Italský vandr 4. část - dny v horách

Termín:  13.8. - 21.8. 2019
cesta: Celano Ovindoli --> Avezzano, den v Římě 
 -  přes Sirente - Velino (kaňon Gole di Celano, Monte Velino 2486 m n. m.)
 - cca 73 km, 5 dní terén, krosny (cca 28kg)
účast: Majda, Vítek, Klárka, Já

Pěší trasa v pohoří Sirente - Velino: Italský vandr - trasa
(do Avezzana jsme museli jet stopem, proto to podle mapy vyšlo pouze na 55 km)

Celkový souhrn: Italský vandr  - WONDERSONG (video)
Předchozí část: Italský vandr 3. část - cesta kaňonem


16.8.2019

Tohle ráno jsme vstávali trochu později, jednak kvůli našemu fyzickému vypětí předchozí odpoledne, ale hlavně kvůli tomu, že slunečným paprskům trvalo třeba o hodinu déle než se přes vrcholky dostaly do údolí, ve kterém jsme spali. Před odchodem tradičně se všemi věcmi na zádech, jsme ještě doplnili veškeré zásoby vody, protože k vodě jsme se měli podle mapy dostat až někdy odpoledne.

pomalu přicházející ráno

hlavně správně doplnit zásoby vody

Údolím jsme procházeli celé dopoledne, během toho jsme tipovali, kolik skončil včerejší zápas Viktorie Plzeň v Evropské lize. Cestou jsme potkali nejen spoustu pěších turistů, ale hlavně cyklistů. Když jsme se dostali na signál, dali jsme si taktickou pauzu ve stínu na zjištění výsledku včerejšího výsledku a taky na informování rodičů o tom, že jsme živí a šťastní v horách.

když Majda celou cestu tvrdí, že tu jsou maximálně vlci a né medvědi

Kolik sakra skončil ten fotbal? 

Cestou jsme v dálce míjeli městečko Ovindoli a narazili na první koňské napajedlo, od kterého byla farma s koňmi. Celá stezka byla pokrytá vodními zdroji asi po kilometru, a tak jsme si asi v půlce u jednoho udělali delší pauzu. Jedinou nevýhodou bylo to, že se prakticky nebylo kam schovat do stínu, a proto jsme se stále pekli na sluníčku. Během naší pauzy jsme potkali asi dvě nebo tři skupiny turistů s koňmi.

pořád rovně přímo za nosem

prostě krása...

každá chvíle strávená kreslením, je dokonalá chvíle (pauza u napajedla)

 pokračujeme směr Rovere

Rovere na dohled

Na konci údolí jsme došli do městečka Rovere, kde jsme se zastavili u obchůdku, protože si chtěl Vítek koupit zmrzlinu. Ta se ovšem nekonala, protože tam neměli ani nanuky a Klárka si aspoň koupila nějaký sladký preclíky. Odtud jsme pokračovali delší část cesty po silnici k horskému průsmyku Vado di Pezza.

Nejdříve jsme šli kousek lesem, kde bylo spoustu odpočívadel a ohnišť. Podotýkám, že jsme tudy procházeli ve všední den mezi 1-2 hodinou odpoledne a jediné místo pro piknik nebylo volné. Proto jsme pokračovali dál po parádně rozpálené silnici. Sice několik metrů od cesty byl občas nějaký ten jehličnatý les, ať už to byly smrky či borovice, ovšem všechny stromy byly o polovinu menší než u nás. Takže jsme zase žádný stín nepotkali.

ještě kousek a jsme zas na turistické trase

Postupným neustálým stoupáním jsme dorazili až k průsmyku, kde byla malá chata, pod kterou se rozprostíraly horské pastviny s divokými krávami. Celé údolí zase lemovaly hřebeny pohoří Velino. Vítek chytal slinu na pivo, když uviděl restauraci Rifugio del Lupo (malá chata), a tak jsme takticky rozbalily naší obědovou pauzu hned vedle tohoto občerstvení.

 přesnější mapa se vždycky hodí

restaurace Rifugio del Lupo

Uvařili jsme si oběd (travell lunch = pytlík sypkého jídla, který se zalije pouze horkou vodou) a Vítek a spol (Majda s Klárkou) si k němu dali lahvové pivo, které zde prodávali. Nakonec jsme si dopřáli i dezert, protože Klárka vytáhla ty sladké preclíky, které si koupila dole ve městě. Doplním ještě, že nám zbyla marmeláda od snídaně, kterou jsme dostali ve vlaku. Takže mě jakožto labužníka napadlo si ji namazat na ten sladký preclík. Jakmile to ochutnali i ostatní s marmeládou, už jsme nikdo nechtěl ten suchý sladký krekr samotný.

