Cesta do Černé Hory 2. část

Termín:  19.8. - 27.8. 2018
cesta: Bijelo Polje --> Kolašin, den v Baru a den v Bělehradu
         -  přes National park Biogradska Gora (výstup na Crna Glava 2319 m n. m.)
         - cca 70 km, 5 dní terén, krosny (cca 28kg)
účast: Barča, Já, Klárka, Majda, Vítek

Celkový souhrn: Cesta do Černé Hory - video
Předchozí část:  Cesta do Černé Hory 1. část

20.8.2018

Ráno asi v 6:20 nás přišel vzbudit průvodčí, že následuje zastávka Beograd Centar. Takže jsme se vzchopili jak to jenom po "luxusní" noční jízdě šlo a sebrali jsme našich pár švestek v krosně a vystoupili na jednom z mnoha nádraží v Bělehradě. O tom, že tam mají nádraží jako smetí, jsme ale neměli ani zdání, takže jsme byli dosti rozhození tím, že na žádné tabuli nefiguruje naše cílová stanice Bijelo Polje. U pokladny nám paní řekla po 10 ti minutovém dialogu rukama a nohama, ať jdeme naproti do nějaký kanceláře (nejspíše něco jako u nás mezinárodní pokladna). Tam nám řekli, že musíme na jiné nádraží jménem Topčidar, které je na druhé straně, a že tam dojedeme autobusem (myslím, že říkali B2). Když jsme vystoupali schody ven z nádraží, ocitli jsme se u silnice, kde byla autobusová zastávka.

Po několikaminutovém pátrání, kdy daný autobus jede, a kde seženeme lístky, když nemáme místní měnu, jsme nakonec propadli lákajícím slovům jednoho z taxikářů, kteří právě u nádraží měli největší pravděpodobnost úspěchu.

Jeho slova byla v překladu asi taková:  

„Kam jedete?”

„Jasně, vím, kde to je, to vás hodím až tam, autobusem byste museli přestupovat ještě na tramvaj.”

„Vezmu vás všechny, to se vejdeme.”

„Pro každýho jenom 4 eura, dohromady 20 eur, to je velmi dobrá cena.”

„To je v pohodě, že vás je pět, já mám velký auto přesně pro vás.”

Když přijel autem, bylo to úplně obyčejný osobní auto něco jako starej Citroen C4, ale rozhodně žádný Berlingo :D

Po 5 ti minutách naplnil kufr, kam se vešly 3 krosny a moje guitalele. Vítek, při pohledu na jeho schopnosti mistra světa v tetrisu zavazadel, moudře rozhodl, že si svůj batoh vezme dopředu na sebe.

Takže v nacpaném autě (samozřejmě vzadu ve čtyřech) jsme vedli klasickou konverzaci, kam jedeme a odkud jsme. Dozvěděli jsme se, že ten řidič dřív jezdil do Česka za holkama, a že v Černý Hoře párkrát byl u moře, a že je to tam úplně skvělý podle jeh slov. Při výstupu jsme mu zaplatili a poděkovali.

Jízda ve čtyřech vzadu v autě s pár věcmi, co se nevešly do krosen.

Taxikář zřejmě někde zaparkoval auto, protože se po chvíli objevil na nádraží a byl ochotný nám pomoci koupit si jízdenku. Bylo vidět, že je to jasně jeho rajón, a že sem vozí turisty pravidelně, protože se s paní za přepážkou znal. Nakonec pochopil, že je to v pohodě a domluvíme se sami, a tak se rozloučil a zmizel. ;)

Lístky nám prodali s rezervací místenky celkem hodně levně oproti poměrům u nás. Vlastně skoro přes půlku Srbska až do Černý hory cca za 500 kč na osobu.

Nastoupili jsme do vlaku a po 10 ti minutách pomalé jízdy a to řikám fakt velmi pomalé, doslova rychlost chůze, jsme si dělali srandu, že budeme v Černé Hoře tímhle tempem až další den. Naštěstí asi po 10 kilometrech zrychlil.

