Italský vandr 8. část - všechny cesty vedou do Říma

Termín:  13.8. - 21.8. 2019
cesta: Celano Ovindoli --> Avezzano, den v Římě 
 -  přes Sirente - Velino (kaňon Gole di Celano, Monte Velino 2486 m n. m.)
 - cca 73 km, 5 dní terén, krosny (cca 28kg)
účast: Majda, Vítek, Klárka, Já

Pěší trasa v pohoří Sirente - Velino: Italský vandr - trasa
(do Avezzana jsme museli jet stopem, proto to podle mapy vyšlo pouze na 55 km)

Celkový souhrn: Italský vandr  - WONDERSONG (video)
Předchozí část: Italský vandr 7. část - cesta z hor do Steak Housu


20.8.2019

Brzo ráno nás sice probudil budík, ovšem než jsme se stihli sbalit, či se vůbec vyhrabat ze spacáků, tak nás míjela raní běžkyně. Bylo to takový překvapení, že během těch 4 sekund co nás míjela, tak doslova čuměla na nás a my na ní. Ten moment, když totálně netušíte, jak se zachovat, takže zapomenete i pozdravit...

Aneb nikdo z nás nečekal, že tak brzo na takovém místě někoho potkáte. Protože jediní blázni jsme přece my, ne? Asi úplně ne :D Přespali jsme totiž na zarostlé cestě a ráno bylo vidět, že tam byl suchý koňský trus, což nás dosti pobavilo, jelikož Klárka večer konstatovala:

 „Přátelé, to je snad první večer, kdy nespíme mezi „hovnama”, tak si to užijme.” 

pod karimatkami kvalitní sušené koňské koblihy...

Po spakování všech věcí jsme lehce po šesté hodině vyrazili směr nádraží a cestou se stavěli v jedné pekárně pro snídani. Na nádraží jsme koupili lístky a hledali takovou tu věc na označení jízdenky, u nás to máme ve vlaku, ale tam to bylo cestou v podchodu na nástupiště. Po asi 5 minutovém marném snažení označit si lístek, jsme se museli zeptat nějaké kolemjdoucí, jak to funguje, protože i když tam byla šipka snad přes celý lístek, my jsme ji vůbec neviděli. 

přejezdy zabezpečený skvěle, to jako klobouček

Po nástupu do vlaku hlásili, že za neoznačený lístek hrozí pokuta ve výši 200 eur. No tolik jsme popravdě snad ani neměli na cestě do Itálie, takže díky bohu, že se nám je povedlo označit. Po ujetých pár set metrech se ozvali takové divné zvuky, jako když něco sejme vlak bokem. Vítek si dělal srandu, že jsme přejeli dělníky, protože kolem byla ještě taková ta oranžová páska jako na staveništi. Co to  ve skutečnosti bylo nikdo netušil, ani průvodčí, ale fakt byl ten, že chvíli po tom hlásili, že jedny dveře nejdou otevřít z technických důvodů. Každopádně do Říma jsme dojeli úplně v klídku, jen jsme vystupovali druhými dveřmi.

Po několika násobném „obpochodování” celého komplexu nádražní haly, jsme nakonec našli vymodlenou úschovnu zavazadel. Cena za jedno zavazadlo byla 12 eur. Po vyzvednutí si čekacího lístku jsme konečně přistoupili ke kase, kde nám řekli, že nic nesmí být z venku na batohu přivázáno. Takže jsme tam jak idioti přebalovali krosny, abychom měli vše v jednom. Během toho, co jsem dokázala zabalit svoje guitalele do krosny, kde bylo totálně narváno, vážně netuším jak, Vítek váhal nad cenou úschovy.

Při naší klasické čecháčkovské diskusi (nadávání na cenu a podmínky úschovy) při balení, se najednou ozval nějaký mužský hlas.

„Hele kolik to tady stojí?”

„Tak to ani omylem, já jim to tady nenechám za takový prachy.”

