Já živel - Peddy 33

Jestli mě život něco naučil, tak neodcházet bez rozloučení. Jestli mě život něco naučil, tak nesedět doma na zadku. Jestli mě život něco naučil, tak respektovat své pocity. Jestli mě život něco naučil, tak že nestačí předurčení. Jestli mě život něco naučil, tak že nemám nikdy litovat. Jestli mě život něco naučil, tak mi to prosím řekni jen Ty.

Každý večer, když ukládám se k spánku, doufám, že se probudím do jiného světa. V každém snu cítím sílu mého léta a ráno se vzbudím pomocí zlého vánku. Každý den co den věřím, že se to splní, že se ráno probudím  někde bez bolesti. Že už se konečně zbavím té posedlosti, že už nebudu snít a zákopávat jen o ní.

Je to těžký, těžký, neúnosný. Bolí tě nohy? Tak choď pěšky. Je to těžký těžký, šílený. Neudýcháš běh? Vem si běžky. Je to neskutečný, neskutečný, reálný. Už chápeš? Překážky jsou !užitečný! **********

Utápím se postupně ve sprše, když nedokážu zastavit myšlenky. Doprovází je zdání, že stále nerozumím té mrše. Před ní se schovávám, ale ona si mě vždycky najde. Před světem asi vážně neuteču, ale proč stále prohrávám?! Kapky se roztékají, roztékají se kolem mého srdce. Zavírají mě v bublině a slova mi nic neříkají. Vstávám znovu a znovu, nevím, jak nalézt mír. Padám dolů až do dolů, už zas sněží a  mně další roky běží.

Prostupující rezavé hřebíky, nevnímám pak ani pravé slavíky. Týrají již nefunkční mozek a duši, neznám obranu natož protijed. Stékající poslední kapky vody, nezapomínejte sbírat naše body. Absurdní informace pro moje uši, drobečky, které někdo nedojed.  Vlastní problémy už jsou mi cizí, musím uprchnout z této zlé destinace, jinak mé vzpomínky štěstí zmizí. Povstaň spálené sebevědomí, ty hrdosti opusť cizí ordinace, ať mě ovládne plné vědomí.

Můj nepravidelný tlukot srdce Moje nervozitou roztřesené ruce Má nestabilita nálady To jsou jasné příznaky choroby, která postihuje i ryby v řece. Můj poblázněný tep Nedočkavě přešlapující step Chvění celého těla Dělám věci jiné než bych měla, už poslouchám dokonce i rap. Podlamující se kolena tíha citů tlačí na ramena. Čistý srdeční průstřel střet pohledů,  prosím už mě zastřel. Zklamání  nebo  sladká odměna? ♥

Jen teď a tady, nic jiného nemáme, nefunguje poslouchat cizí rady. Nic nás nezastaví, žádné zákazy, srdce vždy bude magnetem i přes odpor další nákazy. Zkusme chvíli vypnout domněnky, protože jedině tak jsme schopni sbírat pomněnky.

Nevíme co s životem ... přemýšlíme dlouho do noci o tom co tu děláme. Nevinně vzhlížíme ke hvězdám, jestli nám byl osud sezdán. Nevíme ani co s načatým večerem ... přemýšlíme tak dlouho,  až usneme v myšlenkách.

Mikuláši stav se prosím u mě, slibuju, že zpívat budu umět. Uvařím ti kaši s medem. jen počet čertů nahlaš předem. Slibuji, že už budu poslouchat rodiče. a taky už nebudu zapomínat na klíče. Tak mi prosím sladkost naděl a ať dostaví se i sám anděl.

Letmý střet očí Uhýbání Nekonečné splynutí Lítost když někdo brečí Porozumění Zásah do srdce Strach z kontaktu Otázka sebevědomí Společné vzpomínky Obdivování Nenávistné plamínky Nepochopení ,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,, Rovnost bytí """"""""""""""

Když mě něco zaujme mám sklon říct Jémine Jémine... Je to jen sen?  a co když se to nestane... Ale někde hluboko vím, že mě to nemine. Když mě něco pohltí, mám pocit, že mě nechytí... Nechytí ... Nedoženou... I když mají problém s mojí změnou ...

Život nás pálí a mrazí, vždy když jsme jenom nazí. Problém je ten, že právě jedině tehdy, máme duši v rovině. Životem plujeme a plachtíme, vždy když něco nového zjistíme. Problém je ten že to dávno víme dobře, jenže to myslí nevidíme. Živí jsme mladí i staří, vždy když se nám především daří. Problém je ten, že právě když jsme v koních, ze selhání druhé viníme.