V klimatizovaném vagónu na nás brzo padla únava, a tak jsme si roztáhli sedačky a z kupé se stal jeden velký gauč. Takže jsme tak průběžně střídavě pospávali celou cestu.

Mistři světa v synchronizovaném spaní ;)

figura „upřímné hodnocení filmu” 

 figura „nebožtík v rakvi”

Při stoupání do hor jsme projížděli mnoha tunely a asi po 7. projetém tunelu, jsem je já s Majdou začaly počítat, abychom si zkrátily cestu. Při nějakém 120. tunelu jsme s tím přestaly, protože nás oslnila krása okolní krajiny. Myslím, že jsme s Majdou vypadaly jako regulérní šílenci, když se totiž ostatní probudili, tak konverzace mezi námi dvěma vypadala asi takhle:

„59,... 60,... 61, hm 61 taky dobrá, ale na 38 to fakt nemá.” 

„No to fakt ne, ta byla nejkvalitnější a nejdelší.”   

(Ehm, ty výrazy ve tváři byly vážně k nezaplacení přátelé :D )

Na hranicích Srbska s Černou Horou jsme stáli asi 30 minut, čekání jsme si krátili pohledem z okna, kde byla v plném provozu místní automyčka. Vypadalo to jako rodinej podnik, protože kolem jednoho auta skákali 2 chlápci s houbou a jeden s vapkou. Jako viděli jsme doslova celej proces od namočení, mytí až po nablýskání oken. A musím říct, že takhle důkladně se auta nemyjou ani u nás.

Po vyčerpávající cestě vlakem jsme dojeli do naší cílové stanice Bijelo Polje asi ve 20 hodin. Podle mapy to bylo velké město, a tak jsme se rozhodli vyrazit ještě do supermarketu a doplnit zásoby, protože nás čekala čtyřdenní cesta v horách bez možnosti doplnění jídla.

Když jsme přišli k supermarketu, který byl takřka naproti přes cestu z nádraží, nikde nikdo a na dveřích bylo napsáno:„ prodejna nově otevřena od 21.8.2018.” Nezbývalo tedy než se spolehnout na cigarety. Vítek ve vedlejší trafice u silnice nějaké koupil na výměnu s domorodci v horách, kdyby bylo nejhůře a vydali jsme se směr National park Biogradska Gora. 

No zas tak rychlý to nebylo, protože minimálně 9 km jsme šli přes město po hlavní silnici. Zastavili jsme se cestou koupit něco v nostop pekárně, a pak jsme minuli policejní stanici, před kterou nás celá nastoupená jednotka vesele zdravila s cigaretou v druhé ruce. Po čtvrtém autě, které předvádělo svůj klakson ve své plné síle, když jelo kolem nás, jsme usoudili, že asi vážně troubí na nás, tak jsme je začali zdravit nazpět. :D

Cestou jsme skoro adoptovali nějaký štěně, který doslova Barču okousávalo ze všech stran, a když jsme přecházeli centrum cca v 22 hodin, právě to tam teprve začínalo žít. Děcka lítala všude, kolem jezdili auta, který sotva držely pohromadě a emise? To tam ani neznají. Takže některé části města byly, fakt pro naše zhýčkaný středoevropský plíce zfetovaný kyslíkem, silným zážitkem. Měla jsem pocit, že kyslíkový dluh se tam na nás projevoval i v klidovém režimu.

Po nočním pochodu po silnici, jsme konečně sešli někam k potoku. Cesta z města se zdála být nekončící, protože ty baráky a přístřešky kolem silnice pokračovali dál a dál, i když mapa ukazovala něco jiného.

Asi v 22:30 jsme konečně našli malinké místečko v houští, kde jsme rozložili stany a asi do 5 ti minut jsme všichni usnuli s myšlenkou, že další den už nás čeká cesta překrásnou přírodou.

ranní balení

No spíše než v houští se za světla ukázalo, že to byla trošku džungle... Cesta do Černé Hory 3. část - dny v horách