Výprava do Rumunska o hodinu vpřed 8. část - Cascada Cailor a ovčí drama
Termín: 22.8. - 2.9. 2021
cesta: Dealu Stefanitei --> Magura Ilvei
- cca 89,3 km, 9 dní terén (1 den silnice), krosny (cca 28kg)
účast: Majda, Barča, Klárka, Já
Pěší trasa v pohoří Rodna (Munții Rodnei): Výprava do Rumunska o hodinu vpřed - trasa (bude brzy)
29. 8. 2021
Budík nás vzbudil opět lehce kolem 6. hodiny, po snídani jsme si sbalili věci a krosny nechali v útulně. Do jednoho báglu jsme naházeli věc na celý den, jako byl oběd, pití a nějaká ta proteinovka s přesnídávkou. Samozřejmě nejdůležitější věc, kterou jsme nesměli zapomenout byla pláštěnka, protože hustá mlha pohltila celé údolí s jezerem, kudy vedla cesta k vodopádu Cascada Cailor, ke kterému jsme měli namířeno.
Kde že má být to jezero? 🙈
Po ostrém klesání jsme měli v plánu si udělat fotku u jezera, ovšem přestože jsme od něho byli asi tak 30 m daleko možná míň, nebyl vidět ani jeho obrys v tak husté mlze. První fotku jsme si udělali aspoň u potůčku, ovšem to bylo jediné okénko viditelnosti, protože celé údolí jsme byli nuceni jít podle navigace v mobilu, jelikož nebyly vidět ani tyčky označující červenou trasu, po které jsme šli. I s mobilem v ruce jsme údolí celkem šněrovali, jak po několika pivech, protože i když člověk šel po cestě, neměl jistotu, že jde po té správné.
potůčková póza
skrytý méďa v mlze nebo Majda s Klárkou
vzhůru k vodopádu, nebo spíš dolů k vodopádu
Finální klesání k vodopádu, bylo tak brutální, že jsem měli co dělat, abychom to sešli i bez krosen. I přes objímání smrčků Barču párkrát zradil terén a potkala se se zemí. 😬 Nutno říct, že jsme měli každej pár takovejch situací, kdy už se viděl na zemi, neboť mokrý terén schůdnost ještě víc ztěžoval.
U vodopádu jsme se jak jinak než vyfotili a dali jsme si proteinovku. Pak začalo pršet, a tak jsme strategicky zabrali volný přístřešek. Asi po hodině, když déšť stále neustával, rozhodli jsme si udělat pod přístřeškem i oběd. Zároveň jsme doufali, že bychom mohli lanovkou, která se nacházela pár set metrů nad vodopádem sjet dolů do města Borsa. Vidina totiž nějaké hospůdky s jídlem a teplou vodou byla víc než lákavá. Pár lidí, zatímco jsme seděli pod přístřeškem v pláštěnkách, jsme potkali, nicméně nikdo z nich netušil, jestli je lanovka o pár set metrů dál v provozu.
jedna seriózní z mnoha pokusů o fotku ve výskoku u vodopádu😂
Když už přestávalo pršet rozhodli jsme se vyrazit k lanovce a zkusit štěstí. Ovšem už po pár set metrech jsme potkali jednoho sympatického týpka, který nám sdělil, že lanovka se spouští minimálně pro 10 lidí. Takže jsme věřili, že se do Borsy dostaneme, neboť cestou nahoru k lanovce jsme potkali víc než 10 lidí, což znamenalo, že když dorazili sem, budou chtít i zpátky.
na cestě k lanovce
Když jsme se vyškrábali na posední horizont otevřelo se před námi takový menší horský středisko. V tu chvíli nám bylo jasný, že pokud najdeme jedno otevřené občerstvení s posezením uvnitř, tak už nás nějaká lanovka vůbec nemusí zajímat. Našli jsme totálně luxusní občerstvení s krbem a prosklenými stranami směrem k lanovce. V tomhle teplém stánku jsme strávili 2 hodiny, nejen že jsme si dopřáli čaj a kávu, ale i horkou čokoládu. Klárka s Majdou se dokonce rozhodla vyzkoušet veškerou nabídku jejich „tradičních palačinek” na sladko i na slano. No spíš než palačinky to vypadalo jako smažený vdolky ve tvaru pirožku. Ale co by si člověk mohl víc přát, než být v suchu v teple a s plným břichem a ještě k tomu mít za rohem záchody s vodou a mýdlem.
