Italský vandr 3. část - cesta kaňonem
Termín: 13.8. - 21.8. 2019
cesta: Celano Ovindoli --> Avezzano, den v Římě
- přes Sirente - Velino (kaňon Gole di Celano, Monte Velino 2486 m n. m.)
- cca 73 km, 5 dní terén, krosny (cca 28kg)
účast: Majda, Vítek, Klárka, Já
Pěší trasa v pohoří Sirente - Velino: Italský vandr - trasa
(do Avezzana jsme museli jet stopem, proto to podle mapy vyšlo pouze na 55 km)
Celkový souhrn: Italský vandr - WONDERSONG (video)
Předchozí část: Italský vandr 2. část
15.8.2019
Po vtipném 15 minutovém balícím nácviku jsme konečně vyrazili do kaňonu. Nejdříve jsme šli celkem zarostlou částí, řekněme trošku džungle, kde byli ještě panelové příčky, které měli zpomalovat proudící materiál s vodou, při větších průtržích mračen. V téhle části kaňonu byl docela chládek, protože stromy a keře pokrývali veškerou obyvatelnou část mezi dvěma horskými skalisky.
cesta: Celano Ovindoli --> Avezzano, den v Římě
- přes Sirente - Velino (kaňon Gole di Celano, Monte Velino 2486 m n. m.)
- cca 73 km, 5 dní terén, krosny (cca 28kg)
účast: Majda, Vítek, Klárka, Já
Pěší trasa v pohoří Sirente - Velino: Italský vandr - trasa
(do Avezzana jsme museli jet stopem, proto to podle mapy vyšlo pouze na 55 km)
Celkový souhrn: Italský vandr - WONDERSONG (video)
Předchozí část: Italský vandr 2. část
15.8.2019
Ráno jsme vstali plně natěšení na horské dobrodružství. Posnídali jsme a vše sbalili. Vše bylo připraveno k tomu abychom konečně vyrazili, ovšem já v tu chvíli zjistila, že nemám mobil v kapse, kde má svoji rezidenci.
Jako první přišlo prohledávání všech těch typických míst, kam mobil dávám, ale přesto byl stále nezvěstný. Pak přišel v mysli retrospektivní postup vstávání a došla jsem k výsledku, že naposledy se můj telefon nacházel v kapse ve stanu. Načež Klárka byla schopná odpřísáhnout, že když balila stan nic tam nezůstalo, že ho celý prohlížela. Né že bych Klárce nevěřila, ale šlo o to, že mobil potřebuju na focení, takže jsem vyndala stan z krosny a celý ho rozbalila.
Světe div se, telefon byl stále v té kapse, kam jsem ho večer před tím dala. Nebudu tady psát jaká slova v tu chvíli Klárka používala na svoji adresu, ale jen zmíním, že jsme se pobavili, a že od té doby jsem si pokaždé kontrolovala, jestli mám mobil než se začal balit stan. Jestli si říkáte, že kdyby mě někdo prozvonil našla bych ho do 3 minut, tak se mýlíte. Neboť já mobil na noc, hlavně v horách, vypínám, protože každý kousek baterie je dobrý, nikdy totiž nevíte, kdy vás ty 3-4 ušetřený procenta můžou zachránit.
Jako první přišlo prohledávání všech těch typických míst, kam mobil dávám, ale přesto byl stále nezvěstný. Pak přišel v mysli retrospektivní postup vstávání a došla jsem k výsledku, že naposledy se můj telefon nacházel v kapse ve stanu. Načež Klárka byla schopná odpřísáhnout, že když balila stan nic tam nezůstalo, že ho celý prohlížela. Né že bych Klárce nevěřila, ale šlo o to, že mobil potřebuju na focení, takže jsem vyndala stan z krosny a celý ho rozbalila.
