Vandr na hranicích Slovenska 10. část - Klárky den čistého prádla a cesta domů

Termín:  10.8. - 20.8. 2020

cesta: Nová Sedlica--> Kalinov, půlden v Košicích 
 - kulturní zakončení Medzilaborce - Muzeum Andy Warlholla
 - cca 89,1 km, 8 dní terén, krosny (cca 28kg)
účast: Majda, Barča, Klárka, Já

Pěší trasa v pohoří Poloniny: Vandr na hranicích Slovenska - trasa (bude brzy)

Celkový souhrn: Vandr na hranicích Slovenska - Poloninské toulky [SONG]

Předchozí část: Vandr na hranicích Slovenska 9. část - mlžný les jako z hororu

 19. 8. 2020

Po vydatném ceďáku jsme se vyhrabaly z našich pelechů v 7 hodin. Naše žaludky jsme zaplnily úplně posledními ovesnými kašemi a čaj připravila Barča s bylinek, co nasbírala večer před tím. Kolem 8 hodiny se neprobouzel okolní les, ale technika, která se postupně přibližovala k našemu místu přespání.

V 9 jsme konečně sbalený opustily náš nocleh. A jelikož Majda řekla, že je den čistého prádla, tak jsme vytáhly těch pár posledních kusů oblečení a relativně vyvoněný, jak je to v takových podmínkách jen možné, jsme vyrazily směrem do vesnice, odkud jsme chtěly odjet autobusem. 

čistý a vyvoněný, ready zpátky do civilizace

Jak mapa tak počasí nasvědčovalo tomu, že v klidu dojdem čistý do Kalinova. Ovšem po pár metrech se situace úplně změnila. Trasa totiž vedla směrem ke zvukům kácení stromů, což není nic nezvyklé, ovšem cesta se po dalších pár metrech změnila v jedno dokonalé bahenní koryto. Uzpůsobily jsme proto tempo, aby jsme minimalizovaly kontakt s kvalitním lesním blátem. Jenže pak nás tohle bahenní koryto dovedlo do sedla, kde už nebyla vidět ani cesta a místo ní se před námi otevřela jedna velká bažina. Já s Majdou jsme se takticky držely hranice lesa, abychom tohle kritické místo nadešly a dostaly se na druhou stranu, kudy pokračovala naše trasa. Když jsme se dostaly na rozcestí, rozhodly jsme se počkat na Barču s Klárkou. Přesně před tímhle místem jsme holkám ještě řekly, ať hlavně nechodí středem a přelezou těch pár metrů na kraj lesa, že je tam fakt hluboká bažina.

To je jen troch rozbahněná cesta...

Dobře, tohle už je bahenní kryto a né cesta.

Jak bylo vidět Barča si vzala naše slova k srdci a nacházela se na okraji lesa, zatímco Klárka si to namířila přímo přes bahenní jezírko. Zatímco jsme se ještě snažily s Majdou křičet, ať se vrátí, bohužel podle Klárky už bylo pozdě, jelikož měla jednu nohu po kotník v bahně, což z našeho úhlu nebylo vidět, jelikož to vypadalo, že stojí na vyvýšeném místě.

Situace se vyvíjela tak, že nebylo možné se ke Klárce dostat a jakkoliv ji pomoci. No byl to dokonalý pohled Já s Majdou na jedné straně Barča na druhé a Klárka uprostřed jako bahenní Královna. Zatímco se situace zdála ještě naprosto nevinná, přišel moment překvapení, kdy se vynořil se seshora z lesa Lakatoš, který za sebou táhl čerstvě poražené klády. V tu chvíli bylo jasné, že jestli Klárka neuhne, tak ji těmi kládami sundá. Takže naše gestikulace s Majdou začala být agresivnější a hlasitější, že musí tam odtud zkrátka, co nejrychlejš vypadnout.

Klárka se snažila jakýmkoliv způsobem osvobodit svoji nohu ze sevření bahna, ovšem výsledek byl naprosto opačný a místo pohybu směrem k lesu se zabořila druhou nohou až po koleno do kvalitní bahenní lázně. Lakatoš se přibližoval a my bezmocně přihlížely, co se vlastně stane. Lakatošista zastavil přesně u Klárky a vylezl na okraj svého stroje, aby Klárku vytáhl a gestikulací ji nasměroval, ať si sedne na kapotu, že ji převeze. Ten nejdůležitější moment, takzvanou záchranu Klárky, Majda k našemu štěstí stihla natočit na mobil, ke je krásně vidět, že ačkoliv si vzájemně nerozuměli ani slovo (minimálně Klárka určitě) tak se stejně nějak zázračně pochopili. Klárka po dokonalé jízdě dokonce seskočila s krosnou na zádech rychleji než ji stihnul sundat radlici dolů. :D Zatímco my jsme se ještě neskutečně bavily Klárky jízdou na Lakatoši, po seskočení rychle a vřele poděkovala za záchranu vztyčeným palcem a svižným tempem si to konečně namířila ke mně s Majdou. 

vysvobození Klárky ze spárů bahenní lázně

Klárka nebojácně seskakuje ještě před sundáním radlice, zatímco Barča se velice dobře baví.

