A jakou fázi chceš ty?

Jako malí milujeme všechno,
od člověka
po sníh,
Slunce, strom nebo housenku,
i to běhání po venku.

Milujeme i to,  co nemáme v oblibě
mnoha způsoby,
ale přesto milujeme.

Jenomže pak se učíme nenávidět
a zříkat se našich vášní.

Když vypadneme ze školy děsí nás celý svět
kvůli našim představám,

že nejsme dost dobří, 

protože neodpovídáme tabulkám. 

Že nám nikdo nepomůže, 

že jsme na všechno sami, 

přesně tak jak nám to říkali v lavici.


Je to jak semínko nenávisti,
které bylo zasazeno do naší dokonalosti.

Jenže nemůžeme věřit všemu a všem.
Utápíme se ve větách, to říkal ten,
a že prý máme udělat tohle a tamto...

Je to jen přehazování 

zodpovědnosti na ostatní,

jenže hádejme co,

přesně tak se to prý dělá, nebo ne?


Přece učitel má vždycky pravdu,
a o náš názor se nikdo neprosil.

Navíc na to není čas.
Chceme-li překlad,
pak stačí jedna věta:

Nemáš právo
mluvit, kámo.

Jenže ten utlačovaný vnitřní pocit
stejně promluví,
že takhle to přece nemůže být napořád,
musí tu být i jiná možnost,
protože tohle nikam nevede.

Blik
a co se objeví?
Jiskřička naděje
co naše srdce letmo zahřeje.

Jeden malý úsměv
jeden dobrý skutek
a za ním žádný dovětek, co za to...

Já vím, 

zní to šíleně, 

ale je to skutečnější

než všechny ty sliby. 

A tak se znovu učíme milovat,
milovat všemi způsoby,
které byli,
v předešlém temném období,
nepotřebné.