Světe div se, telefon byl stále v té kapse, kam jsem ho večer před tím dala. Nebudu tady psát jaká slova v tu chvíli Klárka používala na svoji adresu, ale jen zmíním, že jsme se pobavili, a že od té doby jsem si pokaždé kontrolovala, jestli mám mobil než se začal balit stan. Jestli si říkáte, že kdyby mě někdo prozvonil našla bych ho do 3 minut, tak se mýlíte. Neboť já mobil na noc, hlavně v horách, vypínám, protože každý kousek baterie je dobrý, nikdy totiž nevíte, kdy vás ty 3-4 ušetřený procenta můžou zachránit.
Po vtipném 15 minutovém balícím nácviku jsme konečně vyrazili do kaňonu. Nejdříve jsme šli celkem zarostlou částí, řekněme trošku džungle, kde byli ještě panelové příčky, které měli zpomalovat proudící materiál s vodou, při větších průtržích mračen. V téhle části kaňonu byl docela chládek, protože stromy a keře pokrývali veškerou obyvatelnou část mezi dvěma horskými skalisky.
vcházíme do kaňonu
panelové příčka zadržující erozní sesuvy
Potom jsme pokračovali částí, kde se přelézali větší kameny a cesta se začala zužovat. V půlce jsme si dali pauzu a v kouzelném výklenku jsme si dali pár písniček. Podle mě a Klárky tam byla dokonalá akustika pro hudbu, což se moc nezdálo Majdě s Vítkem. Nepřišlo jim totiž vhodné pokoušet štěstí, aby na nás náhodou něco nespadlo. Chápu, že to mohlo být trochu nepříjemný pocit, ale v tu chvíli mi to přišlo naprosto bezpečný, což jak se ukázalo později, být asi nemuselo. Po kulturní vložce se naše cesta začala trošku přiostřovat, protože přišly nějaká ta kamenná moře, ale i přelézání balvanů. Ovšem otevřel se nám výhled na nebe a my se tak trochu ohřáli na slunci.
Před polednem jsme dorazili k vodopádu v kaňonu, kde jsem si já a Klárka daly ledově osvěžující sprchu a Majda s Vítkem něco málo posvačili. Když jsme se rozhodly, že se převlečeme z plavek a budeme pokračovat, začali k vodopádu přicházet první lidé. Takže kvůli Klárce, která se převlékala sice za stromem, ale blízko pěšiny, a tak celá skupina cca 10 lidí zdvořile čekala až se Klárka převleče. Vtip byl v tom, že Klárka ještě jako frajerka nechtěla půjčit ani ručník. Takže Majda s Vítkem se bavili tím, že Klárka tam Italům dělá striptýz a ještě zadarmo. :D
Bylo to docela vtipný, když vám průvodce italské skupiny říká:
„To je v pohodě, převlečte se, my počkáme.” (oni mají fakt na všechno času dost)
Když dorazili další turisté, byl nejvyšší čas opustit tohle místo a vydat se na konec kaňonu, kde byla podle mapy cesta nahoru a pokračovala do údolí s koňskou stezkou. Po pár set metrech jsme ovšem dorazili nakonec a před námi se otevřeli 2 cesty a červená značka končila před jednou z nich, teda to jsme se domnívali aspoň cestou tam. Majda usoudila zkusit podle mapy, že máme pokračovat cestou vpravo kolmo na svah. Pešina se ale po pár metrech ztratila a bylo těžký říct mezi stromy, kudy pokračovat. Vítek byl vyslán na průzkum vzhůru na jednu stranu po kamenité suti a já zkusila pěšinku vlevo trochu po vrstevnici.
Po 10 minutách jsem já i Vítek křičeli, že tudy by to šlo projít. Holky zvolili cestu za mnou, jenže pak jsme se zasekly u srázu, kde byl přes pěšinu strom. Já se to snažila prolézt, ale pěšina tam končila, a tak jsme se vydaly směrem k Vítkovi. Po chvíli byla ale znovu viditelná nějaká pěšina, a tak jsme ji následovaly vzhůru. Vítek po pár minutách informoval, že tam je skála, že to tam nepřelezeme, a tak pokračoval směrem k nám. Jenže po dalších pár metrech jsme zjistili, že ta naše pěšina taky končí ve skále. A tak jsme zkoušeli přelézt kousek vlevo, kde to na první pohled vypadalo schůdně, ale opak byl pravdou.
