Vandr na hranicích Slovenska 4. část - setkání s Poláky a Méďou
Termín: 10.8. - 20.8. 2020
cesta: Nová Sedlica--> Kalinov, půlden v Košicích
- kulturní zakončení Medzilaborce - Muzeum Andy Warlholla
- cca 89,1 km, 8 dní terén, krosny (cca 28kg)
účast: Majda, Barča, Klárka, Já
Pěší trasa v pohoří Poloniny: Vandr na hranicích Slovenska - trasa (bude brzy)
Celkový souhrn: Vandr na hranicích Slovenska - Poloninské toulky [SONG]
13. 8. 2020
Ráno jsme si vážně užívaly toho luxusu jako je ohniště a daly si teplou snídani na ohni, protože opečený salámek je opečený salámek. Ovšem když jsme přinesly tašky s jídlem, které byly opět v bezpečné vzdálenosti od stanů, zjistila jsem celkem zajímavou věc. Můj krásný malý žitný chlebík měl zespodu menší díru. No logicky jsem si řekla, že to bude jen tím, jak má člověk našťouchané věci v krosně, že to mohl udělat okraj plecháčku nebo třeba malá konzerva tuňáčka. Jak se ale ukázalo další dny, tak jsem byla úplně vedle.
Klárky nejoblíbenější snídaně
Než jsme se sbalily, proběhla Barči ranní jóga, pak jsme doplnily zásobu vody na maximum a vyrazily jsme už skoro z prázdného nocoviště po 11 hodině. Ano, braly jsme to letos doslova jako odpočinkovou dovolenou, takže i další dny jsme neměly žádný spěch z pelechu.
Barči ranní rutina :)
Cesta pokračovala stále ostrými stoupáními v bukovém lese. Díky častým pauzám jak nás, tak i ostatních vandráků, jsme se střídavě předcházeli. V jednom ostrém stoupání, kde jsme si prostě už daly pauzu Klárka s Majdou na mandlovou Linu a já s Barčou na jablko, nás došla ta milá vandrácká skupinka Slováků z nocoviště a dala se s námi do řeči...
Vandrácká skupinka Slováků: Ahojtě, která z vás je ta zpěvačka ze včera?
Já: Ahojtě ... ehm, nooo to budu asi já a pak Klárka (fakt jsem se bála, že mě vyhlásí, že jsem rušila noční klid) 😅
Vandrácká skupinka Slováků: To byl včera úplnej koncert díky tyjo a hlavně děkujem za Riptide, to je naše nejoblíbenější písnička.
Já: Um... jo tak to děkuju 😇
Vandrácká skupinka Slováků: A ty máš tu kytaru nějakou menší ne?
Já: No jako jo, ona to totiž není úplně kytara, to je guitalele něco mezi kytarou a ukelelem.
Vandrácká skupinka Slováků: Aha, zajímavý, no my jsme si říkali, že podle našeho kámoše, co táhne malou kytaru je tohle ještě o něco menší. On už vás předcházel, ale včera jsme ho přemlouvali ať ji vytáhne ale nenechal se. Asi se styděl, když jste byli tak dobrý.
Já: Tyjo, to je škoda, mohli jsme se střídat, to by bylo super a poslechly bychom si nějaký vaše písničky.
Vandrácká skupinka Slováků: No nic my pokračujem, máme to ještě daleko, třeba se dneska večer ještě potkáme.
Majda: No uvidíme, ale spíš asi ne tímhle naším tempem a množstvím pauz. Tak Ahojtě. 😄
jedna z mnohých pauziček
jeden z mála průhledů při procházení bukovým lesem
Když jsme dobily energii, překonaly jsme poslední stoupání před krásným výhledem do krajiny a my tak na chvíli opustily úchvatné bukové lesy. Cesta vedla přes horskou louku posetou lučním kvítím borůvčím a takovou tou měkkou dlouhou trávou.
na chvíli venku z lesů
a zas vzhůru do lesů
lopuší království
U dřevěného přístřešku jsme se naobědvaly a potkaly prvního Poláka, který se nás asi 5 minut snažil zeptat za jak dlouho je nějaký pramen. Teda sympaticky počkal než dohrajeme písničku a pak se zeptal. Nakonec jsme se pomocí rukou a nohou domluvily a on s poděkováním pokračoval v protisměru naší cesty, zatímco Majda s Klárkou si ještě daly napůl tentokrát myslím arašídovou Linu jako desert.
obědová pauza opět produktivní během čekání na travellunch v podání Klárky
přístřešek pro každé počasí :)
Než jsme odešly Barča si ještě vypůjčila klobouk, který zde někdo zanechal a jak se ukázalo v dalších dnech se docela hodil. S plnými žaludky se nám opět lesem stoupalo celkem těžce, ale věděly jsme, že nahoře to bude stát za to a taky že jo. S propocenými tričky jsme se vyškrábaly nahoru a cesta pokračovala ještě chvíli lesem za to ale aspoň po hřebeni, takže více méně příjemná rovinka.
