Únorový vandřík

termín: 15.2 - 16.2. 2020

cesta: Sedlecko - Libštejn - Plasy
           cca 34 km
účast: Linda, Ája, Lola, Aranka, děda Luďa, Kačka, Majda, Já

video: Únorový vandřík - video

Ráno 15.2. 2020 jsme vyrazily v 8:09 z Nepomuku vlakem do Plzně. Klasicky jsme měly domluvený sraz včas (7:40), ale vycházely jsme v 50 jako vždy. Tentokrát za to mohli psi, jelikož Ája s Lolou byly na nočním výletě. Takže 5 minut před odchodem na vlak Majda s Kačkou naštěstí konečně nachází psi a společně (Já, Linda, Majda Lola, Kačka Ája) letíme na nádraží. Cestou Majda ještě kupuje lístky pro psy, jelikož k jízdence zapomněla přidat "zavazadlo". Věc se má totiž tak, že pokud si koupíte lístek přes aplikaci Můj vlak a zapomenete na psa jakožto zavazadlo, tak si nemůžete samostatně koupit online jízdenku jen pro psa. Přestože na pokladně vám ho klidně samostatně prodají, to jen pro informaci...

V Plzni na nádraží jsme měly sraz s dědou Luďou (Kačky a Majdy děda) a Arankou (další pes do party). Odtud jsme pokračovali regionkou směr Radnice. Ve vlaku jsme seděli v jednom oddělení 4 psi a 4 lidi , a pak k nám cestou ještě přistoupila jedna paní s bišonkem. Takže všichni cestující pouze procházeli dál, když viděli ten psinec. 

Vystoupili jsme v Sedlecku, odkud už jsme pokračovali pěšky. Ještě než jsme sešli k potoku a do lesa, potkali jsme takzvanou přírodní garáž alias střecha z túje ;) Potok Lužnice nás pak dovedl k Berounce, podél které jsme pokračovali. U přívozu v Nadrybech jsme si dali pauzu a měli i to štěstí vidět přívoz v akci (každý den se jen tak nevidí osobní auto putující přes řeku). 😃

Připravit ke startu a vpřed...

lepší EKO-garáž nenajdeš 😅

 

Autem přes řeku? No problemo...

Po pauze jsme začali stoupat do lesů kolem Berounky. Během cesty nahoru se Aranka rozhodla chytat kameny, který padaly ze svahu dolů, takže za chvíli zmizela někde u řeky. Proto za ní běžela Kačka, která ji doslova nahnala zpátky k nám. No byl to velice vtipný pohled, jak Kačka čeká až se Aranka doslova vyšplhá do kopce k nám (jezevčíci mají těžkej život, hlavně do kopce).

první ostrý stoupání

To co jsme krásně nastoupali jsme po chvíli zase sklesali, abychom se dostali přes Darovanský Dvůr zpátky k řece. V Darovanském Dvoře jsme procházeli mezi golfovými hřišti, a tak jsme ulovili i nějaké zapomenuté míčky. Dál jsme pokračovali po červené turistické značce do Darové. Zde jsme potkali další přívoz a ještě před obědem jsme prošli kolem pár poníků na pastvě.

a hned zase dolů...

sídlo byznysu aneb pojďme na golf

suvenýr

poníci

Na oběd jsme si rozdělali oheň, na kterém jsme si opekli hermelíny a Vysočinu. Jakmile jsme kdekoliv zastavili na déle než 5 minut, Lola s Ájou okamžitě lehly a upadly do říše snů. Noční flámování se na nich víc než dost podepsalo, takhle krotké jsem je já osobně ještě neviděla, a to je vídám snad každý týden. 

frajeřinka - grilovaný hermelín na ohni

podle Lindy to bylo vážně chutný 😁

Lola v říši snů...

Po obědové pauze cesta vedla už přímo vedle řeky. No nebyl nějaký extrémní nadstav vody, ale projít po cestě byl občas problém. 

