Vandr na hranicích Slovenska 2. část - Košice a Nová Sedlica

Termín:  10.8. - 20.8. 2020

cesta: Nová Sedlica--> Kalinov, půlden v Košicích 
 - kulturní zakončení Medzilaborce - Muzeum Andy Warlholla
 - cca 89,1 km, 8 dní terén, krosny (cca 28kg)
účast: Majda, Barča, Klárka, Já

Pěší trasa v pohoří Poloniny: Vandr na hranicích Slovenska - trasa (bude brzy)

Celkový souhrn: Vandr na hranicích Slovenska - Poloninské toulky [SONG]

Předchozí část: Vandr na hranicích Slovenska 1. část -  cesta do Košic

11. 8. 2020

Ráno v 6 hodin jsme vystoupily na nádraží v Košicích. Do odjezdu navazujícího spoje do Humenného nám zbývaly 3 hodiny. Jakoby mezi lidmi se traduje, že v Košicích nic není. No, nehodlám to někomu vyvracet, nejsem žádnej bořič mýtů, nicméně jeďte se přesvědčit sami. Nám se tam líbilo, ačkoliv na zpívající fontánu jsme čekali do 8 hodin.

Tak jsme tu :D 

Vyrazily jsme teda do města. Procházely jsme historické centrum a za Státním divadlem Košice (Štátne divadlo Košice) se nachází zpívající fontána, nicméně řídící budka byla trochu skrytá. Na té totiž byly napsané provozní hodiny, ovšem toho jsme si všimly až 10 minut před prvním spuštěním. Ještě před tím jsme ale chtěly nahlédnout do Katedrály sv. Alžběty (Dóm sv. Alžbety), ale tam se konala nějaká bohoslužba, a tak jsme si ji prohlédly pouze zvenku. 

Štátne divadlo Košice

Mít víc času tak určitě zajdem ;) 

Barča fascinována velkým zvonem

Dóm sv. Alžbety

Cestou na veřejné záchody jsme potkaly policisty, kteří usměrňovaly nějakého řidiče, ať si přeparkuje na ty tramvajové koleje, že tam nic nejezdí, ať tam můžou projíždět další auta (proč ne :D). Veřejné záchody byly bohužel zavřený, a tak jsme došly aspoň k Dolní bráně, kde začínalo Košické městské opevnění. Po chvilkovém postávání se u nás zastavila nějaká místní cyklistka, která nám říkala, že té „ díře” se lidově říká Košické metro, a že vedle je vstup a že tam mají teď archeologické muzeum. Načež jsme odvětily, že jsme tam byly, ale že mají otevřeno asi až od 10 hodin, a tak jsme jí poděkovaly a popřály jsme si vzájemně hezký den. 

Trošku historie

a tady pohled do toho moderního Košického metra :D 

Pak Barča přišla s tím, že jsme ještě neproházely nějaké historické uličky, a tak nás chvíli vedla Barča. Ovšem zjistily jsme, že přesně těmi uličkami jsme přišly z nádraží, takže jsme si udělaly ještě jedno slavné kolečko, protože opakování je matka moudrosti, že? :D 

malebné uličky

no nepoštěstilo se nám bylo ještě zavřeno 

Když jsme se vrátili zpátky k fontáně, akorát začínala své představení. Po 20 minutách sledování jsme ještě zavítaly do jedné z prvních otevřených kaváren na rychlé kafe a hlavně na ten vytoužený záchod. Pak jsme nahodily věci na záda a šly jsme stejnou cestou jakou jsme přišly na nádraží. Cestou jsme si koupily lístky online, jelikož jsme to měli na vlak načasované akorát (odjzed z Košic 9:01 směr Humenné).

konečně, kocháme se u fontány

Ve vlaku Klárka opět vytáhla zápisník a začala do něj kreslit. Zatímco my jakožto zbytek jsme se hodily do polospánku. Po hodině a půl cesty jsme opět přestupovaly v 10:33 v Humenném, ovšem tentokrát už do malebné lokálky. Tenhle spoj přímo navazoval, a tak jsme z Humenného odjížděly vzápětí v 10:37 směr Medzilaborce.  Vlak byl docela plný, a tak jsme zabraly místo na konci jednoho z vagónů. 

Klárka s Ančou (malebná lokálka)

Během cesty, když už se vlak postupně vyprázdnil jsme zahájily operaci studený oběd. Teda Klárka se snažila prosadit nejdříve teplou variantu, ale to jsme ji nakonec rozmluvily. Takže to nakonec u ní vyhrála nějaká konzerva za studena (asi tuňák). Zatímco já měla ještě bagetu a Majda s Barčou měly taky na pohodu něco připraveného z domova.

Pak jsme se snažily udělat si tajně selfie s průvodčím, který svačil v druhém vagónu za námi, ovšem moje rychlost rozbalování selfie tyčky je tristní, takže nám bohužel vyšla pouze takováto fotka. 

