Cesta do Černé Hory 3. část - dny v horách

Termín:  19.8. - 27.8. 2018
cesta: Bijelo Polje --> Kolašin, den v Baru a den v Bělehradu
         -  přes National park Biogradska Gora (výstup na Crna Glava 2319 m n. m.)
         - cca 70 km, 5 dní terén, krosny (cca 28kg)
účast: Barča, Já, Klárka, Majda, Vítek

Celkový souhrn: Cesta do Černé Hory - video
Předchozí část:  Cesta do Černé Hory 2. část

21.8.2018

Když jsme ráno vykoukli ze stanu, zjistili jsme, jak vypadá za světla místo, na kterém jsme přenocovali. No, za tmy to nevypadalo rozhodně tak zarostlé jako při ranním balení. A při snídani nám konečně došlo, že jsme se doopravdy dostali do lokality, kterou jsme prakticky před rokem vybrali náhodným ukázáním prstem na mapě.

Při prvním stoupání, které nás čekalo, jsme vypadali trochu jako sběrači všeho, co se dalo sníst, protože maliny, jahody, ostružiny, jablka a švestky byli úplně na každém kroku. Sbírání všeho možného a nemožného vlastně pokračovalo všechny dny v horách. Velice zajímavé bylo, že když jsme někoho potakali tak nás s úsměvem pozdravil a vyptával se, kam máme namířeno a odkud jsme.

Při průchodu nějaké vesničky již v horách, jsme narazili na velice výborné švestky. Když Barča zrovna doplňovala ovocné zásoby, Majda ji řikala:„ Hele tak je netrhej aspoň tady, támhle je nějakej místní člověk, tak ať z toho není nějakej problém potom.”

Když jsme se k tomu muži přiblížili, který sekal kosou trávu, tak se opřel okosu a cosi na nás volal. My jsme si samozřejmě mysleli, že máme průser. Jenže po pár prohozených frází rukama nohama a „slovanštinou” (slova, který jsou stejný nebo podobný ve slovanských jazycích), jsme pochopili, že nás zve si sednou k němu domů a dát si zkrátka pauzu.

Sotva jsme si stačili sundat batohy a dosednout na lavičku, náš hostitel už vytáhl Rakiji a jeho žena nám přinesla džus a domácí kozí sýr. Nejdříve si myslel, že si dá panáka jednom s Vítkem, jakože tam asi pijou převážně jenom chlapi. Jenomže když jsme zvedli ruku, že chceme taky ochutnat, nejdříve si nás změřil pohledem, ale následně se mu zajiskřilo v očích a objevil se mu šibalský úsměv na tváři. Po ochutnání okamžitě zvedl lahev, jestli dáme ještě do druhé nohy. Což podle kvality a síly daného chutného moku jsme museli odmítnout, protože jinak by naše nohy ten den daleko nedošli a to nebylo ještě ani poledne.

Tak kolik těch panáků? :)

Po chvíli ještě vyšla jeho maminka, která tam s nimi žila, a on jí přinesl židli, aby se mohla pohodlně sednout. Konverzace se točila kolem naší cesty a země, ze které jsme přijeli. Když jsme se zmínili, že jsme z Čech, tak se usmáli a řekli, že jsme jako jedna velká rodina, protože patříme taky mezi Slovany. ;) Zároveň nás překvapilo, že prý ve vedlejší vesnici žije kolega "cestovatel", který se zde po čase zabydlel natrvalo. Prej nějaký Petr Novák, no rozhodně Čech jak poleno podle jména.

zleva maminka, soused a žena našeho hostitele, a nakonec naše Barča

No, dozvěděli jsme se velice zajímavé věci, protože po chvíli přišel ještě soused. Ten nám řekl, že tam kam jdeme k jezeru, tak tam žije jeho bratr, který chová i krávu, takže má i mléko. Po občerstvení a seznámení se s místním životem, jsme na cestu dostali kozí sýr a ještě celý bochník chleba. A zároveň nám bylo doporučeno, ať si natrháme švestek tolik, kolik uneseme na zádech :D Na oplátku jsme jim zde nechali cigarety a vlastně jejich chleba jsme vyměnili za náš chleba.

kozí sýr

obdržený chleba

Po krásné konfrontaci s místními lidmi, jsme pokračovali dále ve stoupání na hřebeny hor. Horko a prudké kopce nás docela vysilovaly, a tak jsme si chvíle odpočinku při přestávce museli pořádně užít.

neuvěříte, jak ta louka voněla bylinkami, to u nás jen tak neucítíte

Před obědem jsme absolvovali jedno z prvních lesních ostrých stoupání, během kterého jsme našli podkovu a hodinky. Zajímavé, co člověk všechno nenajde v tak náročném terénu. Po obědě už následovalo hlavně finální stoupání skoro kolmo na vrchol. Při příchodu na nejvyšší pastviny na hřebenech nás vítaly ovce veselým zvoněním a borůvky na každém kroku. Následně se nám otevřel nekonečný výhled do krajiny a nebe nás motivovalo k pokračování varovným hřměním.

podkova pro štěstí

Cyklostezka jako vážně?!

konečně nahoře

Když jsme začali scházet k jezeru, kde jsme měli v plánu zatábořit, nešlo si nevšimnout hlasitého zpěvu, který se nesl celým údolím, kde jezero leželo. Po postavení stanů se daný zpěv přibližoval a za šera jsme si mysleli, že je to nějakej bača, který nahání třeba ovce. Ráno se ale ukázala pravá identita tohoto člověka. Se záchodem to nebylo zas tak složité, protože to byla pastva, kde rostly jen nízké túje a borůvčí. To znamenalo, že se člověk nikde neschoval, a proto vše bylo vyřešeno hláškou: „Jdu za túje.”

túje všude

Po náročném dni jsme využili možnosti se umýt a vyzkoušeli tak teplotu vody v jezeře. Koupání bylo příjemné, ale jenom asi tak do výšky kolen, protože když jsme chtěli jít dál, zabořili jsme se do kvalitního organického bahna. 

večerní koupel

Po teplé večeři se ochladilo a my jsme zalezli vyčerpaní po celodenním stoupáním do spacáků a za chvíli usnuli.

Druhý den nás čekalo zajímavé překvapení při focení... Cesta do Černé Hory 4. část - dny v horách