Hledám někoho  kdo mi porozumí, někoho  kdo mě nebude soudit někoho  kdo mě probere. Někoho  kdo mě bude mile prudit někoho  kdo mě sebere . Hledám tebe člověče  mé středozemí. Tebe  který vidí v dálce radost tebe  který ve snech cítí tebe  který nedělá druhým starost tebe  který ve dne letí. Hledám ... Hledám sebe  Hledám ... Hledám Tebe  osobo vzadu  kráčející v protisměru přede mnou. \ | / ⊙~⊙ .. ()

Dlouhé večery při odcházení Silné inspirace při představení. Cítíme jen tu vůni a pak naše špatné zacházení. Protože na řadě je již někdo jiný a dostává dominantní postavení. Tvrdý boj začíná na sněhu mráz usíná. Oceníme každý zdroj tepla a nesoudíme očima. Protože zima otvírá srdce, které závist protíná.

Před pár dny mě chytnul předvánoční úklid, problém nastal ve chvíli, kdy jsem nebyla schopná vyhodit věci, protože jsem jednoduše nevěděla, jak je dobře zlikvidovat. A tak jsem se rozčilovala nad mým úklidem, který spočíval pouze v přemisťování věcí... Kdyby se na věci psali informace ve stylu, co se s nimi dělat smí a kam se mají vyhodit, když jsou nefunkční, tak by to možná lidi dělali. Ale to by asi bylo moc jednoduchý, protože podstatnější je PŘECE to, kam je vyhazovat nemáme... Aneb antiperspirant, powerbanka, náplně do tiskárny, sluchátka, barvy, laky,... nepatří do popelnice. Když máte zkušenost s pořádným tříděním odpadu, tak logicky víte, kam to odnést, ale obyčejný konzument na trhu tohle neví. Upřímně ani já nevím, kam spoustu věcí dát (a to prej jsem třídící pošuk), aniž bych je musela doma skladovat, než bude v obci svoz nebezpečného odpadu. Další možností je sběrný dvůr. Sorry jako, ale já vážně nejezdím každý týden do nejbližšího sběrného dvoru, protože jako obyčejný ...

Znáš své rodiče líp než oni tebe? No jakoby. Jako jak bych to řekla... Prostě tak. To je stejné jako ptát se, zná - li peklo nebe. Problém je, že k druhé straně nesahá můj zrak. Znáš i jinou odpověď, která má hrany? Jakoby Odpověď, která zahrnuje vše, a je vždy pravdivá pro všechny strany. Máte i vy ve svém okolí takového Jakobáka?

Ten pocit, kdy ti dojde, že to je ta věc, kterou jsi vždy chtěl dělat. Ten pocit, kdy cítíš, že tohle je věc, kterou jsi vlastně dávno věděl. Ten pocit, kdy si uvědomíš, že jsi byl jen slepý, protože ti někdo řekl, že to nezvládneš.

Co znamená být šťastný? Každý chce něco jiného někdo kapsy mastný někdo život vlastní. Co je vlastně normální? Každý má jinou vizi pro někoho výprodej totální, pro někoho opití fatální. Co je vlastně dokonalost ? Někdo vidí bezchybnost, někdo vidí moudrost. Co znamená žít? Pro každého něco jiného, vlastně to není nic divného. Vždy jde o pozorovatele a vztažnou jedincovu soustavu. Jiné pohledy a ukazatele tvoří jiné výsledky a představu.

Jít domů, vrátit se za úsvitu, aby neviděla moji bolest. Jít domů, dojít do cíle, aby bolest mohla zalést. Jít domů, doplout na vlně úspěchu, aby mě k tobě mohl přenést. Jít domů, kráčet hrdě se svými šrámy, aby vše zůstalo jen mezi námi.

Skládám slovo ke slovíčku se slzou na mém víčku. Poslední ohledy Poslední slova Poslední pohledy Skládám slzu k slze s duší v kruté mlze. První otřesné sny První zoufalá slova První nešťastné dny Skládám slovo ke slovu se srdcem na lovu.

Pod rouškou cenovky šetříme utrácením. Pod záštitou zdraví jíme hladověním. Pod škatulkou citů milujeme podváděním.

Drahé knihy Drahé jídlo Drahé oblečení Kdo jsme, když se cítíme v masce  převlečeni?  Módní doplňky Módní sport Módní nábytek Kdo jsme, když se k sobě chováme  jak dobytek? Levné hadry Levné mýdlo Levné přesvědčení Kdo jsme, když popíráme  jasné usvědčení? Retro podšálky Retro dort Retra přebytek Kdo jsme, když pokračuje  náš duševní úbytek.

Pravidla nás omezují, žádají a pak nařizují. Že naše činnost je nežádoucí, tak to vidí každý kolemjdoucí. Smutné oči, smutné duše, a hlídač dál úspěšně kluše. Jsem prý rebel, pro mě je důležitější život než pravidlo...

