Italský vandr 6. část - dny v horách

Termín:  13.8. - 21.8. 2019
cesta: Celano Ovindoli --> Avezzano, den v Římě 
 -  přes Sirente - Velino (kaňon Gole di Celano, Monte Velino 2486 m n. m.)
 - cca 73 km, 5 dní terén, krosny (cca 28kg)
účast: Majda, Vítek, Klárka, Já

Pěší trasa v pohoří Sirente - Velino: Italský vandr - trasa
(do Avezzana jsme museli jet stopem, proto to podle mapy vyšlo pouze na 55 km)

Celkový souhrn: Italský vandr  - WONDERSONG (video)
Předchozí část: Italský vandr 5. část - dny v horách


18.8.2019

Vstali jsme v 8 hodin a při snídani nás začali navštěvovat první zvířecí kamarádi, kteří už měli žízeň. Kachní spolunocležníci už zas zvedali kotvy a my se chystali nafiltrovat ještě nějakou vodu před tím než budeme pokračovat směrem k nejvyšší hoře Monte Velino. Jelikož to šlo vážně pomalu, rozhodli jsme se dopustit prázdné petky vodou z jezera a pít cestou rovnou z flašky přes filtr. Při dopouštění vody, se začalo přibližovat celé stádo krav. Majda už pár metrů dopředu takticky hlásila, ať si pohneme s balením, že se jdou napít zrovna na naše místo. Naházeli jsme proto rychle věci do krosen a zahájili ústup minimálně o 10 až 15 metrů od jezera. Jenže Klárka tam musela nechat v té rychlosti mobil, lékárničku a pár lahví s vodou. Asi tak 15 minut jsme čekali, než se celé stádo napije, zatímco nás stále jedna kráva hypnotizovala vražedným pohledem. Během té čtvrt hodinky jsme se stihli namazat opalovákem a přerovnat si věci v krosnách.

pár minut bez zvířat 

Když tato gangsterská kráva ustoupila a vzduch byl jakž takž čistý, Klárka se vmísila mezi krávy a nenápadně si sbírala věci, které tam musela před tím nechat. Mobil i lékárnička byly úplně v pořádku až na těch pár slin od nejedné krávy a trochu prachu. Nahodili jsme tedy bágly a ještě než jsme vyrazili začali na nás přistávat hejna much. A když říkám hejna, tak myslím fakt hejna, protože jsem po půl kilometru vytáhla repelent. Ano já, která to úplně bytostně nesnáším. Žádnej převratnej objev se nekonal, když jsem použila po sto letech repelent, protože to stejně nefungovalo. Teda jestli má být efekt takový, že při aplikaci nepřekáží, tak pak je to v naprostém pořádku.

Vítkovo řešení, když si spálíte krk.

Klárka během této asi hodiny, kdy jsme byli okupováni cizími spolucestovateli, vymyslela důmyslný cvik na odhánění až moc přátelských much. Pracovní název je „kyvadlo”, spočívá v tom, že jedna ruka je neustále v pohybu a pravidelnými pohyby ovívá obličej a druhou ruku. Daný cvik opravdu fungoval, ale jen do té doby než na to ty mouchy přišli a přesedli na druhou ruku, tedy na kyvadlo a nechávali se vozit jak na Centrifuze.

 Ještě nejsem mršina, že ne? 

částečně fungujcí „kyvadlo”

Když nás všechen hmyz opustil, potkali jsme cestou baču s ovcemi a dokonce i pár turistů. Dále jsme pokračovali k průsmyku, kde se hory rozestoupili a otevřel se nám krásný výhled na údolí a protější hřeben, kam jsme měli namířeno. Tudíž nás čekalo prudké klesání do údolí a zjištění, že ta napuštění voda z jezera se ani přes filtr pít nedá. Fakt nekecám, když řeknu, že to byly, promiňte mi ten výraz, chcanky. Když jsme totiž večer napouštěli vodu do flašek, kterou jsme přefiltrovali, bylo to ještě před tím než byla zkalená příchozími zvířaty. Ovšem ráno jsme ji napouštěli až během toho, co se v jezeru procházeli koně a krávy. Jakoby ten filtr to zvládnul, ta voda byla vážně čistá, ale smrděla a měla koncovou pachuť močůvky. (vážně nepřeháním)