Když jsem se snažila vystoupit o půl metr výš a chytla jsem se za kousek skalnaté části, jenže ten kámen pod mojí rukou povolil a s ním se utrhl asi tak půl metrová až metrová část skály, která gravitací začal padat dolů. S výkřikem BACHA jsem se upřímně orosila až tam někde, protože okamžik před tím jsem viděla Majdu, jak stojí přesně pode mnou. Naštěstí Majda v tu chvíli, kdy to padalo už stála dva kroky vpravo ode mě. V okamžiku, kdy se to utrhlo, jsme všichni doslova ztuhli a jen jsme se svými pohledy ujišťovali, že stojíme stále všichni čtyři vedle sebe. Po pár vteřinách Vítek křičel:„Whatch out!”, protože bylo slyšet, že pod námi v kaňonu procházejí lidi. Za dalších pár sekund bylo slyšet jen zvuky dopadajících kamenů dole v kaňonu a varovné výkřiky lidí dole. Po pár minutách, co jsme to vydýchávali asi tak 300 metrů nad kaňonem ve svahu, jsme zjistili, že se to drolí všechno a že nahoru tudy cesta rozhodně nevede.
Takže jsme začali klesat zpátky a v půlce jsme potkali dva chlápky, kteří lezli nahoru. Vítek jim říkal, že je tam skála, že to nejde projít, ale oni pokračovali dál jako kdyby ho vůbec neslyšeli. Dolů jsme lezli už s bezpečnými rozestupy, a tak o pár metrů výše potkali ještě mě s Klárkou, která je taky informovala o tom, že je to fakt nebezpečný a oni odpověděli že to zkusí. Zatímco já se soustředila na to, aby mi nepodjela noha s ortézou na kamenité suti.
Když jsme slezli dolů ulevilo se nám že to nikoho netrefilo a byli jsme všichni zralí na panáka. Jediný problém byl, že s sebou nikdo nevozíme placatku (možná to změníme), jelikož to nebývá potřeba. Dokonce i já jakožto nepiják bych to v tu chvíli celkem ocenila. Jedinej alkohol, který jsme s sebou měli byla moje Alpa, o kterou vzápětí ale nikdo nestál. :D
Po uklidnění a krátkém dobytí sacharidů nějakou tou sušenkou a jablkem jsme zkusili druhou cestu na konci kaňonu kolmo nahou a podél potoka. Tuto cestu ale zase blokovalo asi tak 7 metrové jezírko s vodou nad kolena a soutěska, kde sice byl kámen pod kterým se dalo prolézt, ale netušili jsme, jak cesta bude vypadat dál. Proto jsme šli zase zpátky dolů.
Při slézání zpátky jsem měla v půlce prašného svahu zase trošku krizi já. Protože suchý stromek, který sloužil jako vachrlaté zábradlí se uvolnil a zlomil. To by nebyl až takový problém, jenže asi tak 2 metrová část se mi zamotala mezi nohy přesně v místě, kde se nebylo čeho jiného chytit. Takže jsme tam balancovala s těmi 28 kily na zádech se spousty sprostých slov na prašném svahu (díky bohu za ortézu). Zatímco zbytek party o pár metrů výše si ze mě dělal srandu, že nemusím být tak sprostá a ať si pohnu.
Po asi 10 minutovém dramatu, kdy jsem fakt čekala, že si odřu celej můj neskutečně zpocenej ksicht až poletím dolů, se mi nakonec povedlo všechny části toho dokonalého zábradlí shodit dolů a relativně bezpečně se dostat zpátky do kaňonu. Při sestupu si samozřejmě Klárka neodpustila věcnou poznámku, že když tam byl ten suchej strom, bylo to bezpečnější, jelikož se bylo čeho držet.