Pak jsme došly k vyhlídce na Jarabe skále, kde jsme potkaly dva Poláky ve středních letech a Klárka je šla poprosit, jestli by nás jeden z nich nevyfotil. Jakoby velký obdiv Klárce, když šla mluvit s Poláky, když nerozumí ani Slovákům, nicméně je důležité říct, že to dokázala zařídit. Ono taky logicky asi po vás nebude chtít holka z ciziny vaše číslo, když k vám jde s mobilem, ale spíš bude chtít vyfotit. Jeden z těch týpků nás fotil asi 5 krát pokaždé z jiného úhlu. Popravdě fotky nic moc, ale co přišlo potom, bylo fakt vtipný.
no jakoby jsme tam a výhled částečně taky no :D
dokonalej výhled a viditelnost perfektní
Ten druhý totiž vyndal z batohu flašku Jacka a normálně skleněnýho panáka, jako jestli si dáme s nima.
Jakoby nutno říct, že táhnout sebou panáka a ještě skleněnýho se musí ocenit, a tak jsme si s nimi daly. Sympaticky pak ještě vyndaly flašku Pepsi a po Jackovy ji naléval na zapití. Holky hned ať prej vyndám na oplátku tu moji Višňovici. Takže si ty dav týpci daly ještě panáka mé domácí Višňovice (asi nějakejch 60%). My jsme tušily, že už takhle s Jackem to bude zajímavý, neboť před námi byla trasa po hřebeni na Sluníčku v 35 °C, a tak jsme si s radostí odepřely Višňovici. Opakuji, že jsem ji s sebou měla vážně ze zdravotního hlediska ráno na žaludek a fakt to nebylo ani chutný, nicméně jim očividně hodně chutnala. Po pár prohozených větách o trase, jsme se vydaly pomalu dál a když píšu pomalu, myslím tím, ještě pomaleji než jaké bylo naše letošní pomalé tempo během celého vandru.
než jsme se stihly zorientovat, co bude následovat, Barča už to tam klopila :D
Čeho jsem se bála, to přišlo. Po dlouhé cestě ( pro mě dlouhé) po hřebeni na sluníčku jsem si dala jednu kratší pauzu. No dobře delší, já byla samozřejmě skoro na káry, protože normálně nepiju, navíc to bylo už nějakou dobu od oběda, takže to byl panák skoro na prázdný žaludek. A těch 28kg na zádech taky řeklo, že dál nejde.
pro mě asi nejnáročnější vandr :D
Po příjemném poležení v borůvčí mě Klárka nakonec ukecala, ať se zvednu tím, že jdou za námi a mě secvaklo, že zde hrozí, že by se situace mohla opakovat a další Jack by mě asi totálně uspal. Takže jsem se fakt silou vůle zvedla a když jsme došly k dalšímu rozcestníku, kde se opět zacházelo na chvíli do lesa, tak jsem využila situace a natáhla jsem se vedle cesty do stínu. Holky si daly pauzu u rozcestníku Rabia skala (1199 m), kde se fotily a já se po nějakých 10 minutách vzpamatovala a začala jsem si říkat, že už jim to trvá nějak dlouho. Už už jsem se chtěla zvednout a vrátit se, když v tu chvíli se holky vynořily na cestě. Během mé pauzy se holky u toho rozcestníku bavily „PÍSMENKOVÁNÍM”, viz fotky.
můj pohled pauza číslo 2
Barči pauza na zvedačku
Klárky pauza na Supergirl
S jako S(LOVE)nsko. :D Majda má fakt trpělivost
Když mě holky nabraly cestou, šláply jsme do bot a zvýšily jsme trochu tempo a došly jsme na další vyhlídku Ďurkovec. Právě tam byl pak vidět ten konečnej rozdíl, co dělá s lidmi alkohol nalačno :D
Klárka se stává jogínkou
zatímco já si dávám pauzu číslo 3 :D ( zvednout se pak s krosnou byl snad ten největší problém)
Když jsme došly ke studánce, tak jsme se po dočerpání zásob rozhodovaly, jestli nezůstat u zdroje vody nebo jít spát o pár metrů výše na vrchol Plaša (1163). Jelikož jsme netušily zda tam bude možné postavit stany, tak jsme vyslaly Barču na průzkum. Po 20 minutách se Barča vrátila a rozhodla, že se spí nahoře, protože je tam krásnej výhled a stany se tam taky vejdou. (ono ta nadmořská výška klame, neboť to co člověk nastoupal to vzápětí zase sklesal, něco podobného jako cesta do Domažlic z Přeštic autem, jestli jste někdo jel).
