Pouhá slova, promiň...

Jsou činy kterých budu litovat pořád,
jsou to ty věci které mi vážně mrzí.
Slova omluv jsou jen pouhou frází,
protože jsem jen potrhlý neřád.

Omluvit se je jedna část,
ale odčinit to je věc druhá.
Mám pocit, že to byla past,
že moje duše před tím zdrhá.

I kdybych se omluvila tisíckrát,
nic to nezmění.
Má duše je plná velkých ztrát,
chci žít, ne jmění.

Tak už sakra věřte mi,
chci žít a mít
nohy pevně na zemi.
Protože nesoudím,
protože nepiju a nekouřím.
Jenže se už nesměju,
chci jít ven
a nesedět v uzavřeným studiu.

Nelze to smazat za jediný den,
musí to bolet dlouho ale odejít volně.
Dostat tu pochybnost už ven,
když se jinak představím, no tak zvol mě.

Domluvit se není řešení,
ale pochopit se vzájemně,
to by mohlo být rozřešení.
Otázka je jestli beze mě.

I kdybych se omluvila tisíckrát,
nic to nezmění.
Má duše je plná velkých ztrát,
chci žít, ne jmění.

Tak už sakra věřte mi,
chci žít a mít
nohy pevně na zemi.
Protože nesoudím,
protože nepiju a nekouřím.
Jenže se už nesměju,
chci jít ven
a nesedět v uzavřeným studiu.

Dostat to z mysli mít už klid,
vypustit ventil a načerpat naději.
Jenže mě vždy soudí okolní lid,
měla bych se ztratit s očí raději.

Usmířit se dojít zpátky k tobě,
připadám si jak uklizený odpad.
Cítím sebe, ale je mi z toho blbě,
snad to bude mít ten správný dopad.

I kdybych se omluvila tisíckrát,
nic to nezmění.
Má duše je plná velkých ztrát,
chci žít, ne jmění.

Tak už sakra věřte mi,
chci žít a mít
nohy pevně na zemi.
Protože nesoudím,
protože nepiju a nekouřím.
Jenže se už nesměju,
chci jít ven
a nesedět v uzavřeným studiu.