Výprava do Rumunska o hodinu vpřed 3. část - setkání s místními a bahenní deja vu
Termín: 22.8. - 2.9. 2021
cesta: Dealu Stefanitei --> Magura Ilvei
- cca 89,3 km, 9 dní terén (1 den silnice), krosny (cca 28kg)
účast: Majda, Barča, Klárka, Já
Pěší trasa v pohoří Rodna (Munții Rodnei): Výprava do Rumunska o hodinu vpřed - trasa (bude brzy)
24. 8. 2021
Kolem jedné hodiny ranní jsme museli ještě absolvovat kontrolu na hranicích. Nejdříve nám vybrali doklady ke kontrole Maďarští celníci (při opuštění Maďarska), a potom ti Rumunští. Tentokrát už Klárka očekávala dvojitou kontrolu a né jako při cestě do Černé Hory. V celku rychle jsme opět byli v limbu, neboť moc času na dospání nám nezbývalo.
Budík nás probudil ve 4:30, nicméně místního času. Mě se čas nepřehodil, takže mi mobil ukazoval krásných 3:30 (Praha), neboť jsem neměla v nastavení zaškrtlou kolonku „čas podle operátora”. V tak nekřesťanskou hodinu, člověk ani nemohl snídat, páč žaludek mu ještě spal, a tak jsme do sebe dostali jenom nějakou tu vodu na probuzení a po chvíli nám přinesl průvodčí lístky. Pak přišla na řadu rychlo návštěva na záchodě, abychom se stihli spakovat před zastavením na nádraží v Becleanu pe Somes, kde jsme vystupovali.
ve 4:30 místního času hlavně s úsměvem
„svěží” sbalený a ready na výstup
Kolem 5. hodiny (místního času) jsme vystoupili v Becleanu, kde na nás všichni koukali jak na atrakci, neboť tam bylo jen pár lidí, co čekali na svůj vlak do práce. Kupodivu pokladna byla otevřená takhle brzo ráno a díky tomu jsme si mohli koupit lístky na vlak do stanice Dealu Stefanitei, odkud jsme už měli v plánu jít pěkně po svých.
naše přestupní stanice Beclean pe Somes
pěkný moderní jízdenky z kvalitního tvrdšího papíru :)
Vlak nám odjížděl z Becleanu pe Somes až v 6 hodin, a tak jsme obsadili jednu z laviček a stále ještě za tmy jsme doufali, že se už brzo s východem slunce i trochu oteplí. Nicméně naše ranní rozjímání, skoro ještě před dosednutím na lavičku u nádražní budovy, si úplně bez rozpaků dovolila vyrušit jedna rázná místní podnikatelka (pokud se tomu tak dá říkat). Zkrátka přišla k nám taková babi a začala cosi rumunsky klábosit a přitom s sebou táhla košík dřevěných vařeček naběraček a dalších různejch věcí. Samozřejmě jsme nerozuměli ani jednomu slovu, a tak nám Majda z odpozorovaných gest úplně suverénně ve volným překladu převyprávěla její životní příběh. Něco v tom stylu, že jí před 10 lety umřel manžel a nemá peníze, a tak vyrábí tyhle věci ze dřeva, a že je to kvalitní, ručně dělaný...
Mně s Barčou to bylo úplně putna, neboť jsme ze začátku vůbec netušili, že to je na nás, ovšem Klárka po Majdy překladu hned hrdinsky tasila peněženku. Po Klárky velice krátkém důmyslném vybírání, co by mohlo vypadat nejlevněji, se nakonec ubrala k variantě „vyberu si něco, co je aspoň použitelný”. Protože prozíravě zjistila, že ptát se na nejlevnější věc by česky nemělo absolutně žádný smysl. Obchod skončil tak, že místní podnikatelka byla v plusu 10 LEU, Klárka se stala vlastníkem dřevěné kvalitní naběračky a my jsme konečně mohli v klidu dál čekat na vlak.