Přelez, přeskoč, ale nekoupej se.

Potkali jsme taky pár trampských chatek a opět vystoupali do lesů, kde jsme mohli vidět napáchané škody vichřicí Sabina, která „potěšila” celou Českou republiku svou návštěvou asi týden před naším vandrem. Během delší cesty lesem se s námi rozloučil dědeček s Arankou, který se odpojil asi 3 km před Libštejnem, kde jsme měli v plánu přespat.

Majdo, kudyma to jako projdem? 

pohlazení od Sabiny

Aranko, hlavně se neutop...(jezevčice)

Poslední 3 kiláčky cesty na Libštejn jsme nejdříve stoupaly, a pak kopírovaly řeku po vrstevnici, což by bylo úplně dokonalý, ovšem to co můžete zažít, snad jen v Česku, je podélně vedoucí plot přesně středem cesty. Jakoby nikdo z nás nemá závratě z výšky, ale tohle bylo fakt víc než nepříjemný. Ono koukat 2 km periferně dolů a snažit se nespadnout v některých místech, kde to bylo skoro jak ručkování na síti, je celkem už i na nás dost. Po tomhle zážitku jsme myslely, že krizi už máme za sebou ovšem to jsme netušily, co přijde ještě na Libštejně. 

stylová knihovna v chatařské osadě

2 km plot v cestě, to chceš prostě

Na místo, kde jsme plánovaly přespat, jsme došly kolem 5 hodiny večer. Postavily jsme si stan u ohniště pod zříceninou hradu Libštejn a Majda k nelibé radosti zjistila, že si nesbalila svoji karimatku. To je totiž přesně informace, kterou „chcete ” slyšet před mrazivou nocí ve stanu. 

Na zřícenině jsme si užily západ slunce a jako vstupné jsme zaplatily jeden kámen vynesený na hrad. Našly jsme tam i takzvaný Libštejnský cancák, kam jsme samozřejmě musely zaznamenat naši návštěvu. 

stylová zápisová knížka 😎

jediné vstupné, které klidně zaplatíte dvakrát

selfie s věžičkou 

dokonalý místo pro přespání

Když se sešeřilo rozdělávaly jsme oheň a přemýšlely, jak budeme spát, když Majda neměla karimatku. Ano píšu rozdělávaly, protože v únoru sice nebyl sníh, ale suché dřevo taky z nebe teda nepadalo. Po 20 minutách těžké zkoušky našich plicních měchů se zadařilo a my se konečně ohřály. Po večeři jsem vytáhla kytárku (myslím guitalele samozřejmě), zatímco Majda s Kačkou zalezly do spacáků, jelikož byla fakt kosička. 

Když docházelo dřevo, rozhodla jsem se taky jít se uvelebit do stanu. Po hodně komplikovaných přesunech psů se nám povedlo něco nemožného, narvat do stanu pro 3 osoby, 3 lidi a 3 psy. Navíc dokázat, aby na sebe hafani neviděli kvůli občasným nedorozuměním, je vážně extra počin. Majda nakonec místo karimatky vzala za vděk dekou, kterou nesla původně pro psy. Vešly jsme se, jak se říká pintlich, nicméně to bylo nakonec víc než příjemné, jelikož noc byla vážně chladná. Co člověk taky může čekat v únoru, že? :) Btw bez čepice či tučňáka (pokrývka hlavy na spaní) to ani nezkoušejte.

Ája to zabalila ještě za světla.

Ráno jsme se probudily asi v půl sedmý a nikomu se moc nechtělo vylézat do té zimy. Nicméně psi to rozhodli za nás, neboť Ája začala vrčet na Lindu a do 2 vteřin byly v sobě, takže jsme vstaly tak rychle jako nikdy, aby nám neroztrhaly stan či spacáky. Jak se asi o měsíc později ukázalo odnesla to nakonec jen Kačky karimatka.