Brouzdám se kalužemi, míchám pravdu se zradou. Odpouštím si,  nenávidět sebe totiž nedovedu. Brouzdám se potokem, teď už jsem snad za vodou. Stéká poslední slza, ale ta už není pro závadu. Bloudím mezi myšlenkami, potkávám se s pohodou. Slunce opět ráno vychází a mně už snad nic neschází.

Za oknem se tetelím jak malé kotě. Už chápu jak se cítí kotě v zimě na kamnech. Má duše pomalu taje v posledních tónech Slunce, po roce nalézám podzimní list v botě. Ještě si užívám, protože vím, že zima již líčí pasti, jak obchody, které už nabízejí vánoční věnce.

Uléhám do postele, když už mi klesl teploměr síly. Problémy upadají do zapomnění vím jen, že tento den jsme žili. Pokládám moji hlavu na polštář, protože dnes již bylo vše dokončeno. Plány nechám uložit do spánku, aby na zítra bylo zas vše připraveno. Skládám svoji maličkost pod širým nebem, když hledám bezpečí v nekonečnu. Sny si okořením přírodními živly, neboť teď už si konečně odpočnu.

Procházím neústupným zrcadlem, střepy mě hladí po těle, měním se s každým snem. Hledím na sebe ve skle rozpadlém, usmívám se trochu nesměle, tak proplouvám dalším dnem.

Kdy už pochopíme, že nejde o nás. Proč se považujeme za něčí cíle? Jsme jen vedlejší ztrátou stejně tak, jako trávíme méně času s tátou. Kam se zahrabeme záleží na vás. Proč nesundáme ty falešné brýle? Jsme jen odpadem výroby, jako když odhodíme stopku od jahody. Co když už nám nezbývá čas. Proč nás neprobodne pravá píle? Jsme to jen my, kdo to tak vidí, stejně proto máme strach ze sebe a né z lidí.

Jsi můj spoluhráč i protihráč. Jsi moje koalice i opozice. Jsi můj přítel i nepřítel. Jsi moje snění i jmění. Jsi první i poslední. Jsi částí mého já to se tak prý má.

Neumím být naivně arogantní ani poslušně slepá. Je to má pravá osobnost kdo na dveře klepá. Neumím být vědomě ignorantní ani přehnaně přívětivá. Je to má pravá povaha, kdo rovnost a lásku uctívá.

Zastavme jedinou myšlenku, udržme ji na čas ve své mysli. Věřme ve své schopnosti právě tehdy, když jsme na sklonku. Vždyť nejen jednou naše plány vyšly a odkryly naše pravé přednosti.

Byla polovina prázdnin já měla vše splněné (bílení, štípání dřeva, brigáda, škola), a tak jsem vyrabovala skleník nakrájela zeleninu a se sbalenou krosnou jsem šťastná přisedla na vlak do Jindřichova Hradce, ve kterém seděly už mé spoluhráčky z florbalového týmu. Cesta trvala asi 3 hodiny, ale nálada byla skvělá a my si vystačily s jedním balíčkem Prší. Po ubytování jsme se přesunuly do šaten v hale, kde jsme se připravily na první zápas. Na hřišti bylo vše dokonalé, zahřátí, rozcvička, příchod na střídačku, pokřik a úvodní písknutí rozhodčího. Po 5 ti minutách hry jsem se konečně dostávala do svého tradičního herního transu, když přišla osudová rána... Vybojovaný balónek u mantinelu, moje dravost a tah na bránu stoupal, zaváhání. Těžiště na jedné noze a zezadu na mě přistálo dalších třeba 70 kg. Protihráčka mě doslova přeběhla, což jsem zjistila až ze záznamu. Jediné, co si pamatuju, je zpomalený záběr a pohled na koleno jak z filmu, brutálně hlasité křupnutí a prolomení kolena...

Ráno potkávám obchodníka s deštěm Odpoledne má ale už na skladě Slunce. Mylně si vybírám Sluneční zboží, protože dnes má přebytek nebezkých slz.

První tón, vnímám nadšení a mírné vzepření. S druhým tónem, přichází uvolnění a falešné znásilnění. Třetí tón již splývá, protože moje mysl zpívá. Rytmus mnou protéká a já nevnímám sebe jako člověka.

Vítr dnes vládne krajinou, cítím spravedlnost a rovnost, kterou bere život listům. Já sleduji dívku jedinou, poznávám podzimní bytost, která se vyhýbá městům. Přešlapuji na parkovišti a rozpouštím se v barvách.

