Italský vandr 7. část - cesta z hor do Steak Housu

Termín:  13.8. - 21.8. 2019
cesta: Celano Ovindoli --> Avezzano, den v Římě 
 -  přes Sirente - Velino (kaňon Gole di Celano, Monte Velino 2486 m n. m.)
 - cca 73 km, 5 dní terén, krosny (cca 28kg)
účast: Majda, Vítek, Klárka, Já

Pěší trasa v pohoří Sirente - Velino: Italský vandr - trasa
(do Avezzana jsme museli jet stopem, proto to podle mapy vyšlo pouze na 55 km)

Celkový souhrn: Italský vandr  - WONDERSONG (video)
Předchozí část: Italský vandr 6. část - dny v horách


19.8.2019

Ráno nás probudil nastavený budík na 5:30, protože jsme museli sbalit stany před východem Slunce. Po rychlé snídani jsme všechno zabalili do krosen a nechali jsme je u chaty, jelikož jsme šli stejnou cestou k Monte Velinu tam i zpět. S Sebou jsme vzali pouze do batohu zásobu pití a guitalele.

příprava před výstupem 

Přesně pod Vrcholem jsme si dali rozhodující pauzu a debatovali jsme o tom, zda se hecneme a půjdeme nahoru či ne. Nakonec jsme usoudili, že adrenalinu jsme si za celý pobyt v horách užili víc než dost, a tak jsme se s Monte Velinem pouze vyfotili a dali si nějakou tu písničku. Většina turistů proudila z druhé strany než jsme přišli my a jak bylo vidět, bylo to náročný i bez našich krosen, jelikož prašná cesta a kamenitý sráz byl takřka kolmý. Ono i bez krosen jsme šli jenom k Monte Velinu od chaty něco přes hodinu (2,4 km). Takže než jsme pokračovali do Avezzana, odkud jsme druhý den plánovali jet vlakem, měli jsme v nohách už necelých pět kilometrů. Během těch 5 km vlastně taky vznikla myšlenka na píseň mapující toto celé dobrodružství v Itálii (Wondersong).

Hurá vzhůru!

rozhodně stálo za to, si přivstat ;)

 Cesta vedla po nejvyšším hřebeni, takže výhledy byly neskutečný.

 pauzička

Monte Velino

U horské chaty si Klárka koupila tričko (suvenýr), rozloučili jsme se s chlápkem s chajdy a udělali si památné foto (odkaz na stránky G.E.V. - neumím italsky, ale pořádají sem výstupy pro turisty a další akce). Pak jsme nahodili krosny a vydali se vstříc ostrému klesání. Cestou jsme ještě doplnili vodu, protože jsme míjeli pramen, který nás den před tím zachránil.

ještě fotečku na pamatáku...

Klesání bylo šíleně náročné, aspoň teda pro moje koleno v ortéze a Slunce se taky činilo, jen co je pravda. Takže jakýkoliv strom, který jsme potkali, jsme kvitovali, jelikož stínu bylo poskvorno a míst k odpočinku ještě míň. Samozřejmě nemusím dodávat, že se většinou čekalo na moji maličkost, jelikož jsem potřebovala dvakrát víc přestávek než zbytek všech kolen v partě. Část konečného klesání bylo nakonec i částečně v lese, ale úzká zarostlá pěšinka dávala zabrat i turistům bez zátěže, kteří šli proti nám.

dolů, do civilizace, do údolí, pořád dolů, do p*dele

V čase oběda jsme konečně sešli do údolí, kde ještě volně pobývali krávy. Potkali jsme krásné piknikové místo, a tak jsme vyndali vařič a začali vařit vodu na oběd. Do 10 minut ovšem přijel jeden Jeep plný lidí a za chvíli i druhý. Slušně se nás italsky zeptali, zda si zde můžou ogrilovat oběd, ale my jen nahodili tupý výraz se slovíčkem: „English?”  Naštěstí jeden mladík v mžiku stejnou otázku položil v angličtině a my měli u oběda celkem milou společnost.