Snídani jsme si zase udělaly na ohni, teda opět po 20 minutové snaze si vyplivnout plíce. Pak jsme si vyčistily zuby, sbalily se a vyrazily na cestu do Plas, odkud jsme měli v plánu jet vláčkem domů.

není nic lepšího než topinky 3x spadlé do ohně 

Podél Berounky jsme došly do Liblína, který je označován jako městys. 

„Městys” nebo také městečko je historický typ obcí stojících mezi městem a vsí, kterým bylo uděleno právo pořádat výroční a dobytčí trhy (tím se městyse lišily od vsí). Městyse musely mít městský charakter a musely plnit roli spádového městečka pro okolní vesnice (Google).

 álejí až k zámku

Tam jsme si prohlédly místní zámek a kostel svatého Jana Nepomuckého. Po mostě jsme se dostaly na druhý břeh Berounky a pokračovaly na soutok se Střelou. Dál jsme si to vykračovaly tentokrát už proti proudu řeky Střely. Krátce po projití Piplova mlýna jsme se odpojily od řeky a vystoupaly jsme na silnici v Dolním Hradišti a za ním jsme si na louce udělaly oběd. 

Zastavili jsme u jediné lavičky, která tam široko daleko byla a jelikož docela foukal vítr, tak jsme naši obědovou pauzu vůbec neprotahovali jak tomu jindy bývá zvykem. Nutno říci, že i hafani měli o zábavu postaráno, neboť jsme seděli u remízku, kde sídlily myši. Dokonce jsme postřehli, že si i Linda jednu chytila a snědla.

zámek Libštejn - Domov sociálních služeb

cesta na soutok 

Polní cestou jsme pokračovali doslova až na kraj pole, kde byla chvíli zmatená z označení nejen Kačka ale i já s Majdou. Nicméně jsme logicky pokračovaly po cestě a ukázalo se, že pořád jdeme správně po zelné značce. Když jsme prošly chatovou oblastí, dostaly jsme se až do centra obce Nebřeziny. Zde jsme minuly za mostem celkem nečekaně v klidu hejno hus a napojily jsme se na pěšinu vedoucí kousek nad korytem řeky, což byl asi nejkrásnější úsek z našeho celého vandříku.

Majdo, tak to asi ne ...

kouzelná pěšina podél Střely

V Plasech nás dovedla takzvaná Alej vzdechů kolem Zoo až na místní kruhový objezd, odkud jsme absolvovaly úplně poslední stoupání po silnici na nádraží.

Na nádraží jsme obsadily lavičku, kde jsme si zahrály ještě Kačky cestovní dámu a vyhřívaly jsme se na sluníčku, jelikož jsme měly ještě půl hodiny do odjezdu vlaku. Během našich strategických partií na šachovnici naše hafany občas opruzovaly dva místní štěkací karbanátky. Nicméně po nevinném očuchávání a následném vyříkání si pozic, byl klídek.

únava na všech frontách, už aby ten vláček přijel

Před budovou jsme ještě narazily na přátelského psího nápadníka (nějaká hořčicová doga), kterej měl doslova čumák jen pro Lolu. S jeho páníčkem jsme prohodily pár přátelských pejskařských slov u bufetu, kde jsme si koupily limonádu ve flašce a Kačka tuším asi párek v rohlíku. Pak už jsme jen všichni spokojeně nastoupily do vlaku, kterým jsme se dostaly do Plzně, kde jsme přestoupily na vlak zpátky domů.

Kačky zachycení zážitků ❤

tvoříme si placky na památku

Mapa trasy (někdy to blogger nedokáže přesměrovat, tak proto je když tak celý odkaz na trasu níže)

https://mapy.cz/turisticka?planovani-trasy&x=13.5147061&y=49.8672006&z=12&rc=9eZTmxWRzx0vxWgIi9eC3mxXCJx&rs=coor&rs=ward&rs=ward&ri=&ri=828&ri=8347&mrp=%7B%22c%22%3A132%7D&xc=%5B%5D