Znám je všechny do puntíku, díky nim bylo moje dětsví dokonalé. Pravda, neznala jsem životní taktiku, proto jsem je sledovala tak vytrvale. Můj oblíbený Maxipes Fík s Ájou byli nerozlučná dvojka jak Vilík s Májou. A ty Krkonošské pohádky nikdy neskončili bez hádky. Rumcajs byl poctivý loupežník a děda Lebeda vysloužilý námořník. Strýček Fido všem dával dobrou noc zatímco včelí medvídci volali o pomoc. Pat a Mat si bydlení stále zlepšovali a Mach s Šebestovou Jonatána všude s sebou pašovali. Bob nutil Bobka ráno vstávat a cvičit a Racochejl měl talent všechno zničit. Znám je všechny do puntíku, díky nim bylo moje dětsví dokonalé. Pravda, neznala jsem životní taktiku, proto jsem je sledovala tak vytrvale.

Kdyby se v životě neděla překvapení a nepřicházely by překážky, tak by to byla strašná nuda. Vždyť je zábava vymýšlet řešení a užívat si každý vyřešený problém. „Vidět a cítit znamená existovat, myslet znamená žít.” William Shakespeare Zdroj: https://citaty.net/autori/william-shakespeare/ „Vidět a cítit znamená existovat, myslet znamená žít.“ Zdroj: https://citaty.net/autori/william-shakespeare/ „Vidět a cítit znamená existovat, myslet znamená žít.“ Zdroj: https://citaty.net/autori/william-shakespeare/

Sedím sám v místnosti bez oken bez dveří bez možnosti úniku. Uprostřed plane plamínek svíčky, který mi ukazuje cestu jak zázrakem, měla by tu být tma, ale necítím paniku. Otevírám oči, já držím v ruce pomyslné klíčky.

Když se nebereme vážně... nesledujeme obdiv. Neutrácíme jen z rozmaru. Nezasáhne nás cizí názor. Nemáme přecpanou almaru. Když se nebereme vážně... neprodáváme přetvářku. Neděláme věci z donucení. Nenadáváme na dnešní dobu. Nebrečíme, že nás neocení. Když se nebereme vážně... žijeme bez neviditelných brzd. Vidíme se ze správné výšky. Řídíme naše činy srdcem. Už nejsme ty šedivé myšky.

Popusť uzdu fantazie, až tam, kde není televize... Nech se unášet vášní tam, kde se nejen básní... Uvolni své vědomí, a příjmi své svědomí... Pochop svoji osobnost a začni vnímat přítomnost.

Schází mi ty letní rána, jehličí místo postele a splněné sny. Chybí mi ty nové motivace, nové známosti a nestálý domov. Schází mi ta druhá strana, krosna místo přítele a nekončící dny. Chybí mi myslet krátkozrace, stavy bdělosti zkrátka letní pohov.

Jsme bráni jako ovčí stáda, když nastane volební hon. Všude je to samá zrada a zvučných slibů jako zvon.

Všechno je přesně tak, jak má být, jen člověk je nespokojený, protože lidé nepřestávají snít. Sní si napříč realitou a nevidí pravou skutečnost. Není lepší  ani horší, je taková jaká je. I tohle je jen báseň s myšlenkou, pro někoho je křížovkou a pro někoho jen další tajenkou.

Sním či bdím, když postřehnu krásu, kterou nevidím? Jsem blázen já nebo okolí, když se nezabývám neštěstím a neprocházím slzavým údolím? Jsem nikdo, co na mě záleží? Kdo jsem? JÁ, tahle chvíle, ikdyž mi nevěří.

Miliony kroků ročně tak ještě jeden, proč ne?  Jeden krok jeden krok stranou, zaváhání nebo nepozornost? Nejde o emoci hranou. Náraz soupěřky vypadá nehezky. Mozek hlásí  dneska končíš. Adrenalin bolest hasí. Prej koleno hm tak jo, už mám sbaleno... Miliony kroků ročně, kdy bude další a zas chůzi začne? 

Nejvíce se bojíme toho, co chceme. Nebojíme se neúspěchu, ale toho, že se náš sen může splnit, že nebudeme vědět, jak se máme zachovat,....  Jde o to, že neumíme přijímat, kolikrát nejsme schopni přijmout ani pomocnou ruku od druhého, přestože je to někdo z rodiny.  Zkrátka se bojíme toho, že nevíme jestli budeme umět být šťastnými. Proto mnoho lidí raději zůstane nešťastnými, protože to už přece umí a HLAVNĚ PROTO, ŽE NEMUSEJÍ NIC UDĚLAT, NEMUSÍ SE POSTAVIT ČELEM SVÉMU STRACHU / SNU. „Pokud se nevěnujete také malým věcem, ztratíte i velké.”  Menandros

Člověk má jeden  neuvěřitelnej dar. Někdo myslí,  že to je  objem mozku a  inteligence. Nebo  5 prstů  a  chápavý palec. Nebo dokonce  nekonečná mysl  a  řeč.   Jiní zas myslí,  že jde  o empatii a  lásku. Tím darem je,  jen obyčejná naděje  a to,  že čas  smaže sílu bolesti.

