Italský vandr 1. část

Termín:  13.8. - 21.8. 2019
cesta: Celano Ovindoli --> Avezzano, den v Římě 
 -  přes Sirente - Velino (kaňon Gole di Celano, Monte Velino 2486 m n. m.)
 - cca 73 km, 5 dní terén, krosny (cca 28kg)
účast: Majda, Vítek, Klárka, Já

Pěší trasa v pohoří Sirente - Velino: Italský vandr - trasa
(do Avezzana jsme museli jet stopem, proto to podle mapy vyšlo pouze na 55 km)

Celkový souhrn: Italský vandr  - WONDERSONG (video)


13.8.2019

Při ranním dobalování mi začal zvonit mobil a na obrazovce se objevilo jméno Barča (ségra Majdy) v tu chvíli jsem snad měla infarkt, ale přesto jsem se hluboce nadechla a hovor přijala. Po skončení telefonátu se můj srdeční tep ustálil, protože ještě napůl spící Barča mi řekla, ať na Majdu nečekám, že se sejdeme na nádraží, protože Majda zaspala, takže ji tam hodí táta autem.

Abych to uvedla na pravou míru, Majda byla týden před odjezdem na táboře, kde ji něco brutálně poštípalo na noze. Ta ji natekla tak, že nemohla normálně chodit, jenže tomu ještě předcházeli nějaké zažívací potíže. Takže ani den před odjezdem nebyla účast Majdy, jakožto našeho průvodce, jistá, přestože byla u doktora. Což by způsobilo celkem masivní komplikaci, protože přesnou cestu trasy v pohoří Sirente - Velino znala jen ona.

Osobně jsem měla taky trochu skluz, takže jsem nesnídala a s krosnou na zádech a ortézou v ruce jsem se svižným krokem vydala na nádraží v Nepomuku. Zpocená jsem ještě těsně před příchodem na nádraží vtrhla do obchodu, abych si koupila chleba a snídani do vlaku. Na nádraží jsem měla čas na to si konečně nandat ortézu na koleno (není to zrovna nejrychlejší záležitost), a pak už jsem jen doufala, že Majda dorazí dřív, než přijede vlak. Majda dorazila nakonec celkem včas, protože si stihla koupit i lístek na vlak. Takže jsme šťastně nastoupily v Nepomuku v 8:09 do vlaku směr Plzeň a cestou v Blovicích přibraly Klárku. 

Na nádraží v Plzni jsme měly sraz u Hutníka s Vítkem prozíravě už na 8:45. My jsme sice věděly, že vlakem, kterým přijedem, tam budem až v 8:53, ale taky jsme věděly, že Vítek tam nebude včas. Což se nám taky potvrdilo, jelikož za 5 minut 9 hodin nám psal na společnej chat, ať jsme v klidu, že to stihne, ale že bude mít menší zpoždění, tak ať mu napíšem rovnou číslo nástupiště. :D 

Když už jsme nastupovaly do vlaku na Prahu, Vítek se naštěstí zjevil na schodech vedoucích na peron. Ve vlaku jsme si už všichni oddychli, že to letos taky klapne, protože jsme věděli, že máme Vítka, a že Majda má všechny jízdenky na vlak. Místo jsme klasicky do Prahy nenašli, a tak jsme se usadili v prostoru pro kola. Vítek vybalil svoji slavnou nádivku a v 9:20 jsme vyrazili z Plzně směr Praha.

V Praze jsme byli lehce po jedenácté a měli čas asi hodinu a půl na přestup, a tak jsme se rozhodli zajít na oběd. Majdy táta nám dal typ na dobrou hospodu s fajn cenovou relací, ovšem to bychom si museli pamatovat název (co se nenapíše, v hlavě prostě není ) ... Takže po krátkém hledání jsme tu „bezejmenou hospodu” s názvem Restaurace U staré pošty, trefili.

