Vandr na hranicích Slovenska 8. část - setkání s krajánky

Termín:  10.8. - 20.8. 2020

cesta: Nová Sedlica--> Kalinov, půlden v Košicích 
 - kulturní zakončení Medzilaborce - Muzeum Andy Warlholla
 - cca 89,1 km, 8 dní terén, krosny (cca 28kg)
účast: Majda, Barča, Klárka, Já

Pěší trasa v pohoří Poloniny: Vandr na hranicích Slovenska - trasa (bude brzy)

Celkový souhrn: Vandr na hranicích Slovenska - Poloninské toulky [SONG]

Předchozí část: Vandr na hranicích Slovenska 7. část - přespání v přístřešku

 17. 8. 2020

Jako každý den jsme měly nastavený budík, abychom si přivstaly, ovšem to se nám opět nepovedlo. Budík sice zvonil v 7 hodin, ale do chladného rána se nám nechtělo, a tak jsme se vyhrabaly ze spacáků až o hodinu později. Snídaně, sbalení všech věcí a v neposlední řadě doplnění vody z potoka vedle přístřešku nám zabralo nějakou hodinku a půl, takže jsme opouštěly přístřešek kolem půl desáté ráno.

těžká rána, když se člověku nechce vylézt z teplíčka

Po silnici jsme ještě pokračovaly nějakou chvíli než jsme se dostaly zpátky na naší trasu vedoucí na hranicích. Ještě na silnici jsme našly 2 štětce, který tam asi zapomněl nějaký umělec. Klárka toho samozřejmě hned využila a použila je k pár uměleckým fotkám. Cesta dál vedla kolem lesů přes louky a přes ne jeden potok. Nakonec jsme se dostaly kolem stavby potrubí ( nejspíš plynu nebo kdo ví čeho) ke hřbitovu. Zde jsme taky potkaly asi 5 člennou rodinu, která šla v opačném směru a děcka nesla stan spacáky a karimatky v ruce. No říkaly jsme si, že chápem, proč se ty děcka loudaj, páč by nás taky štvalo nést x kilometrů pořád něco v ruce...🙈

náš neoblíbený terén „Silnice”

šly jsme taky kolem „Chaty na konci světa”

umělecká číslo 1

umělecká číslo 2

Po lehké svačince u hřbitova jsme se napojily zpátky na červenou turistickou značku a trasa pokračovala tentokrát smrkovými lesy. Obědovou zastávku jsme opět udělaly u jedné z útulen, které jsou na této trase docela pravidelně rozmístěny. V Lupkowském průsmyku jsme doplnily energii a optimismus písničkami a Klárka s Majdou si daly ještě proteinovku na půl jako třešničku na dortu.

staveniště u hřbitova

jediný pomník který připomínal v realitě místo hřbitova 

Při kontrole stavu vody jsme se shodly, že využijeme možnost dočepovat v nedaleké studánce. Pár set metrů jsme si sice zašly, ale potkat studánku u železničního tunelu vedle kolejí se nám vážně do té doby ještě nepoštěstilo. Zatímco jsme nabíraly vodu, tak tunelem prošla malá skupinka turistů s průvodcem kolem nás. Vypadalo to trochu jako, že se jedná o místní atrakci procházet železničním tunelem. My jsme ovšem nehodlaly nic riskovat, jelikož jsme věděly, že zde normálně projíždějí vlaky a navíc jsme neznaly jízdní řády ani délku tunelu, a tak jsme se vrátily stejnou pěšinou zpátky na naší červenou stezku. 

obědová pauza u útulny „Vlčia búda”

studánka na nejméně očekávaném místě 

tunel s válečnou historií 

Od naší obědové zastávky začala být cesta hodně bahnitá a často zaplavená vodu, takže jsme hledaly často průchody mezi nízkými smrčinami. Když se přidala i kombinace ostřejších houpáčků nahoru a dolu, měly jsme co dělat, abychom to nešly po čtyřech nebo dokonce po zadku. V téhle fázi trasy jsme byly už docela zoufalý, a tak Majda přišla s geniálně stupidními písničkami, který nás udržovaly v relativně dobré náladě.

začalo to zarostlými remízky a pak přišla cesta rozbahněná od čtyřkolek správců lesů

V bukových lesech už jsme šly pěkně v řadě za sebou (samozřejmě kvůli stále rozbahněné cestě) a stále jsme si dokola zpívaly Žížalí píseň a refrén z písně Ananas z Caracasu ( Šakalí léta ), neboť celou písničku nikdo neuměl :D V tomhle platí vždy přímá úměra, čím horší nálada tím bizarnejší písnička ti dokáže zvednout náladu. 