Internet je jako vesmír, prostor nekonečných možností. Otázkou ale zůstává, jestli víc čerpáme  mi z něho nebo on z nás. A stejné je to se životem. „Život měříme příliš jednostranně; podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti.” Tomáš Garrigue Masaryk

Šťastným závidíme a nešťastné litujeme. V každém případě tak ale nic nezměníme.

Procitám k lepším zítřkům, kdy dočkám se více lásky. Celý svět mě úplně pohltí i bez jakékoliv trapné sázky. Já jsem ty a ty jsi já, je to skutečnější než se zdá. Někdy stačí kraťoučký mžik a daná osoba tě něčím upoutá. Máš potřebu jí za to vzdát dík, ačkoliv nevíš proč, bouři rozpoutá. Bouři pocitů a myšlenek, které mají sílu dopingu. Najednou je všechno možné a to i bez úmorného tréninku.

Poučím se už někdy? Další sezóna další zranění. Proč to pro mě není znamení? Znamení o konci téhle etapy, jenže já se nevzdávám a své srdce lásce prodávám. Rozhodnutí, dobré nebo špatné? To nezjistím, pokud sebe zklamu a proto další a další mýty lámu. Zvedám se znovu a znovu jako fénix, co již nemá hlavu. Je to vždy nejdůležitější maličkost! Opět vítám do života další změnu a mě nezbývá než překonat vyšší stěnu.

Reagujeme, na co nemáme a na co máme, nereagujeme. To je klasická vlastnost člověka, když ho naprogramujeme.

Není divu že většina lidí, ať už dojíždí nebo žijí ve městě, jako je Plzeň, Praha, Ostrava a další, cestuje se sluchátky. Chceme se odpoutat od reality. Nikde totiž není člověk sám a všude je ve společnosti lidí, ať už je to v tramvaji, metru, vlaku, v obchodě, v práci, v restauraci, na ulici nebo třeba i na toaletách. Jednoduše řečeno město je jedna velká koncentrace lidí. Toto uskupení lidí, tvoří vizi dokonalosti, ale pravdou je, že má i spoustu nedostatků, ale to teď rozebírat nechci. Sluchátka, někdo je vidí jako kabel, někdo jako relax, nadhled, kouzlo neviditelnosti nebo třeba závislost. Všechno ale záleží na úhlu pohledu. Pro mě znamenají štěstí. Jsou totiž zprostředkovatelem hudby a ta jako jediná mi pomáhá pochopit sama sebe a vykouzlí mi úsměv na mé často zamyšlené tváři. Můj úsměv je ale také občas dost rychle zmražen, protože spousta lidí si myslí, že se sluchátky člověk neslyší. My, kteří používáte sluchátka, chápeme, že někdy je tomu právě naopak a dozvídáme se věc...

Běžím, běžím, utíkám, každý den je pro mě darem. Často stejně naříkám, proč se nespokojím s barem? Pak si uvědomím jednu věc, že jsem to vždycky já, kdo není tím, kým se zdá. Běžím, běžím, nedýchám, nestíhám žít teď a tady, protože moc pospíchám. Proč nezkusit cizí rady? Pak si zas uvědomím další věc, že jsem to opět já, kdo tápe a komu vůle upadá. Běžím, běžím, zastavuji, konečně nacházím pochopení. Svůj směr teď upravuji a lámu své zřejmé zaslepení. Teď vím jistě jednu věc, že jsem to pouze jenom já, kdo své štěstí ovládá.

Zpocená tvář, všude kapky potu, v duši víra v nekonečnou vděčnost. Cíl a předemnou vrátka k plotu, který střeží víru v lásku a věčnost. Myšlenky už odešly do svého příbytku. A já jsem vlastně jen ve fitku.

Spusta lidí v zoufalosti končí svůj život sebevraždou, ale okolí si často myslí, že daná osoba měla vše a byla úspěšná. Člověk není úspěšný a šťastný podle vnějších měřítek, ale podle svých pocitů. Když se cítíme dobře máme pocit, že neexistují hranice nemožného, proto nejde o úspěch, ale o naše pocity. Radost, smutek, láska, zlost, všechno jsou to pocity, které řídí náš vlastní svět, proto život je uvnitř nás samých a nehledejme ho všude kolem. „Úspěch není klíčem ke štěstí. Štěstí je klíčem k úspěchu.”  Albert Schweitzer (kniha Moc - Rhonda Byrne )

Kráčet hrdě světem se svým já. To je štěstí! Ne, není to jen náhoda. Znamená to být šťastným. Presměrujme naší pozornost, na to co milujeme. Dostaňme to, co si zasloužíme a postavme si k tomu další most. Nejde o to mít peníze, chce to nastolit mír v duši. Čekáme na klid do důchodu, kdy je čas cestovat a jíst suši. Omyl, vše co potřebujeme máme na dosah, tak blízko že to přehlížíme. Plňme si sny teď, důchodu se nemusíme dožít. Vyjadřujme vděčnost, ať se životem jen neplížíme.