Následně po sestupu do kaňonu jsme se vrátili zpět k vodopádu s myšlenkou, že budeme muset zpátky k městu a najít jinou cestu do hor. Ovšem pár metrů za vodopádem jsme uviděli rozcestník, kde byl značen náš směr. Takže jsme byli šťastný, jelikož jsme asi po hodině a půl lezení po kaňonu našli tu správnou cestu, přestože v mapě to bylo značený úplně jinak (mapy.cz). V půlce stoupání po červené stezce jsme si dali oběd. Zároveň jsme při pohledu na druhou stranu kaňonu přemýšleli nad tím, jak jsme mohli ještě před půl hodinou lézt ve stejné výšce kolmo po kamenité suti a myslet si, že už jsme skoro nahoře.
Po dobytí energie jsme pokračovali v cestě a přelezli hřeben, pak pokračovali lesem a vyšli jsme v údolí. To bylo kryto z obou stran mohutnými horskými hřebeny, po kterých jsme měli pokračovat. Místo toho jsme se ale v údolí napojili na koňskou stezku, protože už jsme neměli čas na to vystoupat nahoru, kde jsme měli v plánu přespat.
Asi v 5 hodin jsme došli k odpočinkovému místu, kde byl pramen a posezení. Rozhodli jsme se tam přespat, protože stejně do hodiny zacházelo slunce za horské vrcholy a v údolí tak byla celkem brzo tma. Po pár cyklistech a turistech se sem nakonec přišli napít i divoké koně. No přišli, spíš doskákali, protože měli svázaný přední nohy, asi aby nemohli utéct. Po tom co nám zkontrolovali stany se rozhodli pokračovat ve svém denním rituálu a my sledovali, jak se na vedlejší louce válí na zádech v prachu. Byli jsme docela fascinovaní tím, jak se dokázali zvednout i s těmi svázanými předními nohami.
Po večeři jsme si rychle vyčistili zuby a schovali se do stanů, jelikož po západu slunce dost klesla teplota a údolím začal proudit chladný vzduch. Já vytáhla aspoň ve spacáku na chvíli guitalele a ukončila jsem pár písničkami tenhle adrenalinovej den, jelikož i ve stanu mi mrzly prsty.
Není lepšího pocitu než vědět, že dneska jste žili, protože jestli jsme něco tenhle večer věděli naprosto přesně tak to, že to byl zážitek, na který do smrti nezapomeneme a právě kvůli nim tohle společně podnikáme. Jak se ale později ukázalo, nebyl to zdaleka poslední nezapomenutelný zážitek.... Italský vandr 4. část - dny v horách
pár těch „větších šutříků”
začíná tu být těsno
akustika jedna báseň
Před polednem jsme dorazili k vodopádu v kaňonu, kde jsem si já a Klárka daly ledově osvěžující sprchu a Majda s Vítkem něco málo posvačili. Když jsme se rozhodly, že se převlečeme z plavek a budeme pokračovat, začali k vodopádu přicházet první lidé. Takže kvůli Klárce, která se převlékala sice za stromem, ale blízko pěšiny, a tak celá skupina cca 10 lidí zdvořile čekala až se Klárka převleče. Vtip byl v tom, že Klárka ještě jako frajerka nechtěla půjčit ani ručník. Takže Majda s Vítkem se bavili tím, že Klárka tam Italům dělá striptýz a ještě zadarmo. :D
Bylo to docela vtipný, když vám průvodce italské skupiny říká:
„To je v pohodě, převlečte se, my počkáme.” (oni mají fakt na všechno času dost)
vodopádek
důkaz, že jsme tam fakt vlezly ;)
to já si dám radši šlofíček
Když dorazili další turisté, byl nejvyšší čas opustit tohle místo a vydat se na konec kaňonu, kde byla podle mapy cesta nahoru a pokračovala do údolí s koňskou stezkou. Po pár set metrech jsme ovšem dorazili nakonec a před námi se otevřeli 2 cesty a červená značka končila před jednou z nich, teda to jsme se domnívali aspoň cestou tam. Majda usoudila zkusit podle mapy, že máme pokračovat cestou vpravo kolmo na svah. Pešina se ale po pár metrech ztratila a bylo těžký říct mezi stromy, kudy pokračovat. Vítek byl vyslán na průzkum vzhůru na jednu stranu po kamenité suti a já zkusila pěšinku vlevo trochu po vrstevnici.
