Cesta do Černé Hory 5. část - dny v horách

Termín:  19.8. - 27.8. 2018
cesta: Bijelo Polje --> Kolašin, den v Baru a den v Bělehradu
         -  přes National park Biogradska Gora (výstup na Crna Glava 2319 m n. m.)
         - cca 70 km, 5 dní terén, krosny (cca 28kg)
účast: Barča, Já, Klárka, Majda, Vítek

Celkový souhrn: Cesta do Černé Hory - video
Předchozí část: Cesta do Černé Hory 4. část - dny v horách

23.8.2018

Ráno se první probrala Majda, což mě probudilo, takže jsem vytáhla guitalele a ještě napůl ve spacáku jsem místo raníčku začala hrát a zpívat do údolí, které se rozprostíralo pod námi. Můj "dokonalý chraplák po ránu" vzbudil zbytek party ve vedlejším stanu a začala příprava na královskou snídani. Přímý přenos východu Slunce osušil rosu na stanech a borůvky, které jsme udělali na všechny způsoby, protože jsme spali v modrém ráji. Proto se podával skvělej borůvkovej čaj i ovesná kaše s borůvkama. 

fascinující výhled: „Z posledních pocitů poskládám ještě jednu úžasnou chvíli...”

dokonalá snídaně, Barča dokonce i někde splašila maliny :)

Po sbalení naše cesta pokračovala k vysílači, kde jsme doplnili zásobičku čerstvé horské vody. Když jsme vystoupili úplně na úroveň vysílače, potkali jsme výpravu asi sedmi koní s průvodcem. No, docela jsme se navzájem prohlíželi s myšlenkou: „Jako vážně jste se sem dostali s tímhle?”  My se divili koním a turisti zas našim náložím na zádech. 

    na vysílač to bude ještě fuška

ještě kousek...

Dobře vy, kde jste se tady vůbec vzali?

Od vysílače vedla prašná cesta, po které jsme pokračovali přes další hřebeny. Když Barča vyšlápla na ten nejvyšší jako první, ozvalo se jen: „No ty kráso, tady je piknik!” Po chvíli byl slyšet můj údiv z plných plic: „Ty vole fakt tu je piknik, Barča nekecala.” A Vítek s Majdou a Klárkou už po doplazení jenom bez dechu a beze slova zírali. 

Nejenže se před námi otevřel neuvěřitelnej výhled na krajinu, ale i na čtyři chlápky, kteří stáli za stoly, kde byla doslova hostina. Při pohledu na Barču, jak se snaží dostat nějakou ochutnávku, se ozvali i naše žaludky. Jak naše žaludky tak i Barča měla ale smůlu, žádná sváča se totiž nekonala.

Když jsme o kousek dál zahlédli dalších pár koní, pochopili jsme, že to je zastávkové místo pro takové skupiny, jako jsme před půl hodinou potkali.

Opravdu nejsem uvázanej a ne neuteču, rozhodně ne s tebou.

Při přechodu jednoho z posledních hřebenů jsme už umírali hlady, a tak jsme prostě odhodili bágly a dali si oběd, následně jsme neodolali siestě a chvilce kultury s guitalelem. Jelikož to byl holý kopec, kde jsme obědvali, tak na nás celou dobu svítilo Sluníčko, až jsme se trošku připálili.

šipka do trávy alias „chci oběd jinak nikam nejdu”

poho, pohoda, pohodička

Když už horko bylo k nevydržení, nahodili jsme krosny a klesali jsme dolů pozvolna po vrstevnici. Postupem času jsme sešli znovu do lesa, doplnili jsme vodu a našli ideální místo k táboření z jedné strany na kraji louky a z druhé na kraji lesa. 

Když jsme postavili stany, objevilo se pár komárů, jenže při večeři se jich vyrojilo snad milion. Proto jakmile jsme se najedli, rychle jsme zalezli do stanu. Zpívat a povídat jsme si museli přes stany, protože venku by nás sežrali zaživa. Při usínání v ráji komárů, se ale teprve ten pravý lesní život kolem začal projevovat.

Majdo dělej. Zalez, ať mě nesežerou před vchodem!

Nejdříve byly slyšet nálety vran kolem stanů, pak krákání z jedné strany lesa na druhý a následně ťukání do dřeva, jako kdyby se někdo snažil pokácet strom. To bylo ještě docela v pohodě, jenže pak bylo slyšet takové šustění, jako když kolem běží liška nebo tak něco.

Po pátém opakování zazněl Majdy hlas do ticha: „Ty vole Vítku přestaň dělat ty zvuky, zní to, jako kdyby kolem nás běhal vlk.” Jenže Vítek vůbec nereagoval, protože byl úplně v limbu.

Po chvíli se Majda ozvala znova: „Jo a docela bych ocenila, kdyby si přestal ze spaní skřípat zubama.”

Což už jsem nevydržela a musela jsem se smát a doprovodila to slovy: „Aha, Majdo, já si říkala, že ten vlk nějak nezvykle skřípe, když běží.”

Po vyjasnění si všech zvuků jsme usnuli a ráno nás opět přivítal ráj komárů... Cesta do Černé Hory 6. část - cesta k moři