Má-li člověk tajemství tak lže. Lže sobě nebo okolí. Smutné je, že většinou kvůli strachu ze sebe samého. Popíráním se vlastně přiznáváme. Propírání jen první fází přijetí pravdy. Sveříš -li 1 tajemství denně, život se časem stane jednodušším.  „Zatímco ztrácíme svůj čas váháním a odkládáním, život utíká.” Seneca

Brzo slunce zapadá a mě touha přepadá. Jít spát nebo ponocovat? Dát přednost duši nebo fyzickému tělu? Později mě napadá, že mi škola odpadá. Proto nelze rozhodovat, dneska se jde ponocovat. Mesíček už vychází a mě smysl dochází. Že život je tak strašně krátký, proto neženu se do oprátky. Nebudu se snažit vyčkávat, protože štěstí nejde prodávat. Odletět nebo skočit? Získat víru nebo prostě jen vědět?

Každý krok je skok do neznáma. Každý rok jsem osoba neznámá. Každý je sám ve spánku do rána. Každý je pán dokud nepřijde rána. Všichni máme city často v srdci skryté. Všichni sníme, i ty, sny příjemné i kruté.

Člověk se někdy nemůže soustředit kvůli starostem nebo kvůli nevyspání, ale někdy prostě jenom kvůli hladu. Při hodině angličtiny jsme pracovali ve dvojicích. Zadání znělo: V každé větě je jedna chyba opravte ji. Věta: „Companies should pay their supply.” Jindřiška: „Jo tady má bejt jasně „suppliers”...” Já: „Jasně” Jindřiška: „To vypadá, že už mi to zační zapalovat, že bych se už konečně dneska probudila?” Věta: „I live in London, where has some parks.” Já: „Myslím, že by tam mělo být „are”.” Jindřiška: „Hm, zní to blbě.” Já: „Taky mi to moc nesedí, „there are some parks” zní líp.” Jindřiška: „Jako jo, ale stejně je to divný.” Já: „Ok a co si myslíš ty, jak by to mělo bejt dobře?” Jindřiška: po usilovném přemýšlení (2 minuty) „Já mám hlad.” Já: „Fajn, dobrý řešení. :)” ________________________ Jindřiška Já = Peddy

Kráčím napříč světem, hele už je květen. Jaro už je v plné síle, oj, beru sluneční brýle. Krajinou se line jemná vůně, mám citlivý nos jako slůně. Užívám si Slunce v duši, moje tělo štěstí tuší.

Ať jedu polem nepolem, všude zlato nezlato. Zprava zleva ze všech stran, už nevidím ani stan. Pro někoho zlatý důl pro někoho zdraví půl. Všechno pozlacuje pylem, bionafta, dnes je módním stylem. Ať koukám či nekoukám, teď se skrz ní protloukám.

Lepší je být kritizován za své štěstí, než být obdivovaný a milovaný za své neštěstí. Aneb buďme tím, kdo jsme a ne tím, koho jen „potřebují ostatní”.  „Neodpoutávej se nikdy od svých snů! Když zmizí, budeš dál existovat, ale přestaneš žít.“   Mark Twain

Říká se, že v nouzi člověk pozná přítele. Kdy ale opravdu poznáme sami sebe? Já mám pocit, že si začneme všímat konečně sami sebe, když vypadneme z toho každodenního koloběhu. Je to divné, ale někdy si stačí jít lehnout dřív než před 12 tou hodinou...:D  Jednoho dne, když už jsem měla na konci jednoho semestru všechny zkoušky za sebou (úspěšně či neúspěšně), jsem si řekla, že by bylo fajn začít chodit spát zase "normálně". Když už se nemusím po nocích učit, tak bych mohla v noci třeba taky spát. Dala jsem si sprchu, zalezla do postele a pustila si jeden díl seriálu. Kupodivu jsem v 10 zavřela noťas a rozhodla jsem se, že usnu.

Když si uvědomíme, že si můžeme ublížit jen my sami, dojdeme k závěru, že se ve skutečnosti nevystavujeme nebezpečí, ale pouze soudíme sami sebe více, než nás samotné soudí svět. „Budeš tedy soudit sám sebe (...) To je to nejtěžší. Je mnohem složitější soudit sám sebe než kohokoliv jiného. Jestliže se ti podaří soudit dobře sám sebe, bude to znamenat, že jsi opravdu moudrý.” Antoine de Saint-Exupéry

Jiný pohled, jiný příběh, vše se skrývá pod tou rouškou názoru. Tvoje vize, moje story, krok vpřed a otázky jsou na obzoru. Mezi přáteli jsem kliďas říkají, že někdy až moc. Doma zpívám jenom nahlas, hořčík beru vždycky na noc. Mezi hráči prý jsem střelec, ve vztazích jsem nevyzrálá. Doma žiju jako herec, ikdyž nejsem, co jsem hrála.

