Stroj času


Kéž bych si mohla koupit lístek časem
aspoň jednou jedinkrát.

Bez rozmyslu
jen s jediným přáním,
dala bych za něj vše
i mnou pochopené klišé.

Otevřela bych mnou vyřčená slova
a vložila do nich veškerou
svou vášeň,
bolest,
kapku zoufalství,
hrdost,
sílu,
hrst neštěstí
i poslední špetku naděje
...
a netvrdila bych,
že se vůbec nic neděje.

Při návratu by se ale všechno smazalo,
to vše,
co uvnitř dozrálo.
Nejspíš bych netušila,
že se mi to vážně podařilo.

Ale kdo ví,
třeba už jsem ho jednou využila,
...
jen jsem to doteď nezjistila.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

ne přímo stupidní

Cyklovýlet po turistické trase

Strach je odvaha jít dál

Vandr kolem Kosího potoka

Slepota, o(d)světa