Italský vandr 5. část - dny v horách

Termín:  13.8. - 21.8. 2019
cesta: Celano Ovindoli --> Avezzano, den v Římě 
 -  přes Sirente - Velino (kaňon Gole di Celano, Monte Velino 2486 m n. m.)
 - cca 73 km, 5 dní terén, krosny (cca 28kg)
účast: Majda, Vítek, Klárka, Já

Pěší trasa v pohoří Sirente - Velino: Italský vandr - trasa
(do Avezzana jsme museli jet stopem, proto to podle mapy vyšlo pouze na 55 km)

Celkový souhrn: Italský vandr  - WONDERSONG (video)
Předchozí část: Italský vandr 4. část - dny v horách


17.8.2019

Kolem 8 hodiny ranní, jsme se odvážili vylézt ze stanů, v údolí se ještě sice válela mlha, ale krávy už vesele okupovaly ty nejšťavnatější trsy trávy. Ještě před snídaní jsme to nevydržela a vzala do ruky guitalele. Kdy má člověk možnost zpívat do tak krásného údolí, aniž by na něj bušil soused z vedlejšího bytu? (v mém případě vždy soused začne hrát na bicí nějaký rockový pecky a to bydlíme normálně v domě přes silnici) Upřímně asi jsme se s Klárkou nechaly trochu unést atmosférou, protože když už mě Majda ukecala, ať začnu konečně balit, Klárka převzala štafetu a pokračovala v muzikálním ranním rituálu. Sice jsme ten den vstávali v 8 hodin, ovšem opouštěli jsme náš jalovcový palouček až v 9:30, čehož jsme později trochu litovali. Čekal nás totiž výstup na hřeben v pravé poledne, takže jsme večer všichni zjistili, že jsme se pěkně připekli.

přespat v jalovci za ten výhled rozhodně stojí

 tomu nešlo odolat 

snídaně v trávě (spíš v jalovci) 

 tyole, zahoďte to guitalele a pojďte už ... 

Po skvělém pohodovém ránu jsme konečně vyrazili přes malý lesík nahoru na hřeben. Stoupali jsme pomalu ale jistě, teda až na jeden menší zádrhel, když jsme nemohli najít další značku. V průběžných pauzách jsme se kochali výhledem na údolí, kde se už dávno rozplynula mlha. Největší převýšení bylo těsně před výstupem k lanovce, kde jsme si dali svačinu. Né že bychom měli tak brzo hlad, ale mě bylo z toho převýšení blbě. Klasická výšková nemoc, když vylezete nahoru, motá se s vámi celý svět. Takže jsem potřebovala chvíli oddech, abych vyrovnala výšku a doplnila cukry a minerály, který jsme letos měli jak ve formě prášku do vody, ale i ve formě bonbónů.

 takhle velký plíce bych potřebovala...

každej náznak stínu = pauzička

Když jsme opouštěli místo pro výstup u lanovky, zapomněla jsem tam na schodech chatky svůj nůž, tak kdyby jste ho náhodou někdo našel, tak přeju, ať vám dobře slouží. V jednu chvíli jsme opustili hřeben, jelikož červená stezka vedla směrem dolů, ovšem díky tomu jsme našli parádní louku se suchou vysokou trávou. Samozřejmě jsme trefili trasu, která se křížila s tou naší, ale vedla zpátky do údolí, a tak jsme se po menší zacházce museli vrátit zpátky na hřebeny.

není nad to, když se krásně vyčasí zrovna, když jste nahoře 

moje krizička, hlavě se nedívej dál než jeden metr

Cesta po hřebenech je podle mě ta nejkrásnější část každé trasy, protože je všechno tak blízko a zároveň daleko, i když mi tentokrát nebylo zrovna nejlíp. Na označeném vrcholu jsme si udělali pár společných fotek. Jestli se chcete vážně pobavit, tak zapomeňte na nějaký selfie fotky, ale nastavte si zvukovou samospoušť. Funguje to tak, že mobil vám udělá fotku pokaždé, když zaregistruje slovo nebo nějaký hlasitý zvuk. Takže pokaždé když jsem oznámila, mým přátelům, že nemají mluvit samozřejmě zrovna měli tu největší potřebu něco říct. Proto jsem v mobilu měla po tomhle jenom focení asi tak 50 fotek, nutno podotknout, že většina z nich byli skvělý momentky.

 vymysli nějakou pózu: jasný tak dáme dřep 

 I´m dancing with myself...

 netuším, kdo to pustil, ale vítr foukal zřejmě špatným směrem..

 Proč třeba nezahodit klobouky? Já pro ně rozhodně dolů nejdu.

To jste mohli říct rovnou, že jdeme dělat mašinku...

né že mi holky zkazíte fotku špatným účesem...

