Vandr na hranicích Slovenska 1. část - cesta do Košic

Termín:  10.8. - 20.8. 2020

cesta: Nová Sedlica--> Kalinov, půlden v Košicích 
 - kulturní zakončení Medzilaborce - Muzeum Andy Warlholla
 - cca 89,1 km, 8 dní terén, krosny (cca 28kg)
účast: Majda, Barča, Klárka, Já

Pěší trasa v pohoří Poloniny: Vandr na hranicích Slovenska - trasa (bude brzy)

Celkový souhrn: Vandr na hranicích Slovenska - Poloninské toulky [SONG]

10. 8. 2020

Tentokrát už jsme se ujistili, že Barča jede taky a sešli jsme se již v Nepomuku na nádraží skoro celá parta. Takže jsme vyrazily vlakem 17:09 z Nepomuku směr Plzeň. Jediná Klárka přistoupila cestou  v Blovicích. 

V Plzni jsme přestoupily do vlaku na Prahu s odjezdem v 18:00 a plné očekávání jsme vybalily svačinku. Teoreticky jsme letos jako tradičně neměli mít nádivku, protože tu vždycky vozí Víťa, který letos nejel. Nicméně letos byla velká úroda cuket, takže jsem vezla, jak dokonalé cuketové brownies, tak cuketovou nádivku.

prostě lahodný začátek celé cesty

Do Prahy jsme dorazily lehce před 20 hodinou s mírným očekávaným zpožděním. Nicméně jsme s tím počítaly, a tak jsme měly ještě necelé 2 hodiny zajít někam na večeři před odjezdem nočního vlaku do Košic. Loni cestou do Itálie (Italský vandr 1. část) jsme totiž dostaly tip na dobrou hospodu od Majdy taťky, který je zkušeným vandrákem snad od narození. Takže ačkoliv minulý rok jsme si nemohly vybavit název doporučené hospody, letos jsme šly už najisto.

V hospodě U Staré pošty jsme si tedy odložily naše těžce sbalené krosny a daly si večeři. Teda my tři si daly večeři (Já, Majda, Barča), protože Klárka s mobilem v ruce řekla, že si ještě zavolá než vstoupí do hospody. Věc se nakonec vyvinula tak, že my se najedly a Klárka visící na telefonu se svým novým objevem celou dobu pochodovala s krosnou na zádech kolem hospody. Jako dobrovolnosti se meze nekladou, že. Obzvlášť pak pár kilometrům s krosnou na zádech těsně před vandrem. :D

Když jsme odcházely ze Staré pošty, kde jsme si fakt pochutnaly, nabraly jsme Klárku a pokračovaly na nádraží. Zde jsme ještě seděly tradičně pár minut na zemi, než se objevilo číslo nástupiště na odjezdové tabuli. Čas odjezdu vlaku byl 21:50 nicméně v 50 se teprve rozsvítilo číslo nástupiště.

Na nástupišti jsme byly lehce v rozpacích, jestli si máme vzít roušku už teď, či až na území Slovenska, protože naše spolucestující společnost byla taky rozdělena odhadem asi tak na půl. Polovina lidí na nástupišti měla roušku, zatímco ta druhá normálně čekala na vlak na čerstvém vzduchu, protože jsme byli ještě na území Česka. Nutno podotknout, že v létě byly roušky u nás prakticky úplně zrušeny mimo nakupování teda. Tolik asi k cestování uprostřed celosvětové pandemie COVID 19.

Letos jsme zkusily konkurenci ČD a díky našemu pozdnímu rozhodování, kam se nakonec vydáme, přišla řada na RegioJet. Původně jsme totiž měly plán jet na pohoří Fagaraš do Rumunska. Jenže já jakožto sledující odborník situace kolem cestování při celosvětové pandemii, jsem podle informací z Ministerstva zahraničí a ambasády rozhodla, že letos navštívíme Slovensko a budeme za to ještě rádi. A podle vývoje v den našeho odjezdu tedy 10.8.2020 již spadalo podle semaforu Rumunsko do červené barvy. To by znamenalo tedy při návratu do ČR karanténu a zaplatit si PCR test. Navíc mezinárodní vlaky byly předtím již nějakou dobu pozastaveny. Takže to nebyly rozhodně žádné potenciálně lákavé vyhlídky.

Nastoupily jsme do vlaku, který měl konečnou stanici v Košicích s příjezdovým časem v 6:00. Jako o proti noční cestě do Itálie (Italský vandr - odkaz ) tohle byl vlastně úplně pohodovej čas i cesta.

 

Cestovali jsme lehátky jako vždy nicméně jsme vlastně trochu paradoxně poprvé naše místa byla všechna pohromadě v jednom kupé. Kupé byla po 6 lehátkách, a tak k nám kolem 11 hodiny ještě přistoupily 2 spolucestující. Při pozdravení jsme si vyjasnily situaci ohledně roušek a logicky jsme je měly sundané. Jelikož spát na 2 metrech čtverečních v 6 lidech po dobu cca 7 hodin, je stejně rizikové jak s, tak i bez roušky (efekt roušky v tomhle případě = maximálně vyrážka a uškrcení ve spánku, o což jsme neměly zájem).

vyklonit a úsměv

Před spaním si Klárka udělala zápis do deníku a já si četla pár článků tradičně z čeho jiného než našeho oblíbeného RESPEKTU, který nám opět nejednou zachránil zadek, jak se ukázalo samozřejmě později. Následně jsem předčítala ještě dva články nahlas, neboť holky neměly nic ke čtení. Během předčítání vytuhla Klárka jako první, a pak na chvíli i Majda s Barčou. Před tím než jsme zhasly, že se jde spát (kolem 23:00) tak samozřejmě Klárka byla 100% přesvědčená, že nespala, načež my ostatní jsme měly jasno. :D 

tady Klárka ještě při vědomí

a tady už je v limbu, zatímco náš horský vůdce jede mapy.cz

Zajímavé bylo, že po nás celou cestu do Košic nikdo nechtěl vidět jízdenky, jak tomu bývá u Českých drah a dalších dopravců. ČD si na rozdíl od RegioJetu třeba vybírají jízdenky rovnou před vstupem do vozu. Obsluha byla příjemná o tom žádná a v ceně byla ranní káva a crossiant. Navíc jízdenka nás jednu vyšla cca 500 Kč i s lehátkem, sice tu byla částečná sleva za předčasné zakoupení, ale u ČD bychom zaplatily za jednoho tak tisícovku ( docela štěstí, že spoj ČD byl v tu dobu vyprodaný). 

Letos se nekonaly jak žádné kontroly na hranicích (Cesta do Černé Hory 1. část), tak dokonce ani žádné noční přestupování. Takže nejklidnější jízda za těch 5 let, co jsme spolu zažily.

Ráno kolem 5:30 jsme se nasnídaly a začaly hrát Tetris, aneb jak bezpečně a se všemi věcmi se vyhrabat z lehátkového kupé, kde jsou tak 2 metry čtvereční. No prostě klasická ranní rozcvička při cestování vlakem. Nicméně nás čekalo krásné dopoledne v Košicích...  Vandr na hranicích Slovenska 2. část - Košice a Nová Sedlica