Když jsme přišly na místo otevřel se před námi krásný výhled a o pár metrů níže jsme postavily stany. Během večeře jsem zjistila, že k díře v chlebu, se přidala ještě díra v tašce na jídlo. Opět jsem si to vysvětlila úplně logicky, jakože se natrhla o větev, když jsme ji ráno sundavaly ze stromu.
zápis do deníku, jak se později ukázalo víc než důležitá věc, protože jsem odborník v mazání poznámek
prej větev haha, jak dlouho si budeš nalhávat, že to nebyla myška
Když se začalo ochlazovat a Slunce začalo klesat níž a níž, šly jsme sledovat západ Slunce na vrchol Plaša. Klárka samozřejmě se skicákem a já se snažila doplnit tuhle skvělou atmosféru brnkáním a nějakými společnými písničkami.
No bylo to dokonalý, nedá se říct, kterej západ byl lepší, jestli tenhle nebo ten v Itálii, protože oba západy měly nějaké to své kouzlo, které se musí zažít a nejde to popsat. :)
prostě ve správný čas na správným místě s těmi správnými lidmi
prostě krása v přímém přenosu
Když Slunce zapadlo za obzor, my jsme šly do stanů, zatímco Klárka si ještě v rekordním čase odběhla na záchod. Říkám v rekordním, protože jsem sotva došla ke stanu a ona byla už zpátky. Proč, jsem pochopila vzápětí, když Klárka popisovala chrastící křoví. Kdo ví, co tam bylo za lesní zvěř.
Po uložení jsme ještě dlouho kecaly ve stanech, protože Klárka chtěla vědět, proč normálně nepiju alkohol. Takže holky na dobrou noc poslouchaly můj děsně dlouhej příběh alias z cyklu Role alkoholu v mém životě.
Po tom co holky usnuly já pořád nemohla zabrat. Bylo kolem jedné hodiny ráno a já pořád nespala, neboť nejdřív něco šramotilo pod krosnama pod stanem, které si dáváme mezi sebe do stanu. Tak jsem si říkala hm, oukej to budou myši. Taky že byly, ale ráno se ukázalo, že nebyly pod stanem. Nicméně potom, co jsem začala usínat se prohla trochu strana stanu. Tak si říkám, hm oukej asi bude v noci vítr. Jenže po chvíli se prohla i ta druhá, a tak si říkám to je trochu divný, ale co třeba se tady ten vítr točí a opírá se z obou stran. Pak bylo slyšet jakoby chrápání z dálky tak si říkám, jo to jsou holky vedle, jenže pak začaly křupat větvičky jalovce, který byl všude kolem a byly slyšet kroky.
Moje hlava se mě snažila přesvědčit do poslední chvíle že to bude mít zase nějaký logický vysvětlení, nicméně když se to chrápání proměnilo v BRUM, BRUM, tak to mysl už neokecala. Nejdřív jsem se snažila šustit spacákem, aby byl slyšet pohyb, nicméně kámošovi venku to bylo úplně fuk. Mluvit jsem nechtěla, neboť kdybych vzbudila Klárku, která se fakt bála, že méďu potkáme, bylo by to asi ještě horší. A tak jsem tiše zabalená ve spacáku, totálně naspídovaná adrenalinem a samozřejmě podělaná strachy, jen poslouchala, jak si Méďa očuchává náš stan a doufala jsem, že půjde brzo dál. Uklidňovalo mě jen to, že jsme jídlo daly zase nějakých 100 až 200 metrů od stanů, takže teoreticky ho nemělo, co lákat jít na návštěvu do naší ložnice. Byl to přesně jeden z těch momentů, kdy čas stojí nebo spíš vůbec neexistuje. Fakt nevím, jak dlouho to trvalo, nicméně nakonec se vzdálil a já ještě třeba půl hodiny nemohla usnout, něž ze mě vyprchal všechen ten adrenalin.
Druhý den jsme vstávaly brzo, protože jsme si nastavily budíka na 5:30, abychom stihly i východ Slunce na tomhle luxusním místě bez lidí...... Vandr na hranicích Slovenska 5. část - Tour de rozhledny
Komentáře
Okomentovat