Vždy když se někomu omlouváme za své chyby, omlouváme se ve skutečnosti sami sobě. Proto když nám druhá strana odpustí, může nás to často tížit dál, protože jsme ještě neodpustili sobě.  „Není lepší msty než odpuštění.“ Josh Billings

Spousta lidí bydlí na konci duhy, jenom okolí nechce vidět její pruhy. Možná někdy oči otevřou, možná pravdu neznají. Spousta domovů je tam, kde duha končí, kéž okolí před nimi nebude zavírat oči. Možná na předsudky zanevřou, možná rovnoprávnost uznají.

Bolest a zklamání nás k šílenství dohání. Cítit tu tupou bolest a přes neštěstí se přenést.

Každý se stáváme "statečným" kvůli svým zraněním. Svět se stává zmatečným a tak radost za bezpečí vyměníme. Prcháme před vlastním úsudkem kvůli dalším zklamáním. Myslíme, že city jsou přestupkem a časem už radost nevidíme.

Není špatné ani správné rozhodnutí, je jen rozhodnutí. Přestože něco říkají, stejně tě nedonutí. Nedonutí tě hrát jejich hru, Hru kterou si tě ochočí a budou ti lhát do očí. Není bolestivé ani radostné rozhodnutí je jen rozhodnutí. Ty děláš to nejlepší bez podlehnutí.

Nad tím co lidé doopravdy chtějí, lidé nejvíce váhají. Nechtějí udělat chybu, a často proto nědělají nic. Lidé potom, ale nežijí, jen přežívají se strachem z chyb. Pokud ale neudělají krok vpřed, nikdy se nedoví, jak to dopadne, protože věštci vyprávějí příběhy a né skutečnost. „Hrdinové a zbabělci pociťují stejný strach. Hrdinové se ale chovají jinak, v tom je to.” Cus D ´ Amato

(Báseň k 50. narozeninám)

Chcešli-li něco změnit, tak zvedni zadek a jdi něco dělat. Protože utápět se ve svých dokonalých představách nemá cenu, když jim nejdeš naproti. Uvědom si, že depresivní stavy vážně nejsou tvou dokonalou představou. „Jsem něžný, jsem krutý, ale jsem život. Pláčeš? I v slzách je síla. Tak jdi a žij.” John Lennon

V každém z nás je pravda i lež, otázka je čemu nakonec řekneš běž. Co si vybereš mysl nebo srdce? Lhát jemně nebo mluvit prudce? Trpět krutější pravdou? Nebo trpět milosrdnou lží? Lží si kupuješ čas pro pravdu, ale tak jen schytáš další dardu. Pravdou týráš ostatní, ale časem se vše vyjasní.

Letos v lednu konečně nastala pořádná zima a mrazy. Proto jsem se s kamarádkou rozhodla, že zavzpomínáme na staré časy na bruslích, kdy jsme na rybníce byly od rána do večera. Dohodly jsme se, že mě vyzvedne v pátek až půjde ze školy a půjdeme si zahrát hokej. Možná to zní divně holky a hokej, ale je to tak. Každý se baví jak chce a my prostě máme rády hokej. :) Sraz byl u mě doma v 16:00, samozřejmě jsem se oblékla, obula a brusle nechala nahoře v pokoji, takže jsem se musela znova zout a vrátit se. Potom jsem ještě hledala hokejku v kotelně. Tohle mi zabralo, ale tak max 10 minut, ovšem následující zdržení bylo delší, protože...

Pro odpovědi chodíme daleko, nikdy nevíme kdy a kde je najdeme. Určitě to znáš taky ty kolego, že je někdy nevidíme a přejdeme. Tik ťak, tik ťak, čas Nám ubýhá do podrobností často zabýhá. Cvak cvak, cvak cvak a tachometr sčítá uběhnutý kilometr. Máme je nadosah a před očima, ale né vždy je dokážeme uchopit. Však pro mozek by to byla svačina jež dokáže další otázky potopit.

