký Rakušáky s kolama vedle, abychom aspoň část cesty mohli sedět na místech, který jsme si složitě zaplatili 😅. Při čekání ve vedlejším kupé jsme však vyděsili našimi bágly starší babičku k smrti, že ji budeme chtít vyhodit. Naštěstí uměla německy, a tak ji Klárka mile ujistila, že může v klidu sedět, že jen čekáme až se nám uvolní místo vedle, že za chvíli jsme pryč.
Po naskládání krosen nahoru a pod nohy, aby se později dalo pohodlněji spát v našem kupéčku hned Klárka vítězoslavně otevřela víno. S otevřeným vínem z Lidlu v ruce a s úsmevěm pronesla: „Tak ale teď si to mega zasloužíme, po všech těch nečekaných zádrhelech s dopravou a s lístky je tohle úspěch.” Načež Majda realisticky dodala: „No já bych ještě neslavila, ještě nás můžou vykopnout na hranicích, ale víno teda neodmítnu.” Což sice byla teoreticky pravda ale né tak docela, neboť lístky jsme měli, jenom rezervace míst nám chyběla, což bylo ale pořád lepší, než kdyby tomu bylo naopak. Protože náš logickej nejhorší předpoklad byl, že skončíme zevlit na chodbě. Což by vlastně nebylo vůbec špatný oproti noci na hranicích.
jen jsem si dvakrát lokla a mají stejný trička, to spolu nesouvisí
Asi po hodině jízdy nám první průvodčí zkontroloval lístky, ale jen ty, co platili na území Rumunska, ty druhé vidět nechtěl. Takže jsme posílený vínem čekali až na hranice, jestli přijde nějaký drama kolem lístků.
Na hranicích asi kolem 12 hodiny, proběhla kontrola pasů a po tom, co jsme se opět rozjeli, do půl hodiny dorazil na kontrolu lístků nový průvodčí z Maďarska. Podali jsme mu je, ale on natahoval ruku, že chce ještě něco, tak jsme mu dali ty druhý na území Rumunska i s tou rezervací míst. Pořád opakoval Reservation, tak jsme mu dávali tu Reservation na té rumunské straně, což nechtěl, a pak odešel.
Za chvíli se vrátil a chtěl tu rezervaci znova, jednoduchou angličtinou jsme se mu snažili vysvětlit, že nám na pokladně prodali jen tohle. A že klidně doplatíme tu rezervaci, když nám ji prodá. Bylo vidět, že nerozumí ani slovo, a že umí jen pár slov jako je Reservation, tickets, please. Po chvíli, řekněme našeho monologu a mávání peněženkou, mávl rukou a odešel. Pochopili jsme, že nám to očividně prošlo, a že nás asi fakt nevyhodí. :)
Po poslední konfrontaci s průvodčím, jsme si oddechli a mohli jsme tento napínavej a dlouhej den zakončit posledním vandrovským spánkem ve vlaku. Nic nebylo v tu chvíli příjemnější, než vědomí, že se s největší pravděpodobností v pohodě probudíme ráno ve Vídni ...... Výprava do Rumunska o hodinu vpřed 13. část - konečně v Čechách, závěrečná hostina
Komentáře
Okomentovat