Italský vandr 2. část

Termín:  13.8. - 21.8. 2019
cesta: Celano Ovindoli --> Avezzano, den v Římě 
 -  přes Sirente - Velino (kaňon Gole di Celano, Monte Velino 2486 m n. m.)
 - cca 73 km, 5 dní terén, krosny (cca 28kg)
účast: Majda, Vítek, Klárka, Já

Pěší trasa v pohoří Sirente - Velino: Italský vandr - trasa
(do Avezzana jsme museli jet stopem, proto to podle mapy vyšlo pouze na 55 km)

Celkový souhrn: Italský vandr  - WONDERSONG (video)
Předchozí část: Italský vandr část 1


14.8.2019

Když vlak v 5:15 zastavil, začali všichni vystupovat, protože jsme dorazili do přestupní stanice Bolognese, kde byl už na vedlejší koleji přistaven vlak, který pokračoval do Říma. Celý vlak byl doslova narvaný a nevyspalý, co si budem, nebylo to zrovna příjemný, když oficiální budíček měl být až půl hodiny před příjezdem do Říma v přijatelnějších 9:22. Naštěstí se nám podařilo zabrat dvě a dvě sedadla křížem přes uličku. Říkám naštěstí, protože nějaká frajerka se dokonce ve vedlejším jídelním vozu u baru natáhla na zem ve spacáku a na férovku tam dospávala.

Po pár minutách jízdy jsme zjistili, že sedíme v těch moderních italských rychlovlacích, protože na tabuli svítila rychlost 240-260 km/h. Samozřejmě že se ve vlaku svítilo, ale beztak tři čtvrtě cestujících pospávalo stejně jako my.

italské rychlovlaky, Frecciarossa  ETR 1000 (vpravo)

Když se většina cestujících už probrala, začali logicky snídat ten balíček, který dostali ve vlaku. I ta paní ve středních letech, která seděla vedle mě. Dopřávala si snídani až tak divoce, že mě ohodila tím malým džusíkem... 🙄 

V mém polospánku jsem se jen usmála a řekla „Oukej”, protože se mi celkem aktivně a nahlas začala italsky omlouvat na celý vagón a začala hledat kapesníky, zatímco já chtěla ještě spát. 

dospávající celý vagón

Asi kolem 7 hodiny ta milá paní ve středních letech s chlápkem, který seděl vedle Vítka vystoupili a mohli jsme si konečně sesednout všichni k sobě a začali jsme snídat. Díky Vítkovi jsme měli vlastně jeden obsah snídaně navíc, protože při přestupu odcházel jako poslední z nočního kupé a jedna taštička tam zůstala. Tak jako nechat tam 2 croissanty by byl hřích, že jo. :D

obsah snídaňového balíčku 

Cestovat nejrychlejším vlakem v Evropě byla zajímavá zkušenost, ale díky té rychlosti se člověk moc nestíhal kochat míhající se krajinou, natož vyfotit nějakou slušnou fotku hor, vinic nebo slunečnicových polí. Podle všeho tyto vlaky totiž dosahují rychlosti až 360 km/h. Tak rychle jsme sice nejeli, co já vím, ale stejně toho moc vidět nebylo. Navíc člověk nestíhal vyrovnávat výškové rozdíly v té rychlosti, takže jsme jak pitomci v jedné části trati neustále polykali, aby nám nezaléhali uši. Dodávám, že to pociťoval minimálně celý vagón s námi, takže to očividně nebyl jen náš problém. 

V 9:22 přesně jsme dorazili na nádraží Roma Termini, přestože jsme měli v Bolognese zpoždění, rychlovlak veškeré časové manko dohnal. Při výstupu nás samozřejmě praštilo do nosu místní klima, takže jsme okamžitě šli do krátkého rukávu a nesměla chybět pokrývka hlavy (ovšem Vítek stále ještě bez ní).

nádražní hala Roma Termini

S krosnami jsme se vydali na druhé nádraží Roma Tiburtina, odkud nám jel vlak do stanice Celano-Ovindoli. Cestou jsme šli přes Koloseum a naivně jsme hledali nějakou pizzerii kolem 12 hodiny, která by byla otevřená (nejdřív otvírali tak ve 14:00 odpoledne). Protože Italové mají jiné životní tempo a nebudou ho měnit jen kvůli byznysu nebo turistům. Takže jsme se zastavili cestou v nějaké cukrárně pro zmrzlinu a došli jsme lážo plážo na nádraží.