Po 10 minutách jsem já i Vítek křičeli, že tudy by to šlo projít. Holky zvolili cestu za mnou, jenže pak jsme se zasekly u srázu, kde byl přes pěšinu strom. Já se to snažila prolézt, ale pěšina tam končila, a tak jsme se vydaly směrem k Vítkovi. Po chvíli byla ale znovu viditelná nějaká pěšina, a tak jsme ji následovaly vzhůru. Vítek po pár minutách informoval, že tam je skála, že to tam nepřelezeme, a tak pokračoval směrem k nám. Jenže po dalších pár metrech jsme zjistili, že ta naše pěšina taky končí ve skále. A tak jsme zkoušeli přelézt kousek vlevo, kde to na první pohled vypadalo schůdně, ale opak byl pravdou.
ty vole Madlo, drž mě
( hezky na čtyři jako loni v Černé Hoře)
Když jsem se snažila vystoupit o půl metr výš a chytla jsem se za kousek skalnaté části, jenže ten kámen pod mojí rukou povolil a s ním se utrhl asi tak půl metrová až metrová část skály, která gravitací začal padat dolů. S výkřikem BACHA jsem se upřímně orosila až tam někde, protože okamžik před tím jsem viděla Majdu, jak stojí přesně pode mnou. Naštěstí Majda v tu chvíli, kdy to padalo už stála dva kroky vpravo ode mě. V okamžiku, kdy se to utrhlo, jsme všichni doslova ztuhli a jen jsme se svými pohledy ujišťovali, že stojíme stále všichni čtyři vedle sebe. Po pár vteřinách Vítek křičel:„Whatch out!”, protože bylo slyšet, že pod námi v kaňonu procházejí lidi. Za dalších pár sekund bylo slyšet jen zvuky dopadajících kamenů dole v kaňonu a varovné výkřiky lidí dole. Po pár minutách, co jsme to vydýchávali asi tak 300 metrů nad kaňonem ve svahu, jsme zjistili, že se to drolí všechno a že nahoru tudy cesta rozhodně nevede.
Takže jsme začali klesat zpátky a v půlce jsme potkali dva chlápky, kteří lezli nahoru. Vítek jim říkal, že je tam skála, že to nejde projít, ale oni pokračovali dál jako kdyby ho vůbec neslyšeli. Dolů jsme lezli už s bezpečnými rozestupy, a tak o pár metrů výše potkali ještě mě s Klárkou, která je taky informovala o tom, že je to fakt nebezpečný a oni odpověděli že to zkusí. Zatímco já se soustředila na to, aby mi nepodjela noha s ortézou na kamenité suti.
Když jsme slezli dolů ulevilo se nám že to nikoho netrefilo a byli jsme všichni zralí na panáka. Jediný problém byl, že s sebou nikdo nevozíme placatku (možná to změníme), jelikož to nebývá potřeba. Dokonce i já jakožto nepiják bych to v tu chvíli celkem ocenila. Jedinej alkohol, který jsme s sebou měli byla moje Alpa, o kterou vzápětí ale nikdo nestál. :D
Po uklidnění a krátkém dobytí sacharidů nějakou tou sušenkou a jablkem jsme zkusili druhou cestu na konci kaňonu kolmo nahou a podél potoka. Tuto cestu ale zase blokovalo asi tak 7 metrové jezírko s vodou nad kolena a soutěska, kde sice byl kámen pod kterým se dalo prolézt, ale netušili jsme, jak cesta bude vypadat dál. Proto jsme šli zase zpátky dolů.
