Vandr na hranicích Slovenska 3. část - Trojmedznik, koncert pod hvězdami
Termín: 10.8. - 20.8. 2020
cesta: Nová Sedlica--> Kalinov, půlden v Košicích- kulturní zakončení Medzilaborce - Muzeum Andy Warlholla
- cca 89,1 km, 8 dní terén, krosny (cca 28kg)
účast: Majda, Barča, Klárka, Já
Pěší trasa v pohoří Poloniny: Vandr na hranicích Slovenska - trasa (bude brzy)
Celkový souhrn: Vandr na hranicích Slovenska - Poloninské toulky [SONG]
Předchozí část: Vandr na hranicích Slovenska 2. část - Košice, Nová Sedlica
12. 8. 2020
Ráno nás probudil budík v 7:30, první vylezla Majda s Barčou a než jsem se vyhrabala ze stanu já s Klárkou tak holky už stihly donést jídlo, které jsme měly pověšené na stromě pro jistotu až za lávkou přes potok. Zatímco jsme snídaly, Barča si dávala svoji dávku jógy venku na karimatce, což se pak stalo každodenní rutinou a pro nás nezúčastněné, pěknou podívanou.
Po snídani jsme začaly balit, navíc jsem byla požádána, aby to bylo trochu příjemnější, abych k tomu něco zahrála. Takže to sice příjemnější bylo , ale zato o dost delší, než kdybychom balily všechny najednou. Nicméně přestože se většinou čeká na mě, než se dobalím kvůli kytárce, tak tohle ráno mě zastoupila Barča, neboť si pletla copánky. Ono totiž Klárka rozhodla, že před odchodem musíme dát ještě čistou upravenou společnou fotku.
Majda už chytala trošku nerva, když kolem nás už procházeli první turisté, ovšem fotka je fotka a být upravený aspoň na jedné fotce, taky není špatný, že holky?! Čas odchodu se tedy vyšplhal na desátou hodinu.
Klárky snídaňové zátiší
klasický obrázek letošního vandr: Balíme! = jdu hrát
Majdy čekací rozpoložení, Barča maká na účesu
zabíjíme čas čekáním na Barču laděním objektivu
takže voňavá, čistá fotka poprvé a naposled
Po sérii pár fotek přes statívek od selfie tyčky, jsme konečně vyrazily a započaly naše stoupání na Hraniční Trojmedzník (Trojstyk pod Krzemiencem). Nejdříve jsme stoupaly celkem pozvolně ovšem po pár metrech přišly první houpáčky, potok, kde jsme se osvěžily a spousta turistů (především Slováků). Po pár set metrech už nás začalo trochu otravovat neustále zdravit a hlavně jsme měly bordel v tom koho už jsme potkaly a koho ne. Sice jsme jako jediné měly opravdu viditelnou zátěž cestou nahoru, ovšem rychlost některých spoluchodců na jednodenním výletě byla stejně pomalá jako ta naše. S nespočetněkrát vysloveným „Ahojtě” jsme se ve 30 °C parnu přeci jen vyškrábaly lehce po jedné hodině, naše tempo bylo teda vážně „vražedné”.
Barča: „Já si tam vylezu to je v pohodě...”
já, totálně nepohyblivá součást fotek...
bylo mi řečeno zůstaň sedět ... no tak jo no ...
Na Trojmedznik jsem s Majdou dorazila jako první, a tak jsme hledaly podle mapy nedalekou studánku, než dorazí holky, které si dělaly ještě momentky u hraničních patníků, které jsou asi tak v půlce před finálním stoupáním. U studánky jsme potkaly nějakého Moraváka, prohodily jsme s ním pár vandrovskejch keců a nabraly jen litrovou lahev, jelikož hladina vody byla nízká, a tak se prakticky hned zakalila. Následně jsme udělaly pár fotek u Hraničního Trojmedzníku a celkem rychle jsme se tam odsud zdejchly, neboť lidí tam bylo jako sra...
Bylo sice jasné, že v době korony se většina lidí vydá do přírody, ale v Poloninách, které nejsou rozhodně top turistickou destinací jako třeba Tatry nebo Fatra, jsme takovýhle nával vůbec nepředpokládaly.
Barča na Ukrajině.. hej to znamená karanténu :D
Majda samozřejmě jako nestranný pravý horský vůdce
První travellunche (rychlé jídlo v pytlíku zalité vodou) jsme si tedy vychutnaly kousek dál od vyznačené trasy, abychom měly aspoň nějaký soukromí. Samozřejmě doba přípravy byla vyplněna hudbou a hladovým zpěvem.
ideální místečko ve všudy přítomném bukovém pralese
zdroj: http://nppoloniny.sopsr.sk/
Po obědě, kdy jsme omylem hned první den narušily přesně vypočítané porce na den (místo jedné dvojporce jsme zalily dvě jednoporce, Barča měla celou dobu své jídlo), jsme pokračovaly přes Kamennů lúku, kde jsme si dali opět „menší” kulturní pauzičku. Nutno říct, že jsme se drze povalovaly u cesty, jak by řekla Majda a hrály tam na kytárku, takže nás kolemjdoucí musely poslouchat. Nicméně když jsem hrála písničku od Pokáče „Nešahej na mě”, zrovna při refrénu procházel kolem pár sympatických Slováků.
já hrající a zpívající na cestě
Já: „Nešahej na mě nešahej na mě dej ty svý pracky pryč. Nešahej na mě nešahej na mě to je k mému štěstí klíč, nelez mi do mojí osobní zóny nech si svý bacily. Nešahej na mě teď ani za chvíli.”