dolů a zase nahoru

Pod největším stromem v údolí jsme si dali oběd a doufali, že v protékajícím potoku bude voda. Po půl hodinové zacházce se Klárka s Majdou vrátili s prázdnou. Potok byl bohužel úplně suchý. Měli jsme 2 možnosti, buď jít 5 km dolů do vesnice, nebo pokračovat ve stoupání zkratkou 2 km 400 m výškově přes vrchol, za kterým byl pramen. Kdybychom zvolili první variantu, nestihli bychom druhý den dojít na Monte Velino, kam jsme měli v plánu dojít. Logicky jsme se rozhodli pro tu kratší za to strmější cestu vzhůru k chatě (2150 m n. m.) a hlavně k pramenu.

obědová pauza

Stoupali jsme nejdříve lesem, pak jsme se dostali na vyprahlé pastviny a nakonec přišla strmá kamenitá poušť. Každý jsme měli příděl 0,5 l vody a celý 2 km jsme lezli necelé 2 hodiny (plus nepočítám hodinovou pauzu na oběd). No smažili jsme se pěkně, protože sluníčko samozřejmě svítilo jak o život a na tom kamenitém svahu mohlo být tak odhadem 40 stupňů. Postupem času už jsme ani nevnímali kapky potu, pouze jsme se soustředili na to, abychom se neskutáleli dolů jak kuželky. V takových chvílích byl člověk rád i za to, když se chytil toho pichlavého jalovce. O pohledu dolů ani nemluvím, to byla sebevražda, protože ta chvilka nepozornosti by nás stála už tak těžce udržitelnou rovnováhu.

vteřinka stínu a optimistická nálada

a jde do tuhého

konečně nahoře a signál

Nahoře jsme si dali pauzu na dočerpání kyslíku a během toho jsme zjistili, že jsme se dostali i na místo, kde už je signál. Při překonání horizontu jsme už viděli spásnou horskou chatu. Majda s Klárkou okamžitě objednali pivo a já s Vítkem jsme vyrazili se všemi lahvemi pro vodu. Pramen byl asi tak ještě půl kilometru daleko plus kamenité klesání, ovšem oproti druhé straně kopce, kterou jsme lezli nahoru, tohle byla LAMBÁDA, jak by řekl Vítek.

Když jsme se vrátili s plnými zásobami vody, Majda s Klárkou už seděli u stolu s pivkem a domluvili s chlápkem z chaty, že tu můžeme přenocovat ve stanu, přestože to tam nebylo povolený. Po těžkém výstupu jsme také využili místní pohostinství a objednali si italskou polévku Minestrone a stany jsme stavěli až po západu Slunce podle dohody.

Tož i já si dala jedno, přestože nepiju, no bylo to veselý...

Během dlouhého čekání na polévku jsme si užívali signálu a telefonovali domů. Po půl hodně nám ten chlápek z chaty ukazoval, ať jdeme na kopec, že je krásný západ Slunce. Ano píšu, že nám to ukazoval, protože jelikož neuměl anglicky, tak jsme se většinou domlouvali rukama a nohama.

 to nelze popsat...

„čtyři stateční”

Tenhle večer jsme poznali pravý italský životní styl, protože polévku nám ten přátelský týpek z chaty přinesl třeba až po hodině a půl od objednání. Během vaření si s námi ještě venku ”povídal” a přinesl zápisovou knížku, ať tam něco napíšeme. Klárka tam nakreslila jeho chatu a přidali jsme tam i nějaký text. Po příjemném nasycení našich vyhladovělých žaludků na nás docela padla únava, a tak jsme postavili stany, stejně už byla tma. Klárka šla ještě zaplatit polévku a během toho si vyhlédla suvenýr, který si druhý den koupila.

 horská chata 

nic nepřibarvujeme

Přes noc jsme tam nezůstali jediní, ještě před setměním shora od Monte Velina, přišli dva chlapíci,kteří přespali v chatě. My jsme ulehli do stanů celkem utahaní s vědomím, že budeme vstávat hodně brzo, protože před východem Slunce jsme měli být podle dohody sbalení. 

Tenhle den, jsme si vážně sáhli až na dno svých sil, navíc byl tak adrenalinový, že jsme mysleli, že ho nic nepřekoná, ale další den byl možná ještě neuvěřitelnější.....Italský vandr 7. část - cesta z hor do Steak Housu