„Si to radši hodin na strom zase nedaleko druhého nádraží kde nikdo není.”

„Minule to bylo v cajku, to je strašný vám řikám, tady už i za záchod chtějí 3 eura, to se vlze do takový buňky a ještě si tě tam natáčí.”

„Já jsem od Olomóce a vy?”

„Tak to je dobrý, opačný konce republiky a sešli jsme se v Římě.”

„No nic, já vás nebudu zdržovat, já si skočím tradičně k papežovi a pak zas budu pokračovat dál.”

„Tak se mějte a šťastnou cestu.”

Bylo fajn slyšet češtinu a potkat nějakého doslova „vandráka” jako jsme byli my. 

Pak jsme si uložili krosny v úschovně na nádraží a Vítek si ji uložil přes ulici do úschovny za 8 eur. Bez zavazadel volní jako ptáci jsme vyrazili na okružní památkovou cestu. Rozhodli jsme se využít metro, abychom vše stihli. Proto jsme si koupili lístky v automatu a vyrazili. Vystoupili jsme na zastávce Bazilika sv. Pavla, jenže pak Klárka říká: 

  „No jo, ale já měla na mysli Baziliku sv. Petra ( Svatopetrské náměstí).” 

Těžko říct, kde se stala chyba, ale jednoznačně za to mohlo brzké ranní vstávání. Komunikačních šumům se člověk v tak náročných podmínkách nikdy nevyhne a lze to vzít jen s úsměvem na rtech. ;)

metrem tam i zpátky, hlavně žádný hádky ;)

Takže jsme se pěkně vydali metrem zase zpátky a vystoupili na zastávce u Kolosea, jelikož metro směr k bazilice sv. Petra bylo v rekonstrukci během srpna. Koloseum jsme minuli a vydali se směrem k Forum Romanum. Co jsme mohli vidět z venku jsme viděli a u konce trasy ukončené plotem a placeným vstupem (fakt nekřesťanský peníze a hlavně časová náročnost) jsme se otočili a museli to celé znovu obcházet, abychom se dostali k Pantheonu a k Fontáně di Trévi.

i přes plot se dá udělat celkem dobré foto ... část Forum Romanum

 Fontána di Trévi

všude tolik lidí, že si člověk Pantheon skoro ani nevyfotí

Kolem poledne jsme si vyhlídli pizzerii, kde jsme byli jako první, jelikož otvírají až ve 13 hodin, takže nás tam usadili aspoň s pitím než otevřou kuchyň.

 hmmmm...Prosciutto 

pizza a totálně spokojenej Vítek 

Po skvělém obídku jsme pokračovali ještě na Svatopetrské náměstí, cestou jsme potkali spoustu prodejců chlazené vody, náramků (Klárka neodolala), a dalších suvenýrů. Pauzičku jsme si dali také na zmrzlinu, protože byl hic jak v pekle. Zkrátka horko ze všech stran, voda sice na každém rohu, ale člověk pořád pil a žízeň ani jednou neuhasil. Ještě před vstupem do Vatikánu jsme potkali vážně skvělýho „buskera” (pouliční umělec). Byl to vážně frajer, oproti mým 4 akordům měl i stylovější klobouček, jop prostě Já o dvacet levelů jinde :D

Majda: „No ty kráso, to byl zas výběr party.” :D 

jen tak dál kámo ;) 

U Svatopetrské baziliky jsme se povinně osvěžili. Aneb Majda:

 „Nemůžeme riskovat, že dostaneme úpal a navíc nepotáhnu tu flašku zpátky poloprázdnou, to je šíleně zbytečná zátěž.” 

A tak jsme si prohlédli velkolepé nádvoří a poprosili kolemjdoucí paní, aby nás celý zpocený a politý zvěčnila na fotce.

Svatopetrské náměstí je tak velké, že nejde skoro vyfotit.