Procházející slovenský týpek: „Dobře, dobře nebudu, no.”
- Tahle poznámka nás fakt hodně pobavila a mě samozřejmě v ten moment úplně rozhodila ... :D -
Procházející slovenský týpek: „Ale jinak v tom hraní pokračujte, je to super. ”
Kamenná lúka, byla fakt kamenná
zevlujeme s kytarou u cesty
Po svačince byl nejvyšší čas vyrazit, abychom těch několik kilometrů nešly za tmy, sebraly jsme saky paky a pokračovaly přes Čierťaž do Útulni pod Čierťažou, kde je určené místo pro přenocování.
No, při příchodu jsme byly trochu zaskočeny obsazeností nejen dvou přístřešků k přenocování, ale i stany rozesetými mezi stromy, kde bylo rovnější místo. No odhadem tam tak 30 lidí bylo. Po našich krásných samotářských zkušeností z Černé Hory a Itálie, jsme byly trošku zklamaný přítomností tolika lidí.
Po výběru, nejrovnějšího místa s posledním volným ohništěm, jsme zatábořily, rozdělaly si oheň došly jsme doplnit vodu k blízkému prameni (cca 20 metrů). Po nás přišly asi ještě dvě skupiny do tohoto bivaku ( místo určené pro přenocování v NP) a po večeři (vysočinka na ohni) šla Barča s Klárkou zkusit uložit jídlo k těm lidem, co si zabraly přístřešek, aby nám to neochutnávaly myši. Nicméně jak jsme s Majdou předpokládaly, šly tam marně, neboť jestli se myši někam soustřeďujou, tak právě do těhle chatek. Takže holky při příchodu a spatření myších bobků scvakly paty a se smíchem se vrátily zpátky. Jídlo jsme nakonec opět zavěsily na strom dál od spacího místa.
vylepšená značka pro označení studánky
za povšimnutí stojí Barčy DIY „sandoše”
skvělý na přezutí na vandr a navíc hmotnost míň než málo 👍
Majdy nejoblíbenější část vandru OPÉKÁNÍ 💖
v pozadí chatka k přespání
*fotka až z rána, takže většina lidí už byla fuč
Pak jsem vytáhla kytárku a bavily jsme tam svým halekáním všechny spolupřenocující. Především teda kluky hned vedle, kteří byli navátí už když jsme přišly, některé poznámky byly docela vtipný a velice hlasitej pravidelnej potlesk po písničce byl i docela milej. Vypadalo to asi takhle...
- po skončení písničky -
vedlejší stan: (potlesk) „Ty vole, to bylo dobrý, my chceme ještě muziku !!!”
Já: „Jako myslí to vážně nebo ironicky?”
Klárka: „Ty jsou navátý, to je fuk, jak to myslí.”
„Hraj dál nám se to líbí.”
- po písničce Riptide -
Slováci, kteří spali o kus dále: (hvízdání) „Jóo pěkný, dobře ty.”
„A teď ještě Wonderwall (Oasis) prosím”
Já: „Ou, Díky díky 😊 ... to neumím bohužel.”
Slováci, kteří spali o kus dále: „Škoda, ale ještě něco zahraj.”
Já: „Dobře, dobře” 😇
( Tohle byla moje největší odezva a největší neznámé obecenstvo, pro které jsem kdy hrála. 😅💖)
Když už byla úplná tma, tak nás Majda po zjištění, že je úplně jasná hvězdná obloha, vylákala ven z lesíka na pěšinu. No bylo to něco neskutečnýho, když jsme zvedly hlavu k obloze, tak byla úplně posetá tísíci hvězdami. Navíc se zdálo, jako kdyby nad vámi byla hvězdná kupole, která je skoro na dosah ruky. A padajících hvězd jsme viděli několik, bylo to fakt kouzelný, člověk se vážně cítil, že je prostě doma, že je součástí přírody. Bylo to prostě tak dokonalý, že už v tu chvíli nám bylo jasný, že to stálo za to se vydat k našim bratrům Slovákům.
Lehce po jedenácté jsme to zabalily a šly na kutě jako skoro většina bivaku. Majda s Barčou usnuly hned, zatímco já s Klárkou jsme si ještě nějakou dobu povídaly, až jsme z toho taky upadly do hlubokého spánku.
Bylo to sice jiný než jsme si zvykly, ale to neznamená, že to nemůže být taky skvělý a tohle rozhodně skvělý bylo. Přesto jsme další den zvolily trochu jinačí taktiku, abychom minuly tu největší vlnu turistů....Vandr na hranicích Slovenska 4. část - setkání s Poláky a Méďou
Komentáře
Okomentovat