Stále ještě za tmy dorazil náš vlak, kterým jsme měli pokračovat. Naivně jsme chtěli nastoupit do vagónu s označením 2. třídy, kam jsme měli koupený lístky. Ovšem ten mladší průvodčí nám po chvíli anglicky vysvětlil, že je zamčenej a že na nějakou první nebo druhou třídu se tu vůbec nehraje. S trochou námahy nám otevřel dveře do vedlejšího vagónu s označením 1. třída. Nicméně šoupací dveře, které vedly do prostoru se sedadly nám nešly otevřít, jakože ani za mírného užití hrubé síly, což nám doporučil sám průvodčí.
Po chvíli nás vyhnal, ať ho tam pustíme, že je otevře sám. Vtipný bylo, že po 5 minutách jeho lomcování s dveřmi, jsme konečně přestali vypadat jako úplný dementi, co neumí otevřít ani dveře. Pak přišla jeho překvapivě jadrná anglické věta: „What the f*ck?!” Zdravě se naštval, dvakrát do nich kopnul a dveře se konečně pohnuly. Průvodčí byl sice trochu opocený, nicméně s vřelým úsměvem nás pustil dovnitř. :D
Po usazení jsme velice rychle zjistili, že to nebude 1. třída ani ta druhá, neboť po chvíli na Majdu spadlo část opěrky pod hlavu. Nehledě na ty prokleté dveře, které se náš průvodčí rozhodl pro jistotu nezavírat, aby je nemusel znovu otevírat. Skoro celou cestu vlakem byla ještě tma, takže jsme ještě tu necelou hodinu a půl dospávali, jak jen to v polorozpadlém vagóně šlo. Těsně před výstupem po několika zvídavých větách a pohledech na naše batohy, Majda jaksi rukama nohama odpověděla, že jedeme do hor. Nicméně jeden z těch přátelských chlápků ve středních letech, když pochopil, že rozumíme úplný kulový, se ještě rozhodl opatrně zvednout celou Barču s batohem na zádech, aby se dozvěděl, jak moc těžký to máme. S pobaveným výrazem jsme sledovali, jak mu ztuhl úsměv, když zjistil, že ta krosna je těžší než Barča, a to měla z nás nejlehčí batoh. Se zdviženým palcem a obdivem se s námi rozloučil a my konečně vystoupili v naší cílové stanici Dealu Stefanitei.
ranní selfíčko z 1. třídy musí být
vybavení jedna báseň a ty zvuky za jízdy byly taky zajímavý :D
Na nádraží jsme rychle přebalily krosny, abychom byli tak nějak vyvážený. Cestou z vesnice nás ještě zdravili z dálky chlápci z místní pily a po lesní cestě jsme začali pozvolna stoupat. po pár set metrech nás předjížděl Jeep a o kousek před námi zastavil. Pak se vyklonil z okénka nějakej lesák a ukazoval nahoru se slovy „... la munte?” Přikývli jsme a Klárka hrdě konstatovala, že jsme už využili první rumunský slovíčko munti (hory), že zas tak marný nebudem, ale docela jsme byli ...
naše vandrovská startovní pozice Dealu Stefanitei
Pokračovali jsme dál po lesní cestě a za chvíli se proti nám zpoza zatáčky vynořilo stádo koz, který vypadalo bezprizorně do té doby, než se objevilo několik psů. Jelikož neštěkali moc přátelsky, tak jsme se zastavili, že počkáme až přejdou. Nicméně větrem ošlehaný bača na nás mával svojí holí se slovy „NO PROBLEMO”, ať klidně pokračujem, že nás obejdou. S respektem jsme tedy pokračovali a psi si nás hlídali a štěkali do té doby než jsme minuli poslední kozu.
kozy před námi kozy za námi a psi v patách
Úmorné nekonečné stoupání pokračovalo, a tak jsme dali pauzu u první chatky, kterou jsme spatřili kousek od cesty. Opuštěný bačovský příbytek nám po chvíli poskytl úkryt před deštěm. Jelikož začalo docela vydatně pršet, tak jsme posvačili a já vytáhla poprvé guitalele, neboť to vypadalo na delší pauzu. Po hodině jsme ovšem vytáhli pláštěnky a museli jsme pokračovat i přes neustávající déšť dál.