Museli jsme totiž vypadat strašně hladově, jelikož nám přinesli salám a kousek chleba, a pak ještě každému z nás dali špíz skopového, který tam grilovali. Realita byla ovšem opačná, protože jsme měli bramborovou kaši, která je velice sytá + milé pohoštění, takže jsme byli doslova totálně přežraný. Chápu že Travellunch, pytlík ze kterého jsme pojídali cosi polotekutého, může vypadat dosti né příliš chutně, možná až bezďácky, ale zrovna tady platí pořekadlo: „Nesuď knihu podle obalu.”

skopový špíz, aneb darovanému koni na zuby nehleď a sněz to 

Během oběda jsme ještě od naší milé společnosti zjistili, kde najdeme autobusovou zastávku a jak se dostaneme do Avezzana. Podle toho mladíka, který uměl anglicky, jezdil autobus do Avezzana skoro každou hodinu z městečka Rosciolo dei Marsi, kam jsme právě měli namířeno.

Po kamenité cestě jsme sešli až na asfaltku, která nás dovedla do městečka. Cestou jsme museli dát asi dvě pauzy, jelikož bylo vážně šílené parno a neuhnat si úpal nebo tak něco, bylo celkem umění. Když jsme našli centrum, po poradě  s místními obyvateli, no řekněme spíše takové krásné maloměstské náměstíčko, objevili jsme i něco jako zastávku autobusu. Opravdu to byla zastávka autobusu, ale nikde nebyl jízdní řád, a tak jsme se zeptali místních zákazníků stylového baru, kteří siestovali u venkovních stolů. Ty nám ovšem řekli, že jede autobus až v 6 večer. Proto jsme se rozhodli se k nim přidat a dát si zmrzlinový pohár a k tomu jedno pivko, jelikož jsme měli do 6 hodin ještě spoustu času. 

 Klárka opět odpočívala kreativně 

někdo kreslí, někdo je zase radši labužník

Velice milý byl jejich zvyk ke každému pivu přinést něco k zakousnutí v ceně. Takže k prvnímu pivku jsme dostali buráky a něco jako křupky a k druhému takovou tu věc, které u nás říkáme pizza chleba. Po zaplacení samozřejmě, na které měli opět času dost, jsme si stoupli na zastávku. Po 40 minutách čekání, během kterého se celý městský život přesouval právě do baru a na zastávku autobusu, jelikož zde byla lavička, nám bylo jasné, že je asi něco špatně. Vítek se nakonec rozhodl, zajít znovu do toho baru a zeptat se obsluhy, za jak dlouho ten autobus pojede. 

Když se vrátil tak nám řekl, že si klidně můžeme dát ještě 12 piv než ten autobus pojede, protože ten autobus jede až druhý den ráno v 8 hodin. No jelikož nám každý řekl něco jiného ohledně toho autobusu, rozhodli jsme se pokračovat takhle k večeru do Avezzana po silnici. Zároveň jsme doufali, že nám někdo zastaví a aspoň nás kousek popoveze, protože to bylo ještě nějakých 10 km a Slunce už pomalu zacházelo. Navíc Vítkovo přání po celý týden v horách byl dostat se do Avezzana ještě do 7 hodin večer, jelikož právě v tolik otvíral luxusně vypadající místní Steak House.

Během stopování nám jako první zastavil jeden místní, který nám popřál šťastnou cestu, protože jel jen o pár ulic dál, kde bydlel. Několik dalších řidičů se na nás jen při průjezdu usmáli, protože buď nás bylo hodně a nebo měli plné auto. Nakonec se ale karta obrátila, jelikož to netrvalo dlouho a asi tak do půl hodiny jsme si stopli Jeep, kterým akorát odjížděl ten mladík z oběda se svým tátou. S úsměvem přes celou tvář řekl: „Hello my friends, where do you want to get?” („Zdarec, kam potřebujete hodit?”) 

Díky tomuto veselému znovushledání jsme mu vysvětlili situaci a do 5 minut jsme už seděli v autě a pokračovali směr Avezzano. Majda seděla na přídavné sedačce v kufru a já s Vítkem a Klárkou jsme seděli na zadních sedadlech zaskládáni krosnami.

Cestování vás totálně donutí být přítomným, protože vás ani nenapadne to, co by se vám běžně honilo hlavou v okolí vašeho bydliště. Člověk bývá totiž totálně uvězněn ve své vlastní mysli. Nejspíš by to bylo něco jako: „No ty vole, tak to je hodně trapný, máme mu říct, že autobus nejede, neurazí se pak?” „Vždyť se s námi podělil už o oběd a my ho teď ještě zastavíme.” „Můžeme po něm chtít, aby nás ještě popovezl?” ...