 Bazilika sv. Petra a čtyři mokrouši 

To že jsme zabloudili nejen jednou ani nezmiňuji, to totiž už k cestování patří a je to právě ono, co každou cestu dělá výjimečnou. Takže při bloudění cestou zpátky na nádraží jsme se ještě zastavili v nějaké pizzerce, kde jsme si dali pořádně „ostrej drink” -  White lady, Red gejša, Cosmopolitan. Já jsem věděla, že kdybych si taky dala nějakej koktejl, tak už bych to na tom sluníčku k vlaku nedošla, páč by mě ten alkohol položil. Jop, možná bych mohla napsat tokovou tu trendy věc, jak to píše teď každej, v mém případě „Problémy abstinenta”. Jen by to ale nikdo nečetl, protože kdo v Česku proboha od 18 let nepije, že?! :D

Na nádraží jsme měli ještě asi hodinu čas do odjezdu, a tak jsme si dali kávu a napsali pohledy domů. S sebou do vlaku jsme si vzali ještě pizzu na noční jízdu, a pak si vyzvedli bágly. Když jsme našli vstup na nástupiště, kde samozřejmě nestál náš vlak, jelikož jak tam byly ty výluky, tak dva vlaky byli spojený do jednoho spoje a v Bolognese se zase přestupovalo, ale nikde to nebylo napsaný. Alias náš přímý spoj Řím - Vídeň nebyl zase přímý, ale s přestupem.

Po tom co Vítek vyzjistil informace, že jedeme jiným vlakem a přestupujeme v Bolognese, jsme konečně prošli vstupní bránou na nástupiště. Na nádraží Roma Termini vás totiž na nástupiště nepustí pokud nemáte platný lístek.

Když jsme se usadili, Vítek hodil do placu úplně skvělej nápad, že bychom mohli hrát nějakou hru přes mobil, když jsme seděli u zásuvky a navíc ve vlaku s wifinou. Takže jsme si odpočinuli zase trošku jinak, aneb staré dobré lodě v digitální podobě jsou pořád hit. Taky jsme hráli takovou kreslící hru, kde máte napsaný slovo a jeden to nakreslí a další to hádá. Jo byli jsme „eko- friendly”, protože jsme je hráli na mobilu. Představa, že bychom to totiž hráli s papírem, by byla hodně šílená, jelikož bych už neměla žádný písničky, neboť jinej papír na psaní jsme neměli. Teda kromě Klárky skicáku, kterej je prostě z mého pohledu nedotknutelnej a použít toaleťák by byl hřích, protože to je na vandru svatá věc, teda až po vodě samozřejmě.

V Bolognese jsme čekali asi 30 minut na navazující vlak, kterej nás měl odvézt do Vídně. Protože fakt dobrej vtípek byl, že tam stál ještě vlak do Milána, jenž měl zpoždění krásných 260 minut.

Během čekání jsme se mezi sebou povídali, když najednou kolem šla nějaká paní od železnice a začala na nás mluvit.

Paní: „To slyším češtinu?”
My: „Ehm,... no, jo.”

Do dnes netušíme, jestli byla ze Slovenska nebo z Polska (protože měla přízvuk), ale česky nám vysvětlila, proč tu čekáme, a že celej zmatek dělají Italové, který nemají vlaky, a proto se z těch rychlovlaků přestupuje, jelikož dál na to nejsou uzpůsobené koleje. A samozřejmě to zpoždění zase odnesou Rakušáci, který jezdí v čas, ale musí čekat na přípoje z Itálie... 

Taky jsme od ní dostali cenné informace, že tenhle vlak byl rozdělen na dvě poloviny, který se někde rozpojuje a část jede do Mnichova a druhá část pokračuje do Vídně, že si máme pohlídat místenky, abychom dojeli do správné stanice.

Po těch studených 30 minutách strávených v nočních hodinách na nástupišti jsme mysleli, že máme vyhráno, když jsme viděli přijíždět vlak. No úplně tomu tak nebylo, protože jsme vyfásli skvělé spolucestující ... Italský vandr 9. část - magická noc a cesta domů