luxusní dezert

Po pořádné obědové pauzičce jsme se konečně zvedli a vyrazili do horských luk mezi kravské kamarády. Nejdříve jsme kolem nich procházeli s lehkým respektem, ovšem po pár metrech jsme zjistili, že je totálně nezajímáme. Tohle místo bylo opravdu překrásné a na to že podle map.cz (i Google Maps) to vypadalo opuštěně, se zde pohybovalo dost turistů a dokonce sem měli povolení jezdit i auta na piknik. Takže to vypadalo, že ty krávy jsou zvyklé vážně na všechno. Nejen, že byl dokonale vidět přechod porostů směrem z pastviny na hřeben, ale dokonce louka kterou jsme procházeli, neuvěřitelně voněla lučním kvítím. Byl to přesně ten pocit, když jste v létě u vody a doslova cítíte tu vůni léta s jemným nádechem bylin, teda až na tu přítomnost vody. Protože malé jezero, které se nacházelo uprostřed údolí u pastevecké chajdy Rifugio D´Eramo, bylo úplně vyschlé.

klídek, my jen procházíme...

Na konci údolí jsme zvolili takticky odložit krosny a vyčkat, jak se vyvine počasí, protože se začalo zatahovat a v plánu byl výstup nahoru na hřeben. Po půl hodinové přestávce bylo asi tak kolem čtvrté hodiny odpoledne a stále to vypadalo, že bude pršet, nebo že přijde dokonce nějaká bouřka. Jelikož jsme nechtěli riskovat, že by nás to chytlo nahoře na hřebeni, tak jsme se takticky rozhodli zde přespat a výstup nechat na druhý den. Celkem dlouho jsme hledali rovné a relativně čisté místo na přespání, protože když už tam nebyl bodlák, tak tam byl kravinec v lepším případě ten suchý.

začíná se zatahovat

Asi kolem 6 hodiny se začalo smrákat a celé stádo krav v tomhle horském sedlu se dalo do pohybu a mířilo přímo k nám. Nejdříve jsme si mysleli, že se přišli jen nažrat, ale po tom co se přiblížil i býk, kterej tak trochu nasraně funěl, nám došlo, že jsme se utábořili na místě, kde všechny krávy přespávají. Poodstoupili jsme pod kopeček s jalovcem a vyčkávali, co se bude dít. Samozřejmě jsme se tvářili a dělali vše proto, abychom vypadali větší než oni, neboť jsme nechtěli riskovat přímý kontakt.

když vám vleze kráva až do postele...

my se vás nebojíme, my jsme větší ... hlavně zachránit ortézu a toaleťák 

Po strategické poradě, kam se přesunout, jsme zahájili akci ČAPNI STAN A ZDRHEJ. Opatrně jsme se vmísili do stáda a naše dva postavené stany jsme zvedli nad hlavu a ustupovali přes kopec totálně zarostlý jalovcem. Na něm jsme našli jediné relativně rovné a bezpečné místo. Stany jsme postavili aspoň mimo vychozené pěšinky a doufali, že za půl hodiny nebudou stoupat k nám.

prostě v jalovci

Byli jsme dokonce tak slušný, že jsme se ani neopovážili rušit jejich večerku, která byla asi tak v 7 hodin a odpustili si jakoukoliv písničku či větší rozruch s vařičem. Navečeřili jsme se a zalezli do spacáků, protože údolí po západu slunce zahalila horská mlha a chlad. Usínali jsme během symfonie neutichajících kravských zvonků, který měla každá druhá kráva na krku. Zároveň jsme se ale v duchu stále modlili, aby ty krásné krávy s malými zvonky a velkými rohy nenapadlo třeba ve 3 hodiny ráno dát se do pohybu a střihnout to přes náš jalovcový palouček, kde jsme byli utábořený.

západ Slunce s přicházející mlhou 

Noc byla celkem zajímavá, protože Klárku prej ve snu honili celou dobu vlci, kteří ji chtěli sežrat. Takže se skoro celou noc otáčela ve spacáku, zatímco mě občas vzbudilo pouze její mumlání. Jinak se nám spalo celkem krásně až do nějaké 4 hodiny ranní, kdy nás probralo pravidelné cinkání zvonků, protože se stádo dalo do pohybu. Většina krav obcházela náš palouček, ovšem pár těch zbloudilých cinkajících zvonků se začalo záhy přibližovat. V tomhle momentě vlastně nešlo dělat nic jiného než vyčkávat a nedělat rozruch. Takže jsme společně všichni tiše pokračovali v polospánku. 

Naše první nocování se stádem krav bylo trochu adrenalinové, ovšem to jsme ještě netušili, že to nebylo zdaleka jediný spor o území, jak se ukázalo druhý den...Italský vandr 5. část - dny v horách