Než nám donesli oběd, tak Majda vytáhla starý komunistický Italsko-český slovník, který ji dal na cestu děda. Obsahoval vážně zajímavé strojené fráze, který většinouDNESKA UŽ LIDI NEPOUŽÍVAJÍ takže jsme se pěkně pobavili ... 

například: „Dám si třetinku plzeňského ležáku Pilsner Urquell.” 
Proč by si člověk vlastně vůbec dával v Itálii Plzeň, to rovnou může zůstat v Česku, no ne? 

nebo: „Ne děkuji, tyto plavky si nekoupím. Jsou na mě moc delikátní.”
Do teď nemám úplně jasno kolem přesného významu slova delikátní v tomto kontextu...

Po obědě jsme v 12:47 nastoupili do vlaku směr Vídeň, kde už jsme měli rezervované místenky. Proto jsme si v klidu a pohodlí mohli přečíst Respekt zakoupený v Praze na nádraží, už se z toho stává pomalu tradice (Praha - jdeme do tabáku pro Respekt a časopis Reportér, netuším, co budem dělat, až nepojedeme přes Prahu). 

 Vítek čte respekt vždycky stylově

Po hodině cesty přišla řada i na karty, které letos vzal jediný Vítek. Takže po spousta odehraných kolech Milostných dopisů (název karetní hry), Majda s Vítkem usnuli, zatímco já si měnila struny na guitalele (protože jsem to doma nestihla) a Klárka vytáhla sešit a začala si kreslit.

Milostné dopisy v plném proudu

 sakra to „A” asi dneska nenaladím 

Klárky pohled na svět s fixem v ruce :) 

Ve Vídni jsme vystoupili asi s půl hodinovým zpožděním, ale noční vlak nám odjížděl stejně až za 2 hodiny, a tak jsme zašili do nedalekého parku. Zde jsme si dali řízky, co jsem ještě ráno smažila a přeskládali jsme věci v krosnách, abychom už neměli žádnou igelitku v ruce.

ve Vídni se trochu ochladilo

Klárky umělecká chvilka v parku

V 19:23 nám měl odjíždět vlak do Říma, ale opět jsme měli zpoždění ještě před tím, než jsme vyrazili. Po půl hodině cesty v lůžkové části vlaku (byli jsme po dvou, protože už nebylo volné kupé, aby se tam vešli 4 osoby dohromady, když jsme kupovali 3 měsíce lístky dopředu), ohlásili, že tento vlak mimořádně končí v Bolognese (Boloňa). Což znepokojilo nejen mě s Vítkem, ale i naše další 3 „spoluspící”. 

spousta lidí čekajících ve Vídni na vlak do Říma

Když přišel průvodčí nejdříve si vybral jízdenky a řekl nám, že v Bolognese se bude přestupovat do jiného vlaku, ale že nás včas vzbudí, abychom se mohli sbalit a lehátka nám sklopí až budeme chtít, že stačí zavolat tlačítkem vedle vypínače na světlo.

 super, zítra vstáváme v 5 hodin, takhle jsem si to představoval...

na cestě do Itálie bylo ještě bezpečné mít boty v úrovni hlavy 

Po pracném složení sebe, krosen a kytary úplně na horní lehátka v kupé jsme ještě nějakou dobu s Vítkem kecali, než se zhaslo. Pak jsme se odebrali do věčných lovišť, ale klepání na dveře nás ve 4:37 ráno vytrhlo z příjemného spánku. Říkám z příjemného, protože oproti nočnímu cestování do Černé hory (Cesta do černé hory 1. část) tohle byl doslova luxus, jelikož po půl hodině nám rozdali každému snídani. 

snídaně do postele, kdo by to odmítl

Po půl hodině vlak zastavil a všichni začali vystupovat z vlaku v krásných 5:15 hodin ráno. Při sundavání krosny z horního lůžka se mi povedla geniálně zlomit selfie tyčka tak, že jsem ji mohla okamžitě vyhodit na peronu do koše.

Takže tohle ráno bylo dosti akční, ještě něž jsme přestoupili do jiného vlaku, kterým jsme měli pokračovat do Říma... Italský vandr 2. část