Neřešme to, co by jsme měli dělat, věnujme pozornost tomu, co právě děláme. Jestli se trápíme nebo jsme naštvaní, tak řešíme minulost nebo budoucnost, kterou nemůžeme změnit. Budoucnost můžeme ovlivnit až v tom okamžiku, kdy se stane přítomností. A o to jde, žít v přítomnosti. „Když jsme šťastní, jsme vždycky dobří, ale když jsme dobří nemusíme být vždycky šťastní.” Oscar Wilde

Tato situace se přihodila mě a ségře, když jsme byly lyžovat jednoho krásného nedělního rána. Ovšem následně jsem touto historkou pobavila dost lidí, protože moje řešení bylo trochu nevšedního rázu...:D Do našeho oblíbeného skiareálu jsme přijely přesně v 9:00 (což je mimochodem víkendová otevírací doba), aby jsme se vyhnuly sáhodlouhé frontě na vlek. Při příjezdu na parkoviště jsem musela stáhnout okénko u řidiče, aby mi zaměstnanec skiareálu sdělil, kam mám zaparkovat. Tento čin se ale po zaparkování ukázal jako velká chyba. Po krátkém zápasu s kličkou od okénka, mi ségra poradila, ať nechám nastratováno během toho než se přezujeme a oblečeme na sjezdovku. Přestože v autě bylo po 10 - ti minutách skoro solárko, tak se okno stále odmítalo vrátit do původní polohy. Takže jsem vzala plachtu, kterou obvykle dávám na sklo, aby nenamrzlo, a zavřela ji do dveří tak, aby až se vrátíme tam nebyla taková zima. Všechny věci jsem raději zamknula do kufru a vyrazily jsme na svah.

Každý rok chodíme v den Silvestra odpoledne s přáteli na procházku. Vždy jdeme navštívit zalesněný vrchol Štedrý, aby jsme ten uplynulý rok uzvařeli nějakým pohybem :) A samozřejmě druhý den chodíme „rozchodit Novoroční kocovinu” tam, kde jsme loňský rok uzavřeli. Takže začínáme nový rok stejně jako se s tím starým loučíme. Vždycky bereme s sebou i naše nejbližší, a tím myslím především naše psí přátele. :) Letos jsme vyráželi ve 14:00 od hráze místního rybníka, kde byl sraz. Sešlo se nás ne moc ani ne málo, prostě tak akorát, na skvělou procházku. V polovině cesty jsme zastavili na vyhlídce, kde jsme se společně vyfotili. Focení probíhalo tak, že kdo seděl na lavičce, vzal si na sebe jednoho psa. Večer jsem zjistila, že to byl opravdu „výborný” nápad (pointa na konci).   Na vrchol štědrý jsme došly po nově vybudované naučné stezce, o kterou se zasloužil místní spolek občanů. Na vrcholu se pak opékaly špekáčky, ale já se ségrou jsme vyrazili zpátky domů, aby jsme v 1...

Svět je založen na jednoduchosti, akorát dospělí se ho snaží vidět složitě. Stačí se podívat na děti, jak jsou šťastné a všechno hravě vyřeší. Rozdíl je v tom, že nejsou zvyklé vidět problémy, které mohou nastat. „V minutě, kdy se rozhodneš dělat něco, co opravdu dělat chceš, nastává život úplně jiného druhu.” Buckminster Fuller

Padám padám a nevím kam padám padám kam, nevím sám. Krok sem a krok stranou, otázka je jestli mě minou? Ptám se sám sebe, vnímám že, vedle sebe jdeme? Plují mojí hlavou, vyberu už někdy tu pravou? Věřím jim vždycky, doufám, že nehodí mi klacky.

Po emociálním vypětí a veškerém uvolněném adrenalinu po zkoušce se do 10 až 15 minut dostaví primární potřeby. Mám tím na mysli to, že ráno v den zkoušky si dám snídani, a pak už nemůžu před zkouškou nic jíst, takže se dostaví fakt obrovskej hlad.  Na zkoušku jsem šla jako poslední a ještě se mě tam zkoušející ptal na spoustu otázek, ano měla jsem pocit, že ty otázky neberou konce. Nakonec jsem vypadla asi po 45 minutách a samozřejmě menza už měla zavřeno. Tak jsem se s kamarádkou rozhodla jí do Crossu, kde máme aspoň slevu na studenta. Samozřejmě tam nebyl velký výběr, jelikož bylo asi 15:45 takže na výběr byly poslední dvě plněné tmavé housky nebo césar salát. Jelikož mi to ještě relativně myslelo tak jsem si koupila ten salát, protože když člověk půl dne nejí, a pak se to snaží dohnat, tak to nikdy nedopadne dobře. To jsem ale nevěděla, co v sobě schovává za překvapení jídlo jménem Cesar salát.

Nezáleží na tom, kolik knih za svůj život přečteš. Záleží na tom, kolik toho za svoji cestu životem pochytíš a pochopíš. V součtu zkušeností se moudrost na způsob neptá. „Vaší školou, chrámem i náboženstvím jest váš život.” Chalíl Džibrán

Bez ohledu na reakce, chci žít tady stále sladce. Bez ohledu na reakce, věřím, že vše půjde hladce. Bez ohledu na pomluvy, čekám, srdce stále mluví. Bez ohledu na pomluvy, vím, že mluvím nejen slovy. Bez ohledu na mou roli, stojím ještě stále v poli.