první rumunská pauzička s guitalelem
v pláštěnkách zpátky do akce
K dešti nám cesta přidala ještě ostřejší stoupání a část cesty korytem potoka. Takže v prvním propoceném triku děláme obědovou pauzu nahoře v chajdě u napajedla pro dobytek. Vděční za oběd v suchu jsme dokonce ignorovali ten nehoráznej bordel uvnitř a i zbytky toaletního papíru a cosi pod tím v jednom rohu...
korytem potoka vzhůru na hřebeny
Klárka:„ Tak trochu s úsměvem ne? Teď sice trpíme, ale pak ty namakaný lýtečka.” 💪
Zvenku to vypadalo líp, ale...
„Poskytnutému přístřeší před deštěm na zuby nehleď” 😉
Po dobrání vody u napajedla jsme opět nahodili batohy a pokračovali jsme v deštivém putování dál. Cestou jsme potkali ještě turistický přístřešek, kde jsme si pochutnali na Klárky kvalitní kávě, abychom nabrali trochu síly v tak dlouhém a náročném dni, který se ještě zdaleka neblížil ke konci.
Déšť neustával, ale my jsme museli jít dál, ovšem už jsme začali částečně klesat a otevřeli se před námi první krásné výhledy. Únavou jsme pak netrefili cestu, a tak jsme si dopřáli jedno stoupání navíc (Protože proč ne, že jo? 🙈). Nicméně velice rychlý návrat energie přišel, když naše trasa vedla kolem bačovo obydlí se stádem ovcí a jeho volně pobíhajících psů, který se na nás seběhli ze všech stran. Všichni jsme si vzali kámen do ruky podle Majdy rady a v případě ohrožení jsme měli naznačit, že ho po nich házíme. Naštěstí, když jsme se přiblížili na nějakých 10 metrů k těm psům, zaslechli jsme bačovo hlas a pískot, jak si je volá zpátky ke svému příbytku. Stále s velkým respektem jsme prošli po cestě kolem jeho domu a přístřešků pro dobytek.
nejde se neusmívat, když přijdou první luxusní výhledy
...
chvilka bez deště, a proto jen tak cvičně dolů, a pak zase hezky nahoru..
Po adrenalinovém zážitku jsme sešli níž do lesa, kde jsme potkali malou chatku k přespání i s kamny uvnitř. Nicméně po dlouhém zvažování všech pro i proti, jsme se rozhodli pokračovat dál, neboť čím hustší les to byl, tím se zvyšovalo riziko, že by večer mohl přijít méďa. Kousek od zmíněné chatky se cesta proměnila v bahnité koryto, s kterým jsme měli tu čest už loni poslední den v Poloninách. Takže nám bylo jasné, že dřív nebo později potkáme lakatošisty.
trochu bahenní „deja vu” z loňského vandru v Poloninách
s chutí do toho a půl máme za sebou, snad 😅
Došli jsme na rozcestí (podle mapy zde mělo být nocoviště), kde přespávali v maringotce dřevorubci, co zde těžili dřevo a už se začínalo stmívat. Proto jsme se rozhodli postavit si stany vedle kousek od nich, kde byl turistický přístřešek. Za lehkého deště jsme postavili stany, dali si rychlou večeři v přístřešku a zalezli jsme do spacáků, protože začínala být zima a mlha. Jídlo jsme nechali nahoře přivázaný pod přístřeškem, jen pro jistotu, ovšem asi těžko by nás navštívil méďa, když tam celé dny v okolí řvali těžební stroje.
místo, kde jsme přespali vedle rumunských lesních pracantů
Všichni jsme vytuhli jak na lusknutím prstů, neboť tenhle první den, se vstáváním v půl pátý ráno a hodinovým posunem času, byl ve všech ohledech náročnej. Navíc nám bylo jasný, že dnešní sousedi v maringotce, ve které topili o sto šest, chodí tahat dřevo už za svítání. Ráno nás ovšem vzbudili i další zvědaví kolemjdoucí ... Výprava do Rumunska o hodinu vpřed 4. část - bahno, sprint a stádo ovcí v čele s krávou
Komentáře
Okomentovat