na kapce inkoustu přeci jen něco je

Bílý papír protíná to teskné ticho

propiska se povaluje stranou

a moje mysl váhá nad tím,

co už je vlastně za hranou...

Zaprášené řádky jsou ještě na svobodě

nesvázané mocnými písmeny

jenž vždy lobují pro změny.

Stolek očekává další zářez do letokruhů,

že dnešní svět nám nikdy nepůjde k duhu.

Papír nedočkavě doufá, že bude pokřtěn

a konečně získá modrou krev pro sebe. 

Díky ní dokáže ožít aspoň na pár okamžiků 

v naší mysli mezi skládkami střípků derealizací našich já.

A tak zavírám sešit 

a s klidným výdechem 

překvapivě

nepřidávám ani řádek.

Dneska to bylo divný.

Bylo to totiž fajn,

a tak si ten den jen skromně vychutnám.