Koloseum 

spíš zmrzlinárna, protože nic jiného tam nebylo 

Na nádraží jsme 20 minut zkoumali odjezdové tabule, a poté z výdejního automatu získali jízdenky. Ovšem pořád jsme nechápali, jestli je to linkový autobus nebo jen výluka vlaku. Protože když jsme ten spoj hledali přes IDOS, ale i přes rakouské dráhy, byl ten spoj vedený jako vlak. Ovšem psaný odjezd daného spoje byl u autobusů, zatímco lístky se kupovali normálně jako na vlak.

jízdenka na vlakobus

Při pohledu na hodinky jsme měli už jen hodinu do odjezdu vlaku, a tak jsme zakempili v nějakém bistru na nádraží na oběd. Servírka měla asi dobrej odhad, když k nám přišla rovnou s jídelním lístkem v angličtině, možná jsme fakt vypadali na cizince, jelikož s krosnou klobouky a kytárkou jsme tam opravdu nikoho nepotkali.

Po dlouhém vybírání, jsme si dali nakonec klasický italský špagety, každá s jinou omáčkou, zatímco Víťa šel hledat odjezdové místo našeho spoje do Celano-Ovindoli, který nakonec stejně nenašel. Když se blížil čas odjezdu, tak jsme požádali obsluhu o placení, poprvé, podruhé, potřetí, servírka sice vždycky mile odpověděla, že ano, ale v klidu si dál uklízela stoly vedle. Když už zbývalo jen 10 minut do odjezdu našeho spoje, tak to šla Klárka s Majdou zaplatit dovnitř ke kase, protože jinak bychom tam seděli ještě tak 20 minut určitě. To bylo poprvé, co jsme se setkali s jejich tak zvanou náturou „pohoda, času dost”.

První vzrušení bylo právě před námi, 10 minut na to najít nástupiště, který bylo nakonec úplně na druhý straně budovy. Přeběhli jsme minimálně 5 eskalátorů nahoru a dolů a několik podlaží. No upřímně nemít Majdu s mapou v mobilu, tak jsme tam zůstali, protože směrovky tam sice byli, ale když jedno podlaží běžíte už podruhý, tak jim přestanete věřit. Naštěstí po neskutečným bludišti přes schody všech druhů a přes obchodní centrum, jsme uviděli východ, kde stály dva autobusy.

Když jsme vyběhli před nádraží, stáli tam 4 řidiči autobusu a dopřávali si tam pohodové cigárko. Při pohledu na nás s dechem na vestě a s krosnami na zádech, se jeden z nich otočil a s ledovým klidem a pobaveným výrazem se zeptal, kam jedeme.

Řidič č.1: „Kam potřebujete?”
My: „Ehm... Celano?”
Řidič č.1 se šibalsky ušklíbl a řekl: „Jóóó vy myslíte Čeláno, ale můj autobus už je plnej.”
Načež mávl rukou, ať ho následujeme.

Dovedl nás k druhému autobusu a asi 5 minut to tam v italštině vysvětloval svému kolegovi, který byl řidičem druhého autobusu. Ten potom zmizel na chvíli do autobusu a ukazoval mu, že má 3 místa. Načež jsme opáčili, že potřebujeme 4 místa. Proběhl autobus tedy ještě jednou a řekl: „Oukej mám 4 místa.” A šel nám otevřít kufr, kam jsme si uložili krosny.

Potom nás doslova po jednom usadil do autobusu a kapacita byla úplně využita. Po chvilce se usadil za volant a vyrazili jsme (odjezd byl ve 14:30, ale vyrazili jsme asi o 10 minut déle). Sice jsme jeli „osobákem” (byla to nakonec jen výluka) takže jsme jeli asi o 45 minut déle a stavěli v každé zastávce, ale my byli šťastní, že jsme spoj stihli, že jsme se vešli všichni, a že se dostaneme na místo, kam potřebujeme. Jak málo stačí ke štěstí.

již poloprázdný autobus

Cesta trvala přes 2 hodiny, ale člověk se vážně nenudil, skoro celou cestu tam probíhal celkem hlasitý a zřejmě i vtipný rozhovor cestujících s řidičem. Nerozuměli jsme ani slůvko, ale přesto celým autobusem vládla taková ta pohoda, ačkoliv klimatizace jela na plný výkon, nebylo to na teplotě moc znát. 

Velice zajímavé bylo sledovat práci řidiče autobusu, který během toho, když se bavil s cestujícími, zároveň jako frajer projížděl uličky tak úzké a zatáčky tak ostré, že musel i nejednou couvat. Reálně a fyzikálně se tam něco většího, než nějaký malý Fiat nemělo šanci vejít, ale on vypadal, jako že tady jezdí denně. Přesto všechno jsme dojeli do naší stanice přesně načas (16:50) a to si ještě v každé třetí zastávce dával před autobusem s cestujícími cigárko nebo zdvořilostní konverzaci. Prostě až moc velký pohodáři tenhle národ. Navíc nebyl vůbec žádný problém počkat na dva mladíky, kteří si během cigaretkový pauzy skočili do obchodu pro svačinu.