Takže jsme buď halekaly na lesy tohle: 

„Ve městě Caracas, muž jménem Pedro žil, prodával Ananas, ánanááás.”

„Olé olé, kupte si zas, olé olé náš ananas.” 

„Olé olé, kupte si zas, olé oléíííííííííííííí, náš ananas.””

A nebo tohle: 

„Jdou, jdou, jdou, jedna za druhou, 

dlouhou tmou až tam prostě jsou.”

„Tou tmou jdou a když náhodou 

někde vylezou, tak zase zalezou.”

„Žížalí pí, žížalí pí, žížalí píííseň zpívali 

v podzemí všéééchny žížaly 

a přitom lééézli tam a sem 

a krmily se humusem!”

Když jsme došly k další útulně, rozhodly jsme se dál nepokračovat, neboť počasí bylo takový že každou chvíli minimálně mrholilo. Sice bychom se do útulny nevešly, ale aspoň věci by se tam daly schovat při nejhorším, navíc jsme byly kryté hustým bukovým lesem, který taktéž nějaké ty srážky dokázal zadržet.

ideální místo na přespání s ohniště vzadu

Jelikož jsme opět skončily celkem brzo a to lehce po 5 hodině, tak jsme nanosily dřevo na večer a Barča se vydala na borůvčí a maliní na čaj. Asi tak v šest hodin jsme se rozhodly, že rozděláme oheň, takže jsem vyndala poslední zbytky přečteného Respektu (časopis) a zapalovač abych zapálila oheň. Ovšem v tu chvíli se přihlásila Barča, že se to chce naučit, že jí to moc nejde, a tak jsem ji přenechala zapalovač. No po pár minutách snažení Majda pochopila, že to bude na dlouho a začal si ty Barči pokusy natáčet. Po chvíli Majdou komentovaného tutoriálu, jsme se přidaly i já s Klárkou, jestli ten oheň bude ještě dneska. Protože se začínalo stmívat, ochlazovat a mně už i kručelo v břiše :D

No jak to probíhalo jsem nakonec musela sestříhat do videa, protože to bylo prostě boží. :D Na druhou stranu se musí ocenit Barči vytrvalost a odhodlání to dokázat bez jakékoliv pomoci. Jako trvalo to jen nějakých 40 minut, ale nakonec jsme se přeci jen dočkaly. Zaplať pán bůh, že i to počasí mělo s Barčou trpělivost. 😇 

Když už jsme měly oheň, mohly jsme zahájit velkou opékací párty, jak by řekla Majda. Protože Majdy nejoblíbenější činností u ohně je jednoznačně opékání všeho, co jde. Nicméně tenhle večer byl náročnej  nejen pro Barču, ale i pro našeho horského vůdce. Majdy opékání topinek tentokrát totiž spočívalo v jejich blíže nespecifikovaném počtu pádů na zem nebo do ohně :D V zásadě každý kousek chleba měl svůj „přidělený správný počet pádů”. Topinky s paštikou a s opečenými korbáčiky jsme ocenily, jako kdyby to byl steak s hranolky, protože jsme věděly, že to jsou poslední kousky našeho normálního jídla. Pak už jsme měly v zásobě jen suché věci jako ovesné kaše či knackebrot a proteinovky.

poslední kousek chleba, ani drobeček na zmar

opékání v plném proudu a Majda v akci 😂 

Ještě ten večer, naštěstí už u ohně, nás míjel jeden starší pár, který pokračoval dál a jeden mladší pár, který se k nám přidal. Udělali si u našeho ohně večeři (rýže se slaninou) a během toho jsme zjistily, že to jsou Češi původem od Berouna, co bydlí v Irsku, ale přijeli na prázdniny k babičce do Prahy :D No docela složitý na pochopení, ale byly to milý lidi. Nejen že ten týpek měl taky guitalele doma, ale dokonce sestra té sečny, která tam s námi seděla, prej učí na škole na oboru, co studuje Majda. Svět je fakt malej no.

Po pár písničkách nás vyhnala zima, a tak jsme zalezly do stanů a ten pár si ustlal pod plachtou kousek vedle nás. Ráno jsme si s odchodem opět daly na čas... Vandr na hranicích Slovenska 9. část - mlžný les jak z hororu