Tak nějak šťastně po neustálém hledání červené značky jsme se dostali konečně na místo, které od sebe dělilo konečně naše dvě údolí. Jedno, to ve kterém jsme spali a druhé, kde byla salaš s ovcemi a se psem. Čekalo nás ostré klesání po takřka kolmém kamenitém svahu dolů do údolí. Proto jsme si dali před tím pauzu a jednoduše se na chvíli natáhli na hřebeni.

 jen odpočívej kolínko, to nejhorší je teprve před tebou...

i takového turistu můžete cestou potkat :)

Na svahu při sestupu jsem se soustředila jen na to, aby to moje koleno vydrželo a abych nebyla dole až moc rychle (jak sněhová koule). V tomhle místě mě ortéza zase vytáhla z nejhoršího, jelikož jsem cítila, že nemít ortézu, tak se mi už v půlce podlomilo. Psychicky je možná nejhorší cesta vzhůru, ale každej kdo měl někdy něco s kolenem, dobře ví, že nejnáročnější je vždy cesta z kopce dolů. Přiznávám v tu chvíli jsem proklínala doslova každej gram na zádech. Samozřejmě jsme to nakonec všichni zpocení od hlavy až k patě zvládli, těžko říct jestli jsme byli víc zpocený z klesání (adrenalin) nebo z toho horka.

klesání volný styl

Pod jediným velkým stromem v celém údolí jsme si dali pauzu a doplnili energii. Pak jsme pokračovali a my opět hledali cestu, která měla vést přes údolí, a pak stoupat na protější hřeben. No, popravdě pár koleček to bylo přes ty mírné kopečky a strouhy v údolí, dokonce jsme tím znervózňovali ovčáckého psa, který byl slyšet přes celé údolí. Po prozkoumání skoro každého metru v údolí, jsme konečně našli rozcestník, kde jsme si vyčerpaně oddechli a dali si oběd před dalším ostrým stoupáním.

 obědová přestávka

hudební dezert

Jakmile jsme doplnili sacharidy i tekutiny, pokračovali jsme nahoru za spásným jezerem, protože nám pomalu, ale jistě docházelo pití. Když jsme přelezli hřeben, který před námi ukrýval travnatou část, bylo jasné, že včerejší setkání s kravami nebylo rozhodně poslední. Po minutí pár krav samotářek jsme dorazili ke skalnatým svahům.

stoupání je super, klesání je utrpení

šťavnatě vypadající tráva znamená jediné, krávy...

Po překonání skalnatých svahů, jsme se kolem 6 hodiny večerní už proplétali mezi kravami k jezeru. No muselo to vypadat vtipně, protože chvílemi nebylo jasné, kdo komu nadbíhá, jestli my kravám nebo oni nám, protože byli prostě všude. K jezeru to bylo opět celkem prudké klesání, ale při míjení krav obloukem jsme občas museli znovu stoupat. Čím víc jsme se přibližovali, tím víc bylo zřejmé, že to jezero je polovyschlé a né zrovna čisté.

vzhůru na skalnaté svahy jako kamzíci...

staré známé

 cíl na dohled

Asi lehce před 7 hodinou večerní jsme konečně dorazili k jezeru, kolem kterého byl tak půlmetrový pás bahna ze všech stran. Vyndali jsme filtr a zkusili ochutnat přefiltrovanou vodu. Chutnala celkem normálně, a tak jsme si mohli dovolit ten luxus uvařit si něco z vody, když jsme byli u zdroje. Stany jsme postavili hned vedle jezera, abychom mohli filtrovat až do tmy, jelikož je to fakt pomalý proces. Večer jsme nafiltrovali asi 2 flašky vody, zatímco se průběžně přicházeli k jezeru napít všechny krávy ale i divoké koně. Jasně že jsme se modlili po předchozí zkušenosti, abychom se i dnes nemuseli stěhovat. Naštěstí se ale včerejší scénář neopakoval.

 haleluja, voda

 filtr v provozu na plný výkon

fajn, koníčci napít a do hajan jinam... 

Po západu Slunce jsme už byli u jezera sami, a tak jsme zalezli do stanů, protože se ochladilo. Ve stanu jsem ještě vytáhla guitalele a zahrála jsem pár písní na dobrou noc a nakonec i nějakou z vlastní tvorby, protože mě doslova ukecali. Když už jsme usínali, začali se ozývat takové zvláštní zvuky, jako když na stan nalétává nějaký dron. Je zajímavý jak člověk ve tmě vnímá zvuky jinak, protože jsme po chvíli slyšeli kachní kvákání vedle našeho stanu, takže nám došlo, že to jen přistávali kachny na jezero.

Přenocovali jsme tedy pro změnu s kachnami u jezera a mysleli jsme, že zbytek vody přefiltrujeme ráno. Tento fakt se ale ráno ukázal jako velice naivní.....Italský vandr 6. část - dny v horách