škoda, průvodčí už zmizel :)

Z vlaku jsme vystoupily v 11:30 ve Stakčíně, kde jsme čekaly na autobus do Nové Sedlice, který jel až v 13:02. Tuhle dobu jsme si zkrátily pobytem na nádraží, který jsme vyplnily zpěvem s guitalelem a Klárka kreslením do zápisníku.

pohodový vandrovský moment zachycen v obrazech

zachycené umění uměním ;) 

Před jednou hodinou jsme se přesunuly na zastávku, která byla přes cestu od nádražní budovy. To že ve 13:02 jedou dva autobusy jsme ale zjistili až následně. Když totiž přijel autobus, Klárka nastoupila jako první. Řekla řidiči, že chce do Nové Sedlice, ale řidič jí opověděl něco ve smyslu, že tam jede až ten autobus za ním. Jenže Klárka si jeho slova vyložila tak, že máme nastoupit zadními dveřmi. Tohle byla první chvíle, která nás měla upozornit na to, že Klárka úplně Slovákům nerozumí, ale nám to vůbec divný nepřišlo, přeci jen splést se může každej. Autobus naštěstí zavřel dveře, než Klárka stihla nastoupit do zadních dveří a odjel.

No ty vole, asi nám to ujelo 

Po pohledu do jízdního řádu na zastávce jsme zjistily, že opravdu jedou dva autobusy, takže jsme se tomu všechny zasmály a rozhodlo se s okamžitou platností, že příště nastupuje do autobusu první někdo jinej než Klárka.

Za pár minut opravdu dorazil další autobus, který na sobě měl cedulku Nová Sedlica. Tentokrát jsem tedy nastoupila jako první já a jelikož tam bylo dost volného místa, tak jsme si daly krosny vedle sebe na sedačky.  

Cesta autobusem trvala hodinu a půl, přeci jen jsme jely opět až na konečnou stanici. S rouškami v autobuse bylo fakt horko, a tak jsme všechny na větší část cesty usnuly a vzbudily se až pár stanic před konečnou. Jako tohle byla fakt krizička, málo kyslíku a ještě jsme se dusily rouškou, nicméně pravidla byla jasná, „Chceš cestovat? Tak s rouškou po celou dobu jízdy.” 

Když jsme minuly ceduli Nová Sedlica, tak jsme očekávaly, že budeme vystupovat, nicméně zde byla ještě jedna normální zastávka autobusu před konečnou. Jenže potom ještě 2 cestující chtěli zastavit tam, kde si řekli, takže jeden týpek u hospody a jeden někde na křižovatce. To nás docela zmátlo, kde vlastně máme vstupovat, ale pořád jsme věděly, že jedeme na konečnou, takže nás logicky jak se říká: „Někde vykopnout musí.”

Kolem 15 hodiny jsme dojely prakticky na konec silnice, kde byla točna a tam nás teda řidič autobusu vysypal. Před začátkem naší trasy jsme se ještě odlehčily u odpadkového koše. Pak jsme nahodily krosny a stoupání do Polonin mohlo začít.  

poslední odpadkový koš na trase

a po červené vzhůru

Sluníčko pálilo snad ještě víc než loni v Itálii a stín byl nedostatkové zboží, naštěstí jenom než jsme po červené dorazily k lesu. Cestou jsme potkaly naučné cedule o tom, jak se v Národním parku chovat, a že se zde vyskytují medvědi a vlci a další zvířata. Potom, co jsme minuly i samotné „Informačné stredisko Správy NP Poloniny”, jsme konečně dorazily do lesa, kde začalo ostré prašné stoupání.

odteď už po svých

Nejdříve jsme začaly potkávat turisty proti nám, kteří na nás trochu zíraly, jako jestli jsme normální, jít nahoru s takovou náloží na zádech. Nicméně na tohle jsme za těch 5 let cestování už byly zvyklí. Když jsme se blížily asi k nejostřejšímu stoupání, tak nám jedna kolemjdoucí přála hodně štěstí a sil, že je prej budeme potřebovat. Po chvíli jsme to pochopily, protože právě v tom ostrém stoupání byly padlé dva stromy přes cestu. 

horský vůdce v čele

přelez přeskoč nepodlez...v tomhle případě obejdi

Po několika pauzách mezi stoupáními, jsme došly k prvnímu průhledu ( jak říká Klárka) a z ničeho nic začalo lehce pršet, přestože o 20 metrů dál byla pořád výheň a naprosté jasno. Zajímavý lokální meteorologický jev. Bylo to osvěžující o tom žádná, ovšem o pár desítek metrů dál nám bylo opět horko a v totálně propoceným tričku jsme pomalu začaly klesat dolů k potoku, kde jsme měly v plánu přespat. 

Cestou dolů jsme potkaly jednoho sympatického Slováka, který se k nám na chvíli připojil a zajímal se o naši cestu Poloninami. Byl to nějakej vášnivej sportovec, neboť den před tím prý kousek od Balnici, kam jsme měly namířeno, byl na orientačním běhu. Když už jsme byly skoro u potoka (Stružická rieka) odpojil se od nás a my nedaleko pod dřevěnou lávkou přes potok zakempily.

Po večeři jsme odnesly jídlo několik desítek metrů od nás a zavěsily jsme ho nahoru na strom, kdyby náhodou měl cestu kolem méďa. Pak jsme ještě chvíli zpívaly a když se sešeřilo, postavily jsme stany a po večerní hygieně u potoka jsme zalezly do stanů. 

večerní soukromej koncert

Po pár písních, které jsem ještě hrála ve stanu, Majda s Barčou usnuly jako první (vedlejší stan) a po chvíli vytuhla Klárka a nakonec i já.

Druhý den ráno jsme se probudily do chladné potoční nivy...Vandr na hranicích Slovenska 3. část - Trojmedznik, koncert pod hvězdami