Vandr na hranicích Slovenska 7. část - přespání v přístřešku

Termín:  10.8. - 20.8. 2020

cesta: Nová Sedlica--> Kalinov, půlden v Košicích 
 - kulturní zakončení Medzilaborce - Muzeum Andy Warlholla
 - cca 89,1 km, 8 dní terén, krosny (cca 28kg)
účast: Majda, Barča, Klárka, Já

Pěší trasa v pohoří Poloniny: Vandr na hranicích Slovenska - trasa (bude brzy)

Celkový souhrn: Vandr na hranicích Slovenska - Poloninské toulky [SONG]

Předchozí část: Vandr na hranicích Slovenska 6. část - mezinárodní bouřka na hřebeni

 16. 8. 2020

Ráno jsme kolem 8 hodiny potichu vstaly, abychom neprobudily sousedy, kteří spali přes chodbu (bylo to jen velké podkroví bez dveří přepažené dřevěnou stěnou). Nejčilejší byla Klárka (možná i nejhladovější), která se hned, jak se naskytla možnost, ptala majitelů na snídani. Situace byl taková, že jsme čekaly až se nají Rakušáci a uvidí se, co zbyde. Čekání jsme vyplnily balením jídla a věcí, které stihly přes noc uschnout. Když jsme se konečně rozhodly vylézt ven, abychom se obuly a následně dopustily zásoby vody, objevil se majitelovo vnuk. Ten se nám nejdřív anglicky a pak polsky snažil říct, že chleba zbyl a že nám udělají snídani, jestli chceme. Neotálely jsme a rovnou se dopravily s veškerou bagáží na terasu, kde jsme strávily skoro polovinu předchozího dne. 

odchod z podkroví nebyl úplně jednoduchej

*za touhle stěnou spali ti další dva lidé*

takhle chajda vypadala zvenku

Ke snídani jsme dostaly celou pánev úplně vymazlených vajíček, chleba a konvici bylinkového čaje. A i Klárka si přišla na své, když dostala svoji ranní dávku kávy. Po snídani, která nás vyšla 3 eura na jednu osobu, jsme ještě dokoupily zásobu sušenek a čokolády. Obzvlášť za vděk jsme vzaly tyčinkou Lion, kterou nikdo z nás už neměl dobrejch pár let a víc. 

šťastná Barča, která se nemůže dočkat až si zabere „škrabánky” 

(= napečený vajíčka na pánvičce)

Po rozloučení jsme ještě dopouštěly vodu z kohoutku na záchodě, protože pumpa jak s námi ani s kolegy ze Slovenska, kteří si zde dávali pauzu, nechtěla spolupracovat. Od jedné Slovenky jsme se dozvěděly, že spali kousek odsud na doporučení nějakého průvodce, který sem chodí sledovat vlčí smečku. Další co zmínila bylo, že právě přišli z bobří hráze, která prý rozhodně stojí za vidění. Během přátelské konverzace stihla Barča dotočit některé naše poloprázdné lahve s vodou, protože místní pramen byl extrémně železitý, a tak ji vzaly jen na vaření. Mimo jiné nám taky docházel toaleťák, a tak si Barča chytře prostě nějakou tu roličku ulila ze záchodu, když už tam byla.  

krásná pumpa ale nefunkční 🤜🤛

poslední chvíle na naší oblíbené terásce 

Při odchodu jsme si všimly otevřených stánků na nádraží a zkusily jsme štěstí, jestli nám nějaký stánkař neprodá kousek chleba. Po několika marných pokusech o informaci, kolik stojí pouze suchej chleba, to ten maník přeci jen pochopil, s tím že chleba nám samotnej jako neprodá. A tak jsme projevily zájem o suché placky, který tam opékal a potíral následně česnekovým dipem. Koukal na nás sice jako na blázny, ale nakonec nám prodal 8 suchých placek za 8 euro. Majda si ještě vzala nějaký lívanec, který tam taky prodával. Barča to samozřejmě vychytala úplně nejvíc, protože ve vedlejším stánku ulovila úplně přepychovej rybízovej dortík. A po následné Barči fotce u vláčku, jsme konečně vyrazily zpátky na trasu klasicky lehce před polednem.

