modrající jizva

Stojím na prázdném nástupišti

kolem plno obav

ale dobré vychování mi říká,

tak je přeci pozdrav.

A tak je zdravím, zatímco pořád stojím,

i když se snažím pohnout z místa.

Budoucnost mi mává ve stylu hastala vista

akorát bez toho baby.

Protože baby přece nesedí v koutě,

ovšem já tam stále ještě stojím.

A když se proderu

přes prázdné nástupiště do vlaku,

který nezastavuje, neboť má pár let zpoždění, 

tak se stále vidím na každém nástupišti, 

jak tam stojím.

Po čase se mi přeci jen podaří vyskočit,

i když nechci,

i když se držím zuby nehty dveří,

které někdo drží a říká, že "pojede další".

Dostávám opakovaně tu samou lekci

a tak střídavě postavám a jezdím spoji,

které se zpoždění bojí.

Nikdy mě nenapadlo se zkusit otočit,

neboť nám všem lžou do očí,

že běžící realita, tedy jedoucí vlak

je jediným prostředkem v pohybu vpřed.

Chůze prý funguje stejně,

akorát neuháníš v jednom hejně vrabců.

Protože když se otočíš a rozhlédneš se 

zjistíš, že všude kolem je plno ....

.

..

....

samozvaných expertů na život.