Cestou jsme ještě rychle stavěli na benzínce a dozvěděli jsme se že bydlí v Římě. Dále jsme mluvili o tom odkud jsme, a že asi 3 roky zpátky vlastně Viktorka Plzeň hrála zápas ligy mistrů právě s AS Rome. Navíc nás ochotně odvezli tam, kam jsme potřebovali, přestože jsme jim říkali, že nás stačí vyhodit na odbočce do Říma, že to v klidu dojdeme, protože to už bylo jen nějakých 5 km. Podle toho mladíka, prej do této lokality moc cizinců nejezdí, a že my jsme snad první turisti, který tu viděl.

Když jsme vystupovali dávali jsme jim asi 20 euro jakože za cestu a za ochotu, jelikož to pro ně byla zajížďka. V žádném případě si od nás nevzali ani cent a ještě se s námi rozloučili českým Ahoj, který se během jízdy naučili.

Před Steak Housem (přesně podnik OLD WILD WEST) jsme se ještě v postranní uličce převlékli a navoněli, aby nás vůbec do takového podniku pustili. V plné parádě, jak to jen na vandru jde, jsme vkročili do fajnově vypadajícího podniku. U vchodu stál takovej ten fešně vypadající chlapík, co vás uvede ke stolu. Při vyslovení počtu osob a prosby sezení venku si ten frája docela oddychl, když viděl naše krosny na zádech. Objednali jsme si hamburgery, pivo a colu. Vítek ještě navíc rozhodl, že musíme ochutnat tatarák, když se dozvěděl, že jsme ho ještě nejedli.

konečně pořádná dovolená...

Já teda nevím, mě to chutnalo, protože na vandru je všechno lepší než jídlo z pytlíku, ale uznávám, že jsem jedla i lepší to zas jo. Vítek to zhodnotil jak Polreich, když zkritizoval neopečenou koupenou housku bez potření máslem a tak dále. Ovšem celé to zabil větou: „No ty vole ale, to i ten kupovanej tatarák z Lidlu je lepší než tenhle.” To už se rozesmála i Majda, které nebylo dvakrát dobře od žaludku. Naštěstí to nebylo nic vážného.

Po zaplacení nečekaně u baru v takovém podniku, jsme za tmy kolem 9 hodiny vyrazili hledat nějaké místečko na přespání. V mapě jsme měli vytypovanou nějakou tmavou na okraji města, kde bychom složili naše hlavy a krosny pod širák. A při nejhorším jsme měli v záloze nějakou tu lavičku na nádraží. Ovšem po projití pár takových uliček jsme konečně našli naše vytoužené, částečně opuštěné místo nedaleko dálničního mostu. Samozřejmě jsme museli být dosti potichu a co nejdříve ulehnout, jelikož jsme znervózňovali nějakého psa nedaleko od nás.

vedle tohohle jsme spali

Po vyjasnění si pár pravidel, kam si dát věci, když spíte na veřejnosti pod širákem, jsme ulehli a brzy usnuli. Sice se ochladilo, ale já měla hydratační dluh ještě z celého dne, a tak jsem během noci vypila ještě asi polovinu flašky vody. Jak se ukázalo, když mě slyšela Majda pít, která spala vedle mě, nebyla jsem jediná, kdo měl přes noc žízeň.

Tuhle noc jsme si taky vlastně znova uvědomila, jak jsem to letos vlastně vyhrála, když jsem spala s Klárkou ve stanu. Vítek totiž spal z druhé strany vedle mě a já jsem se jen musela pousmát nad jeho skřípání zuby a vzpomněla jsem si na loňské záhadné noční zvuky v Černé hoře.

Noc byla klidná a úplně dokonalá pro přespání pod širákem, protože nefoukalo nepršelo a ani nás nikdo nevyhodil. Navíc když jsem se občas žízní probudila, mohla jsem se pak nechat pohltit noční oblohou pokrytou zářícími hvězdami.

Věděli jsme, že budeme muset vstát brzo, a tak jsme měli budík na krásnou 6 hodinu ranní, abychom se včas vypařili a nevzbuzovali nějaké nepokoje. Ovšem někdo nás stejně doslova s udiveným výrazem na tváři předběhl... Italský vandr 8. část - všechny cesty vedou do Říma