Ta dá, tak jsem tady! Prej den čistého prádla. 😁

Po zhodnocení situace a vyprchání adrenalinu jsme pokračovaly dál už po krásné pevné lesní cestě a hledaly zdroj vody, kde by se Klárka mohla umýt a přezout, jelikož v tomhle stavu, jsme mohly na jakoukoliv jízdu, natož pak autobusem, úplně zapomenout. :D Naštěstí cestou po žluté značce, byl čistý potok a Klárka byla opět jako ze škatulky, teda jak jen to po bahenní lázni bylo možné. 

Příchodem do Kalinova, nás od první chvíle vítala různá vojenská technika a obrovský památník Sovětům, jakožto osvoboditelům. Vesnice Kalinov byla totiž 21. září 1944 osvobozena jako první obec ještě v tehdejším Československu. Upřímně ať to tehdy bylo jak to bylo, celé to místo s monumentálním památníkem působilo dost zvláštně. U památníku jsme počkaly na autobus a vyrazily směr Medzilaborce.

příchod do Kalinova

památník 

samozřejmě památník obsahuje i pamětní desku sovětským padlým vojákům

Po teplé a neuvěřitelně uspávající cestě v respirátorech, jsme vystoupily z autobusu v Medzilaborcích poblíž muzea Andy Warhola. Nejdříve jsme se samozřejmě vrhly do Tesca, abychom utišily naše hladové žaludky. Po lavičkovém pozdním obědě a jenom pivu, jsme zavítaly do muzea.

obědová pauza u muzea

jako vstupenku jsme každá dostala dolar s Andym Warholem

konečně venku a jedna společná fotka u kašny s Andym Warholem

No asi tahle, zážitek to byl, ale znova bych tam asi nemusela a shodly jsme se, že popis, který jsme poslouchaly pár dní zpátky v podcastu byl dosti trefný. Majda s Klárkou si nakoupily ještě nějaký suvenýry ( hrneček, plechovka,..).

Po vyčerpávajícím kulturním programu jsme se vydaly opět s krosnami na zádech na vlakové nádraží (hlavní). Během čekání na vlak se s námi začaly bavit místní romské děti, který od Klárky vysomrovaly nějaký drobný na limonádu za pár odpovědí o tom, co dělají a kam chodí do školy. 

Po asi tak půlhodinovém čekání na náš spoj, dorazily rovnou 2 vlaky (každý z jiného směru) obě soupravy se spojily v jednu a tímto vlakem jsme odjely z Medzilaborců do Humenného. Jelikož jsme potřebovaly vytisknout jízdenky do nočního vlaku (lehátka) tak jsme vystoupily na zastávce Humenné -město, abychom v centru našli nějakou dobrou duši, která nám je vytiskne. Ono totiž i když jdou koupit lístky online, tak přesto je musíte mít v tištěné podobě, co se týče těch lehátkových vagónů.

Obešly jsme celé náměstí od Pošty přes Dm drogerii až ke Slovenské spořitelně, kde Barče řekly, že naproti je Centrum tlače a tam nám to vytisknou. Ano, Slovenskému jazyku docela všichni rozumíme až občas na Klárku, ale nikomu z nás vůbec nedocvaklo, že „Centrum tlače” je vlastně Centrum tisku, kolem kterého jsme šly samozřejmě nejméně 3x. Takže díky neúnavné Barče, která byla odmítnuta ve všech těchto podnicích, jsme konečně mohly hledat nějakou hospodu na večeři již s vytištěnými jízdenkami.

bahno na náměstí už nás nemohlo nijak rozhodit 

centrum tisku haleluja

S vidinou konečně teplého a pořádného jídla jsme zavítaly do stylově vypadajícího Pivovaru u Medveďa. Tam jsme si objednaly místní specialitu Gril mix pro 3 osoby a Barča halušky. Připily jsme si jak jinak než Medveděm (pivo) na setkání s méďou a Klárka s Majdou si daly ještě palačinku, na kterou se těšily celý vandr.

schovat před deštěm se chodí kam jinam než do pivovaru

skvělý a tématický pivo

dokonalá večeře před noční cestou vlakem (Gril mix pro 3)

Po vydatné večeři jsme došly na hlavní nádraží a vypraveným vlakem z Humenného jsme konečně odjížděli směr domů. Ve vlaku jsme ještě doposlouchaly jeden z posledních dílů Jánošíků a po společném hodnocení a dopsání posledních zápisků, jsme spokojeně usnuly.  

posledních pár řádků a hurá na kutě...

20.8. 2020

Ráno lehce před 8 hodinou jsme dorazily do Prahy, kde jsme přestoupily do vlaku na Plzeň, a pak na Nepomuk, abychom vše zakončily společnou grilovačkou u mě doma. 

ranní lehátkové selfie v Česku

Vandr na hranicích Slovenska nebyl až tak fyzicky náročný jako obvykle, ovšem byl více náročnější z hlediska psychiky. To co nám dávalo zabrat byly vydatné deště. Ovšem přestože nás počasí skoro každý den sprchovalo od oběda až k večeru, tenhle veškerý diskomfort přebily rozhodně zážitky z hvězdné oblohy, setkání s méďou či přespání na rozhledně. Sice jsme v době pandemie vyrazily „jen” na Slovensko/Polsko, ale Poloniny předčily naše očekávání ve všech směrech. Každý den byl totiž něčím výjimečný, ať se jednalo o různorodost míst k přespání, setkání s dalšími turisty, či Klárky jízda přes bahenní jezírko a následná očista v potoce... Myslím, že se to i tentokrát víc než vydařilo, jak to jen bylo možné i nemožné.