Cesta do Černé Hory 1. část

Termín:  19. 8. - 27. 8. 2018
cesta: Bijelo Polje --> Kolašin, den v Baru a den v Bělehradu
         -  přes National park Biogradska Gora (výstup na Crna Glava 2319 m n. m.)
         - cca 70 km, 5 dní terén, krosny (cca 28kg)
účast: Barča, Já, Klárka, Majda, Vítek

Celkový souhrn: Cesta do Černé Hory - video


19.8.2018

V 7:28 jsem vlakem vyrazila s Majdou směr Plzeň, kde jsme měli oficiální sraz se všemi. Zde jsme se potkaly s Klárkou a po pár větách jsme zjistily, že Barča asi nepostřehla, že vyrážíme už v pondělí ráno, protože nikdo neměl zprávy, kdy a jak dorazí.

Já s Majdou jsme šly ještě koupit poslední zásoby na cestu a Klárka se zatím snažila neúnavně dovolat Barče, která zřejmě ještě v 8 hodin ráno spala a to i po několika zmeškaných hovorech. Jak se později ukázalo, Barča byla v Olešné na chatě u babi a o odjezdu neměla opravdu ani ponětí.

Po příchodu Vítka na nádraží jsme měli jistotu, že se dostaneme do Bělehradu, protože jízdenky Budapešť - Bělehrad zajišťoval právě on. Nastoupili jsme do vlaku na Prahu, z které jsme měli již rezervované jízdenky do Budapeště, s tím, že Barča zkusí spoj v 11:51 z Prahy stihnout.

Prahu jsme opustili opět pouze ve čtyřech lidech, takže jsme hledali další spoje pro Barču, aby nás dojela. Nakonec odjela z Prahy o 2 hodiny později a vycházelo to tak dobře, že stihne noční vlak z Budapešti do Bělehradu, kterým jsme měli pokračovat dál. Naštěstí při plánování cesty jsme s komplikacemi počítali a měli jsme v Budapešti 3 hodiny rezervu, upřímně tohle nám doslova zachránilo zadek.

Po několika nejistých telefonátech a rozpačitých esemeskách byla konečně naše parta na nádraží Budapešť-Nyguatipu celá.

"Pěší procházkou přes město s krosnami na zádech do vlakové stanice Budapešť-Keleti pu se vzduch mezi pěti přáteli vyčistil a dobrodružnou výpravu mohli začít konečně všichni společně."

Ve stanici Budapešť-Keleti pu jsme se už poslední půl hodinu u stánku s kebabem při 38°C nemohli dočkat našeho nočního vlaku do Bělehradu. Samozřejmě přijel 5 minut před odjezdem a při pohledu na poslední vagón vylepšený stylovými graffiti jsme ironicky vtipkovali, že to je ten, ve kterém budeme spát.

Po přiblížení na vzdálenost čitelnosti čísla vagónu, nás přepadl záchvat smíchu a následný pocit vzrušení, že to bude nezapomenutelná jízda. Stále jsme ale udržovali tajně naději a snažili jsme se nesoudit celek podle obalu, ale při vstupu do našeho kupé se veškerá očekávání potvrdila.

sorry, kvalita selfie mobil

Já, Vítek a Majda jsme spali v prvním kupé, takže z jedné strany byl záchod a z druhé strany kupé číslo 2, kde spala Bača s Klárkou a ještě nějaká další cestující. Jelikož bylo neskutečné horko, měli jsme otevřené okno, ale po chvíli jsme ucítili blízkost záchodu. Každého normálního člověka napadne zavřít okno, což jsme taky udělali, ale nejenže tam byla do 5 minut sauna, ale smrad záchodu nepolevoval. Po větě: „Do prdele to není možný, ten smrad snad prosakuje přes tu zeď, když je to okno zavřený.”, nám bylo jasný, že tahle noc bude dlouhá a né moc voňavá.

to bude ta pravá noční jízda

Po první kontrole na hranicích (výjezd z Maďarska) jsme si uklidili pasy a v klidu znovu usnuli, jenže jsme tak nějak zapomněli, že bude ještě jedna kontrola při vjezdu do Srbska. Takže nás vzbudilo bouchání na dveře a slovo Policija. Při vybírání pasů jsme zaslechli Klárku z vedlejšího kupé, jak jim suverénně česky říká: „Ale my už jsme pasy před chvílí dávali.” Načež následovala jen suchá odpověď: „Policija Srbija.”

Po půlhodinovém stání na hranicích se vlak konečně rozjel a v tu chvíli jsme věděli, že je to úspěch, dostat se vlakem do Srbska s krosnami na čtyři pasy a jednu občanku. 

Každopádně to jsme netušili, jaký dobrodružství nás čekalo další den... Cesta do Černé Hory 2. část