horské středisko v létě
naprostá spokojenost, teplo, jídlo a sladká tečka po oběde 🤩
Během našeho hodování se vyčasilo, mlha ustoupila a dokonce vylezlo sluníčko. Díky počasí lanovkou začalo přijíždět víc a víc lidí. Nutno říct, že to byl klasický průřez napříč všemi generacemi, nicméně pohled na výstup z lanovky, který jsme měli jako na dlani, byl dosti adrenalinový. Lanovka se totiž nezastavovala a jelikož pod výstupovým místem nebyl kopec ze sněhu, stáli tam 2-3 týpci, který ty lidi za jízdy doslova sundavali dolů. Nutno říct, že vzdálenost od nohou průměrně velkého člověka na zem byla tak dobrejch plus mínus 40 centimetrů. I ti nejzdatnější sportovně nadaní měli problém seskočit a včas uhnout, aby je ta sedačka nesejmula. Proto ti frajeři sundavali všechno, co mělo nohy. Teda taky jsme viděli jak sundavali z lanovky zásobování, jeden sud s pivem nebo limonádou jim málem ujel, protože rychlost byla konstantní a lanovka, buď jela nebo stála, nic mezi tím.
lanovka v provozu
Kolem půl čtvrté jsme opustili horské středisko a vydali jsme se zpátky po stejné trase (teda vodopád a jeho brutální stoupání jsme si zpátky odpustili) k útulně, kde jsme měli batohy. Velice zajímavé bylo vidět kudy jsme ráno šli, člověk by přísahal, že tudy nikdy nešel, protože jsme vůbec neměli ponětí, jak vypadala krajina nebo údolí kolem. Tohle byl přesně ten moment, kdy člověk pochopí, že vážně nikdy není nic stejné.
Cestou zpátky jsme potkali salaše, zvířata, ale i takovou horskou farmu, kdy jsme poprvé viděli, že se na volno v horách dají chovat nejen koně krávy a oslíci, ale i domácí prasata. Proti nám jsme potkali taky dva starší Čechy, který nás hned odhadli na ty bídáky, co si nechali chytře krosny v útulně. Po cca třech kilometrech jsme se dostali konečně k jezeru, které jakoby ráno vůbec neexistovalo v té husté mlze. Dali jsme si pár selfíček a vydali se k finálnímu stoupání k útulně. Jenže před stoupáním jsme se připletli do cesty stádu ovcí s bačou, které šlo proti nám.
Situace se vyvinula tak debilně, že jsme se v dešti v pláštěnkách dostali mezi stádo a psy, což je úplně ta nejhorší věc, co se vám může stát. Nutno říct, že to tak úplně nebyla naše vina, neboť se jeden velkej hafan zapomněl nahoře na kopci, kde měl pocit, že by mu mohl unést jednu ovci ten sběrač borůvek, kterej se přes hodinu nepohnul z místa. Takže jsme každej z nás sebrali jakejkoliv kámen, co byl zrovna po ruce a se srdcem v kalhotách přikrytými pláštěnkami, jsme paranoidně pochodovali za sebou jak v nějakém akčním filmu. Pod velice přísným dozorem dvou psů, jednoho který se vracel ze shora a jednoho, který se postavil čelem k nám směrem od stáda, jsme za nepřátelského štěkotu prošli tímhle minovým polem naštěstí bez úhony. Dokonce jsme ani nemuseli použít žádný z kamenů, který jsme pevně svírali v ruce.
selfíčko u jezera✌
stádo, co nám zvedlo tepovou frekvenci z 0 na 100
Zatímco průchod mezi psy a stádem nás vyčerpal psychicky, tak finální stoupání k útulně nás vyčerpalo fyzicky. Hned při příchodu do útulny (Refugiul Gărgălău) jsem si začala dělat večeři, páč mi to stoupání úplně neudělalo dobře, asi ze mě vyprchal ten adrenalin a energie najednou. Takže po kaši s tuňákem jsem se na chvíli natáhla do spacáku, abych strávila večeři a dopsala si při té příležitosti deník. Holky jedli později a večer už jsme jenom dali pár příběhů.
Byla jsem dokonce tak utahaná a ztuhlá, že jsem ani neměla náladu hrát nějakej ten song na guitalele. Proto jsme poměrně brzo vytuhli, odhadem možná tak v 9 hodin, neboť jakmile zapadlo slunce byla hned tma a obzvlášť v útulně, kde byla jen dvě malá okénka o rozměru cca 20cm x 15cm.
Další ráno nás vzbudil déšť a vítr, který se opíral do plechů na střeše ... Výprava do Rumunska o hodinu vpřed 9. část -
Komentáře
Okomentovat