průzkum soutěsky
průzračné jezírko
Při slézání zpátky jsem měla v půlce prašného svahu zase trošku krizi já. Protože suchý stromek, který sloužil jako vachrlaté zábradlí se uvolnil a zlomil. To by nebyl až takový problém, jenže asi tak 2 metrová část se mi zamotala mezi nohy přesně v místě, kde se nebylo čeho jiného chytit. Takže jsme tam balancovala s těmi 28 kily na zádech se spousty sprostých slov na prašném svahu (díky bohu za ortézu). Zatímco zbytek party o pár metrů výše si ze mě dělal srandu, že nemusím být tak sprostá a ať si pohnu.
Po asi 10 minutovém dramatu, kdy jsem fakt čekala, že si odřu celej můj neskutečně zpocenej ksicht až poletím dolů, se mi nakonec povedlo všechny části toho dokonalého zábradlí shodit dolů a relativně bezpečně se dostat zpátky do kaňonu. Při sestupu si samozřejmě Klárka neodpustila věcnou poznámku, že když tam byl ten suchej strom, bylo to bezpečnější, jelikož se bylo čeho držet.
Následně po sestupu do kaňonu jsme se vrátili zpět k vodopádu s myšlenkou, že budeme muset zpátky k městu a najít jinou cestu do hor. Ovšem pár metrů za vodopádem jsme uviděli rozcestník, kde byl značen náš směr. Takže jsme byli šťastný, jelikož jsme asi po hodině a půl lezení po kaňonu našli tu správnou cestu, přestože v mapě to bylo značený úplně jinak (mapy.cz). V půlce stoupání po červené stezce jsme si dali oběd. Zároveň jsme při pohledu na druhou stranu kaňonu přemýšleli nad tím, jak jsme mohli ještě před půl hodinou lézt ve stejné výšce kolmo po kamenité suti a myslet si, že už jsme skoro nahoře.
Haleluja, správná cesta z kaňonu ven
obědový oddech
pohled na kaňon Gole di Celano
Po dobytí energie jsme pokračovali v cestě a přelezli hřeben, pak pokračovali lesem a vyšli jsme v údolí. To bylo kryto z obou stran mohutnými horskými hřebeny, po kterých jsme měli pokračovat. Místo toho jsme se ale v údolí napojili na koňskou stezku, protože už jsme neměli čas na to vystoupat nahoru, kde jsme měli v plánu přespat.
pohled do údolí
Asi v 5 hodin jsme došli k odpočinkovému místu, kde byl pramen a posezení. Rozhodli jsme se tam přespat, protože stejně do hodiny zacházelo slunce za horské vrcholy a v údolí tak byla celkem brzo tma. Po pár cyklistech a turistech se sem nakonec přišli napít i divoké koně. No přišli, spíš doskákali, protože měli svázaný přední nohy, asi aby nemohli utéct. Po tom co nám zkontrolovali stany se rozhodli pokračovat ve svém denním rituálu a my sledovali, jak se na vedlejší louce válí na zádech v prachu. Byli jsme docela fascinovaní tím, jak se dokázali zvednout i s těmi svázanými předními nohami.
tady to dneska zapíchnem
Po večeři jsme si rychle vyčistili zuby a schovali se do stanů, jelikož po západu slunce dost klesla teplota a údolím začal proudit chladný vzduch. Já vytáhla aspoň ve spacáku na chvíli guitalele a ukončila jsem pár písničkami tenhle adrenalinovej den, jelikož i ve stanu mi mrzly prsty.
Není lepšího pocitu než vědět, že dneska jste žili, protože jestli jsme něco tenhle večer věděli naprosto přesně tak to, že to byl zážitek, na který do smrti nezapomeneme a právě kvůli nim tohle společně podnikáme. Jak se ale později ukázalo, nebyl to zdaleka poslední nezapomenutelný zážitek.... Italský vandr 4. část - dny v horách
Komentáře
Okomentovat