Nutno také podotknout, že systém místních drah byl velice zajímavý, místo toho, aby v autobuse seděl průvodčí, tak na každé druhé zastávce čekal zřízenec místních italských drah a kontroloval jízdenky před autobusem cestujícím, co tam vystupovali.

Po 2 hodinách a 20 minutách cesty jsme dorazili do Celana (čti „čelána”) a když jsme zamávali autobusu, který se zase musel otáčet asi tak na 3 až 4 metrech čtverečních mezi baráky, Vítek začal vyzvídat u Majdy, jestli potkáme ještě nějaký obchod než vyrazíme do hor.

nakonec jsme dojeli na místo, odkud začínala naše pěší túra

V nějakém místním „Penny” jsme si koupili krabičku nanuků a nějaký flašky s vodou do zásoby. U pokladny se na nás prodavačka usmívala a zároveň se chtěla dozvědět odkud jsme. Nejdříve to zkoušela italsky po našich nechápajících výrazech nakonec zkusila lámanou angličtinu. Vypadalo to asi takhle: (myslím, že originál za to stojí, aneb důležité je se dorozumět)

Prodavačka: (nějaký 2-3 italský věty s milým úsměvem na konci)
My: nechápající výraz se slovem „English?”
Prodavačka: „You are from?” (Odkud jste?)
My: „Ou, from Czech Republic.” (Z České republiky)
Prodavačka: Výraz, že vůbec netuší.
My: „Maybe Czechoslovakia?” (Tak možná z Československa?)
Prodavačka: „Ou, I know, I know...” (Jo to znám, to znám...)
„And what are you doing here?” (A za čím jste sem přijeli?)
My: „We go hiking.” (Za horskou turistikou)
Prodavačka: „Hm?” (Teď úplně nerozumím?)
My: „Ok, we go to the mountains.” (No prostě jdeme do hor)
Prodavačka: „Yes, mountains, nice, nice.” (Jo, jasně, ty tu jsou hezký.) 
Pak přišla zase nějaká dlouhá otázka italsky a když pochopila, že nechápem, tak řekla jen MOUNTAINS a ukázala, jako že jde pěšky s batohem.
My: „Yes, yes.” (Jojo přesně, jdem pěšky s krosnama na zádech.)

Pak podle výrazu řekla něco ve stylu, že nás obdivuje a s úsměvem jsme se rozloučili slovem Buongiorno [bonžorno].

příjemné osvěžení, i když třeba příchuť kiwi byla fakt hnusná 

Po osvěžující svačince před obchodem jsme vyrazili po silnici směrem ke Kaňonu Gole di Celano. Ovšem kolem jezdilo celkem dost aut a občas nás nějaké zdravilo, nato už jsme byli docela zvyklí z vandru v Černé Hoře. Ovšem na odbočce ke kaňonu nás zastavil nějaký strejda v autě a spustil na nás italsky něco, co končilo Gole di Celano. Rukama a nohama nám ukazoval, že tam nesmíme spát. Pak popojel kousek dál zastavil nějakou slečnu, která uměla anglicky a ta nám přeložila jeho varování, že to tam je zasypaný, a že tam nemůžeme spát, protože v noci tamtudy jde voda a to je nebezpečný. Snažili jsme se mu vysvětlit, že budeme spát před, a pak až za kaňonem a že pokračujeme nahoru do hor. Načež Vítkovi dal do ruky ještě mobil, kde měl na drátě nějakýho kámoše, který uměl anglicky a řekl, že je to něco jako národní park, a že uvnitř kaňonu se spát nesmí.

Nakonec kolem šel ještě takový pár ve středních letech, který se připletl taky do hovoru a ten tam měl taky cestu (jen procházkou). Tak jsme kousek pokračovali s nimi. Paní prej byla původem z Polska a říkala nám, že před 10 lety to zasypalo ten východ, ale že to nebezpečný není, ale že to není asi na krosny, načež jsme řekli, že jsme na těžký terén zvyklí (to sice jsme, ale neměli jsme nejmenší ponětí, že je to velice zvláštně značený v mapě).

tak hurá do kaňonu

U kaňonu jsme zatábořili, až když bylo šero, protože do toho kaňonu lidi chodili přes den celkem často na procházku s pejsky. Po brzkém ranním vstávání v nočním vlaku, jsme ocenili stan a spánek až do východu slunce.

Vše bylo dokonalé i přes vzrušující cestu k místu přespání, ovšem ten pravý adrenalin přišel až kolem poledne v kaňonu... Italský vandr 3. část - cesta kaňonem