Cesta do Černé Hory 8. část - Bělehrad, cesta domů

Termín:  19.8. - 27.8. 2018
cesta: Bijelo Polje --> Kolašin, den v Baru a den v Bělehradu
         -  přes National park Biogradska Gora (výstup na Crna Glava 2319 m n. m.)
         - cca 70 km, 5 dní terén, krosny (cca 28kg)
účast: Barča, Já, Klárka, Majda, Vítek

Celkový souhrn: Cesta do Černé Hory - video

Předchozí část: Cesta do Černé Hory 7. část - plážová pohodička

26.8.2018

Asi v 8 hodin ráno jsme vystoupili z vlaku ve stanci Bělehrad-Topčidar. Cestou z nádraží do centra jsme procházeli různými uličkami a ve směnárně jsme si obstarali místní měnu. Nejdříve jsme obhlídli nádraží, odkud jsme měli večer odjíždět autobusem, a potom jsme tam nechali v úschovně krosny za nějakých 180 dinárů, abychom mohli vyrazit na obchůzku po pár památkách.

Bez zátěže jsme si to namířili na nábřeží řeky Sávy, kde jsme si dali na probrání kafe, a poté vyrazili vzhůru na hradby Bělehradské pevnosti. Z hradeb byl krásný výhled na město a na ústí Sávy do Dunaje. Celý komplex byl nějak využit, ať už jako vojenské muzeum, nebo se zde rozprostíral park Kalemegdan, letní kino, tenisové kurty či DinoPark. Působilo dosti zvláštně vidět vedle sebe vystavenou vojenskou techniku a DinoPark, každopádně pořád lepší než aby ty prostory byly nevyužité.

vzhůru na hradby

Fakt nejsme normální turisté, my se fotíme zásadně zadky k sobě.

Pokračovali jsme přes město a míjeli budovy Generálního štábu a Ministerstva obrany, kde sídlil štáb Jugoslávské lidové armády. V roce 1999 je bombardovalo NATO a od té doby je stav těchto budov zachován, což jsme viděli doslova na vlastní oči. V roce 2005 byly zapsány mezi kulturní památky díky své dřívější podobě z hlediska architektury, ovšem dosud nebylo rozhodnuto o rekonstrukci nebo o stržení.

zřejmě permanentní lešení

trošku se jim ty budovy začaly zelenat

Dále naše kroky vedli k Chrámu sv. Sávy, který je novodobou náboženskou dominantou celého Balkánu. Vedle se nacházela také socha vynálezce, konstruktéra a fyzika Nikola Tesly se vzorcem magnetické indukce.

Chrám sv. Sávy

trocha fyziky

trocha sportu

Během vyčerpávající prohlídky po městě se ozvaly naše hladové žaludky, a proto jsme zašli na jídlo do baru Rob Roy 1884, který se nacházel přímo vedle autobusového nádraží. Celý bar byl zařízen ve stylu Jack Daniel´s, ve velice luxusním provedení. Vážně jsme si připadali, jako kdybychom byli nějací „byznysmeni”, protože nejen prostředí, ale i jídlo bylo dokonalé. Jelikož jsme chtěli utratit zbytek peněz, abychom je nemuseli znovu měnit, při objednávce padnul nějakej ten Burger, Steak a nakonec i domácí deserty.

slušná zásobička

ani ne tak výzdoba jako styl :)

kvalitní bílkoviny

menu Jack Daniel´s

Po zaplacení, samozřejmě jak jinak než do "knížky", jsme vyrazili ještě na procházku kolem řeky, kudy vedla stezka.

Při přecházení mostu jsme potkali nějakou místní podivínku s klackem, která vypadala, že bojuje s nějakými přízraky na chodníku. Zřejmě to byla místní kočičí žena ze Simpsonů.

Cestou zpátky na autobusové nádraží jsme si koupili ještě něco malého do autobusu, a pak jsme si už vyzvedli krosny z úschovny.

Ehm, co si budem docela bordel, že?

Při nástupu do autobusu společnosti Fudex (partner společnosti Flixbus na území Srbska) jsme zaplatili každý příplatek 1,50 euro za nadměrné zavazadlo a konečně vyjeli.

Na hranicích jsme klasicky museli všichni vystoupit a projít pasovou kontrolou. No změna klima byla hodně znát ve 2 hodiny ráno. Vyjížděli jsme ještě v tričkách a na hranicích Maďarska nám byla zima i v mikině.

27.8.2018

V Budapešti jsme vystoupili a čekali na navazující spoj od společnosti Flixbus. Po šíleně dlouhé a trošku nepohodlné době strávené v autobusu, jsme šli najít záchody. Následovali jsme proto cedulku s nápisem WC, která nás zavedla až 3 patra pod nástupiště. Ani nevím, snad jsme prolezli všechny prostory, než jsme je skutečně našli. Samozřejmě jsme celou trasu absolvovali více než jednou, protože cedulky byly tak časté jako při objížďce v Česku. 

Při nástupu do dalšího autobusu v Budapešti, kterým jsme jeli do Prahy, nás pak doslova překvapila čeština z úst obsluhy.

Aneb:
„Hele klidně si sedněte vedle sebe, ale občas tam bývá rezervace, když tam není zelený proužek, takže se může stát, že vás bude chtít někdo vyhodit.”

Z Prahy jsme už trošku mrtví jeli vlakem zpátky do Plzně, kde naše dobrodružství bylo zakončeno poslední společnou fotkou "u hutníka" jak říkáme my Plzeňácí ;)

v pořádku zpátky doma

Nakonec jen malý bonus, souhrn nejlepších záběrů z celé cesty: Cesta do Černé Hory - video