to čemu říkají v Polsku lívanec :D 

Barča s vláčkem, během pár sekund tam už někdo otravoval, že si musíme koupit lístky :D 

oficiální název vláčku

Cestou jsme se snažily trefit ten bobří hrad na potoce, ale pak jsme pod toho upustily, jelikož v mapě to bylo spíš neznačeno než značeno, a tak jsme pokračovaly dál po hranicích Polska se Slovenskem. Cesta se opět předváděla, v celé své kráse, neboť stoupání střídaly vzápětí stejně ostré klesání a tak pořád dokola. Oběd jsme si udělaly na jednom z vrcholků v lese a užívaly jsme si klidu mimo civilizaci. Během oběda jsem opět vyplňovala pauzu hudbu, ovšem naše obědové místo bylo také okupováno komáry, takže jsem během hraní musela trénovat svoji vůli, jak dlouho se nechám těmi pijavicemi vysávat. Samozřejmě mi nejednou došla trpělivost a já se snažila v určitých momentech písničky zabít co šlo, došlo až k takovéto absurdní situaci:

*Já hrající písničku Navěky od T. Kluse*

„Je to odpověď, je to víra,
je to jediné štěstí, které neumírá,
je to pod víčky schovaný svět,
je to vykřičník na koncích vět.
Cítit, jak stáváš se mnou úú ........

Úúúúúú....”

*minipřestávka*

Poplácané hlava, ramena, kolena,...s komentářem:

”Tak do pr*ele ale ku*va už!”

*a totálně koncentrovaně jemně jsem pokračovala v hraní*

„Je to láska, je to dojetí...”

Načež to probralo Klárku ze svého kreslícího transu se slovy: „Co to sakra bylo?” a následoval záchvat smíchu. Písničku jsme nechaly nedohranou a daly jsme se do travellunchů, protože po těch cca 10 minutách byly připravený ke konzumaci.

zákeřně zarostlý stoupáčky

obědová pauza „ Je to láska..” :D 

Po obědě jsme opět vytasily pláštěnky neboť přišla další bouřka. Cestou lesem jsme hledaly pramen podle místního označení a po půl hodinovém pročesání ostružiní a všemožných polobažin, jsme to vzdali. Žádný soustředěný zdroj vody do jednoho místa jsme nenašly. Jelikož počasí bylo stále uplakané a výhled na zbytek dne byl stejný, rozhodly jsme se uhnout na modrou turistickou trasu a přespat na polské straně v nedalekém přístřešku (zajímavý fakt je, že některý přístřešky se neobjevují v mapách.cz off-line, takže jsme měly docela štěstí, že Majda měla ve správnou chvíli zapnutý data). 

těžko říct, jaký směr byl správně k vodě a jestli vůbec

ale aspoň jsme našli tohohle fešáka, když už ne vodu 

Klesání z hranic bylo celkem příkré po mokré vyplavené cestě, nicméně po pár metrech jsme sešly na asfaltku. Cestou po silnici k přístřešku si Majda všimla, že Klárky pláštěnka na krosně nějak neplní úkol, neboť spodní část, tam kde je spacák, byla mokrá jak debil (večer se ukázalo, že i samotný spacák byl částečně mokrý, ale naštěstí jen z vnější strany).

pár set metrů k přístřešku po asfaltu 🙈

Přístřešek byl sice kousek od silnice, což bylo docela riskantní, ale rozhodly jsme se tam přespat a ušetřit tak suché stany aspoň ještě na jeden den. Využily jsme zbylé suché dřevo pod střechou a k večeři si opekly pareničku a poslední zbytky salámu s plackami. Majda se ubrala na své lože jako první, zatímco my jsme ještě pokračovaly v hraní a zpívání, během kterého dostala Barča brutální záchvat kašle z kouře, který se držel pod přístřeškem. Situaci jsme vyřešily tak, že jsme za tmy postavily Barče kousek vedle stan, aby se v klidu mohla vyspat na čerstvém vzduchu. 

naše záchrana pro tento večer

Jestli je Barča v něčem nedoceněná, tak v neotřelých řešeních.

Koho by napadlo použít klacek jako ramínko? 💪

Máš-li vodu, jídlo, teplo a střechu nad hlavou, pak jsi spokojený člověče. 💚

večerní pohodička

Po pár posledních písníčkách, kdy už oheň dohoříval, jsme to zapíchly i já s Klárkou. Bylo fajn vyzkoušet další místo, kde se dá přespat. Přístřešek měl nejen lavice dole na přespání kolem ohniště. ale i celá půdní část se dala případně k přespání využít.

Druhý den ráno nás sice nevítalo Sluníčko, ale ani déšť ... Vandr na hranicích Slovenska 8.část - setkání s krajánky